Jitrocel: něco k jídlu, sirup, elixír nebo mazání?

Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.

Continue reading

Mastičky ze sádla a vepřové náhradní díly

V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.

Continue reading

Máta – z podsvětí až do žvejkačky

máta peprná

Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.

Continue reading

Saturejka – Faunovo pozdní koření

O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.

Continue reading

Meduňka lékařská – bohyně Noci nabídne klidný sen

meduňka

Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a nebude už muset rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává meduňka lékařská dokonce nepříjemný. Continue reading

Bazalka – svěcená voda, pizza i kloktadlo

bazalka

Bazalka (Occimum basilicum) lidově bazalika, pravděpodobně pochází z Indie, kde se jí dostalo takové úcty, že se na ni prý přísahalo i u soudu. Velmi si jí cenili Peršané, a Egypťané ji používali k balzamování – bazalkové věnce se našly i v pyramidách. Protože prý rostla v okolí Kristova hrobu, u ortodoxních církví slouží k přípravě svěcené vody.

Continue reading

Rozmarýn – z mořské rosy zrozený

rozmarýn

Podle naších lidových písniček není tak úplně jasné, jakého je tenhle keřík vlastně rodu, protože se v nich zpívá o rozmarýnu i o rozmarýně. Každopádně doma je ve Středomoří, a to jak na severoafrickém pobřeží, tak na stráních Korsiky a též u Jadranu. Jmenujeme oblasti, z nichž se složení silic jediného botanického druhu (Rosmarinus officinalis) od sebe poněkud liší.

Continue reading

S kopretinou za uchem (anebo v uchu?)

řimbaba a měsíček

Když nás hlava bolí, je kytka za uchem celkem k ničemu, byť by byla sebeléčivější. A kopretina? Ta nejobyčejnější z obyčejných rostlin našich luk a příkopů? Dát si ji do vlasů sluší, a pokud patříme mezi obdivovatele nekomplikované prosté krásy, udělá nám radost možná i ve váze, co jinak s ní… Nenechte se mýlit, kopretina je rostlina silná až nečekaně v pomoci, kterou nám jejím prostřednictvím příroda nabízí. A nic na tom nezmění ani to, že příjmení má tahle kopretina takové divné – řimbaba.

Continue reading

Dva sirupy z bezu

Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.

Continue reading

PAŽITKA – čili o trávě, která chutná

Na našem kuchyňském stole jakoby byly skoro samí přistěhovalci: při pátrání po původu spousty bylin, které už v našem jídelníčku zdomácněly, se zpravidla dostaneme do teplého Středomoří a pak ještě dál na východ. Platí to snad také o na pohled nenápadné pažitce (Allium schoenoprassum)? Ne. Trávu zmíněnou v titulku jen připomíná, je ale příbuzná s česnekem, a podle všeho je u nás skutečně už od pradávna doma – ovšem zrovna tak jako v Himalájích nebo Skalistých horách. Pažitka divoce roste i v Africe nebo v Austrálii. Když řekneme, že je stará jako svět, zřejmě se moc nespleteme. 

Continue reading

Bolesti žaludku čili Zlý pes

Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Žaludek trpí. Vyhnout se tomu lze klášterní střídmostí a nápor potíží zjemnit například bylinkami.

Continue reading

Když zlobí játra, čili chvála na OSTROPESTŘEC

ostropestřec mariánský

Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát. Nápravu případného neutěšeného stavu jater může přinést bylina ostropestřec mariánský. Continue reading

ŘEŘICHA: trochu opomíjený lék i koření

K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.

Continue reading

Smrdí, smrdí, smrdí… domácí osvěžovače vzduchu

Při vstupu do domu většinou nejprve zaznamenáme pachový vjem: i proto jdou tak dobře na odbyt osvěžovače vzduchu v podobě sprejů, gelů, vonných tyčinek či olejíčků do aromalamp. Jejich těžká chemická vůně mnoha lidem ale nedělá ani trochu dobře. Asi nám dáte za pravdu, že není nad vůně přírodní. Navíc si je může připravit sami. Nejde samozřejmě o nějaké překrývání doslovného smradu (to je lepší prostě vyvětrat), ale o to, aby bylo dobře…

Continue reading

Naše dítě chytlo ve škole vši

Podle vědců nás v současnosti obtěžují tři geneticky odlišné vši. Jedna se vyvíjela na našich přímých předcích – pralidech (Homo sapiens). Druhá zase na příbuzné vývojové větvi člověka v Americe (Homo erectus). Na člověka myslícího přelezla při setkání obou druhů v Asii, a to asi před třiceti tisíci lety. Vede to k poněkud odvážné teorii, že oba kmeny pralidí žily spolu a snad se i křížily. Nicméně zatímco Člověk vzpřímený se z historie ztratil, jeho veš zůstala a dnes je jednou ze tří genetických variet vlasové vši – Pediculus humanus capitis. Třetí mutace lidské vši žije pouze v Tibetu a Habeši). Veš je na nás přitom zcela závislá. Bez lidí by nepřežila.

Continue reading

Tymián a jak voní Provence

tymián

Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.

Continue reading

Majoránka – nenápadná, ale nezbytná

majoránka

Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“.  Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!

Continue reading

Levandule – omamná fialová pole

Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.

Continue reading

Dobromysl – svatojánské kvítí

Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.

Continue reading

Recept na koprovku a její sestry

Uvařme dnes omáčku, polévku a připravme zálivku jakož i koprové zelí. Koprovka patří v receptech mezi rodinné stříbro naší kuchyně. Někomu ale tuhle omáčku zprotivili ve školní jídelně, jinému vadí její méně přitažlivý zjev (jemně řečeno, ale je to věc názoru). Ale jsou i tací, kdo by se kvůli koprovce i prali a pro další je úhelným kamenem jistoty domova, protože takovou přece dělala babička…

Continue reading