Růže šípková čili psí

dozrávající šípky
Růže šípková čili psí, foto med
Continue reading

Znát svůj strom

zajímavé kořeny stromu
Znát svůj strom, foto med

Věříte také, že strom má duši, jen nevíte, jak vypadá? Jednoduše: dá se z proutku vyklepat obráceným nožem a ten se pak rozezní jako píšťalička. Dřevo hodně ví, a aby taky ne, vždyť některé pamatuje věky a často jen co neví, nepoví. Už ve škole jsme se učili básničku o ukecaném stromu, který proflák, že král Lávra má oslí uši. A co si myslit o známé Vrbě mlátičce? Stromy sice dávaly stín obědvajícím vojevůdcům a panovníkům, ale také ukrývaly zbojníky i světce, pěstující ve svých vousech včely.

Continue reading

Slunovrat – čas ohňů na kopcích a zdobení studny

Dítě na louce s chrpami a máky
Slunovrat, foto Jaga

Ačkoliv noc je toho dne kratší než vzdech, zapalovali naši pohanští předci ohně na kopcích. V posvátných hájích zdobili prameny či studny ve vsi. Po řekách pouštěli věnce. Pohanské slavnosti letního slunovratu byly (aby to tak nebylo do očí) křesťany posunuty k  svátku svatého Jana Křtitele (24.6.) jemuž  voda také patří. Proto proudy dál unášely upletené věnečky a rozsvícená světla na vodách byly mihotavou vzpomínkou na prastaré zvyky v novém rouchu.  S vodou je spojen i Jan Nepomucký, o jehož Navalis jsme již psali ZDE. Protože v racionálním století jedenadvacátém se stále více věcí nám stává nepochopitelnými, utíkáme se opět k magii. Podle novodobého drudismu nazýváme letní slunovrat mimo jiné Alban Heruin, tedy „Světlo břehu“.

Continue reading

Janovec metlatý – problematická léčivka

 janovec metlatý

Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.

Continue reading

O vrbách a o tom, jak se plete pomlázka

V Česku se můžeme těšit z osmnácti druhů vrb a zaplať pánbůh za ně, protože na čem by jinak vysedávali při měsíčku naši vodníci? Vrba jako měsíční strom měl prý i své kněžky. Dopravní prostředek čarodějnic – košťata byla zpravidla sice březová, ale svazovaly si je vrbovým proutím. Na Květnou neděli lidé světili v kostele opentlené věnečky z kočiček pro štěstí. A co pomlázka? Ovšem je zde prý i domněnka, že vrba pro jistou mnohoznačnost přináší smůlu – jak zřejmě komu, tak si vyberte.

Continue reading

Střemcha – tuzemská sakura

střemcha

Ta vůně! Snad s ničím se nedá splést. Když mě praští do nosu, začnu se rozhlížet, kde ta naše „sakura“ střemcha je. Může při dobrém větru růst ve svahu za bystřinou na druhé straně údolí – a opravdu, až tam na prosluněné stráni se v řídkém hájku bělají její květy. Válcovité slabě narůžovělé hrozny měří skoro píď, a když přijdu blíž, střemcha bzučí včelami sbírajícími z oboupohlavních květů pyl na intenzivně vonící medovou snůšku. Z odkvétajícího stromu s více kmeny dorůstajícího do patnácti metrů nebo z keřové formy nepřevyšující dva metry, s kůru černohnědou a třešni podobnými až modrozelenými listy, okvětní lístky sněží a vítr je nese za potok.

Continue reading

Jablko jako pentagram pro štěstí a zdraví

sklizen jablek

Když ho příčně rozkrojíte, objeví se vám hvězda, která v magii nese vždy silné poselství – to podle toho, zda stojí na jednom nebo dvou cípech. U rozpůleného jablka to ovšem nepoznáte. Když do něj kousnete, budete osvěženi, zaženete hlad a v soustu obsažené jednoduché cukry probudí vaši energii. Jablko, které utrhnete z větve a nesete si ho v kapse, zároveň může po snědení průjem či zácpu proměnit téměř ve svůj opak, tedy zmírnit zažívací potíže. Má v sobě antioxidanty, takže brání imunitu, a odevzdá nám i relativně málo kalorií.

