Jak na křupavé okurky ve vlastní šťávě

křupavé okurky ve vlastní šťávě

Na méně než čtyřiadvacetihodinovou variantu klasických rychlokvašek občas v krámu narazíme pod názvem ogórki małosolné z produkce polské případně ruské nebo ukrajinské. Balené jsou zpravidla v plastovém sáčku. Setkat se můžeme i s pojmenováním marinované okurky. Je to v zásadě starý (samozřejmě bez použití plastu) východoslovanský recept prý z okolí města Permu na úpatí Uralu.

Continue reading

Dva sirupy z bezu

Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.

Continue reading

Rybíz a angrešt čili svatojánské víno a chlupaté jahody

Pojmenování rostlin dávnými botaniky nás někdy mate. V následujícím textu nebude víno vínem a jahody nebudou jahodami. Půjde totiž o rybíz a angrešt. Toto drobné ovoce dřív bylo bezmála na každé zahrádce i mezi stromy v sadu. S tím, jak se změnila funkce zahrad z produkční na odpočinkovou, přítomnost rybízu a angreštu značně ukrátily bazény a rekreační trávníky. A pro sedláky pěstující ve velkém představují sice nevelké pěstební náklady, ale v podstatě moc práce za málo peněz. Přitom je toto drobné ovoce zdrojem zdraví a také chutí nejspíš nenahraditelných.

Continue reading

Co zbylo z dýně čili jak na vdolky, sirup a džem

Úroda dní byla nezměrná. A taky po halloweenské dýňománii s vyřezáváním pitvorných strašidélek a záhrobních svítilen mohl nastat úporně se opakující problém. Totiž co s tou vydlabanou dužinou, co se semínky? Je to všechno k něčemu a nebo to bude lepší vyhodit? Skoro nic netřeba vyhodit! Našli jsme totiž recept na vdolky. Nebo na sirup a džem z dýně. Tak hurá do dýní!

Continue reading

Čas padanek a jablečný ocet

padanky

Ačkoliv jednoduchá anglická rýmovačka (One apple a day, willkeep the doctor away) o tom, že kdo sní denně jablko, nebude potřebovat lékaře, zní přehnaně optimisticky, v jádru má pravdu. Jako zásobárna zdraví jsou jablka skutečně úžasná. Zdraví, které z jablek nevytěžíme hned, dokážeme v transformované podobě uchovat. A i když nemáme sad, nemusí nás to stát majlant. Škarpy kolem starých alejí jsou plné padanek, o něž často nikdo nejeví zájem. Posbíráme je, vykrájíme a můžeme přetvořit na jablečný ocet. Hodně se o něm mluví i jako o prostředku hubnutí téměř zázračném a jak je v Čechách zvykem, trochu se přehání. Zdravým lidem přiměřené pravidelné pití jablečného octa ovšem nemůže uškodit. Ba přímo naopak.

Continue reading

Rakytník – keř zářivých koní a sibiřských citronů

Stane se, že rakytníkový keř už ztratil listí a na sněhové pláni svítí neobyčejně jasnou červenou barvou plodů na trnitých větvích. A kolem keře bude určitě hlučno, protože ptáci si kulaté či soudkovité plody nenechají ujít. Ani my bychom určitě neměli otálet. Vždyť například v extrémních podmínkách Sibiře představoval pro domorodce rakytník řešetlákový součást jídelníčku bohatou na vitamíny. Babky šamanky se mu klaněly. V lidové medicíně jím domorodci léčili vředy, žaludek, ženské potíže a dokonce rakovinu.

Continue reading

Cukety a cuketové menu

Prý se u nás začaly cukety pěstovat proto, že se tak rozšířila plíseň okurková, že ve Znojmě neměli co nakládat, takže se jako ke spáse obrátili k cuketám. Je zelená? Je. Je podlouhlá? Je. A konec konců je s okurkou i prokazatelně spřízněna. Coby náhražka sice dopadla bídně, ale jako samostatná zelenina se u nás zabydlela jako variabilní součást kuchyně použitelná k neuvěřitelnému množství úprav. Pěstovat tuto další příbuznou z široké rodiny dýní je přitom relativně snadné.

Continue reading

Kopr- nejen o omáčce, která národ rozdělila

Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens. 

Continue reading

Vymysleli jsme šípkové čatný

Bylo nebylo, a taky byl nebyl major Šedivý. Sloužil v armádě říše, nad níž ve své době slunce nezapadalo a v době, kdy Indie byla perlou v britské koruně. A protože neměl dost hořčice na níž byl zvyklý, uzpůsobil major místní recept a uvařil z dostupných surovin omáčku respektive dochucovadlo, které ho proslavilo: chutney, česky čatný. A jeho mangové čatný se začalo dovážet do Anglie, aby jako Major Gray Chutney zpestřilo jinak celkem mdlou chuť anglické kuchyně. Zábavné je, že dnes se odsud vyváží i zpátky do Indie. A zábavné je i to, že na rozdíl od amerického plukovníka Sanderse od kuřecích křidélek KFC, je koloniální major Gray možná příbuzným našeho velikána Járy Cimrmana, protože jeho reálnou existenci se stále nějak ne a nedaří potvrdit.

Continue reading

Trnky, Keltové a chytrá abatyše

V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné  jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…,  ale krásně.

Continue reading

Pickles, čalamáda, nebo prostě kvašená zelenina?

Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při  výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.

Continue reading