Continue reading

Topol a tis – dva stromy ze záhrobí

topol bílý

Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Co mají společného topol a tis? Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.

Continue reading

Snítka mystického vřesu

vřes

Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.

Continue reading

Podzimní rovnodennost a olivovník ve stromoskopu

staré olivovníky

Olivovník se od nepaměti těšil na jihu Evropy úctě doprovázené často bázní přímo posvátnou a, podobně jako pod dubem na severu našeho kontinentu, se v jeho stínu konaly náboženské obřady, soudy a důležitá shromáždění. Na olivovníku rostou užitečné olivy, na dubu žaludy (proto symbolizuje mužský princip a zdobí se jím válečníci) a také na něm parazituje čaromocné jmelí. Keltští druidové se svými legendárními zlatými srpy měli dub v mimořádné oblibě především v době úplňku a starožitní Řekové olivovník chránili a z jeho dřeva dovolovali vyrábět jen kultovní předměty. Symbolizuje harmonii – rovnováhu světla a tmy.

Continue reading

Kvete lípa!

lípa

Před tím, než se počasí zbláznilo a jaro bylo dlouhé celých čtvrt roku, tedy ještě před érou oteplování, v čase, kdy se červen zlomil do léta, přicházely s vůní kvetoucích lip i prázdniny. Poláci mají po lipách pojmenovaný až červenec – lipiec, ale i tam u Baltu nebo v Mazurském pojezeří mohutné aleje spojující bohatá hospodářství dávných východopruských junkerů rozkvétají teď už na sklonku června. To je doba, kdy lípy mezi hrází Bělečského rybníka a roubeným mlýnem, který už není, nezpívají bratrské žalmy a oněmí, protože včely se pasou jinde. Podle pověstí ve mlýně přenocoval Komenský a v duté lípě se ukrývali tajní evangelíci.  

Continue reading

Kaštan jírovec čili Turek mezi námi

kvetoucí jírovec

Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.

Continue reading

Mé srdce v hlohu zakleté

Byla nebo nebyla Kristova koruna upletena z trnitých větví hlohu? Kdo to ví… Pravda je, že hloh je z toho důvodu vnímán jako posvátný.  Slavný glastonburský hloh v jižní Anglii prý vyrostl z poutnické hole Josefa z Arimatie – právě toho muže, který pohřbil Ježíše. Sem, do míst kde se nachází tajný vchod na ostrov Avalon, přivezl prý z Palestiny Svatý Grál a do země zde také zatkl svou poutnickou hůl. Stalo se to na Štědrý den a hůl se navzdory roční době zazelenala.

Continue reading

Trnky, Keltové a chytrá abatyše

V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné  jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…,  ale krásně.

Continue reading

Modřín čili o nejlepším dřevu na šamanský buben

Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modřín a cedr si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.

Continue reading

Dub Peruna hromovládného a žaludový dort

Dub svými kořeny zpevňuje hráz rybníka.

Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.

Continue reading

Habr nebo smrk – muž či žena?

habr

Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.

Continue reading

Jasan – zaklepte to na dřevo

jasan

Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.

Continue reading

Čím nás léčí olše a jací jsou lidé v jejím znamení

Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehněd a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.

Continue reading

Snad nás jilmy neopustí

jilm

Najít ve volné přírodě opravdu starý jilm je skoro zázrak. Zaútočila na ně houba a bezmála všechny v relativně krátkém čase vyřídila. Zní to skoro jako nějaká katastrofická sci-fi, ale podle vědců prý k podobným jevům dochází v přírodě cyklicky. S houbou v tomto případě spolupracuje celkem pohledný brouček, příbuzný kůrovce chystajícího sežrat nám Šumavu. Ale už se našla jiná houba, která si to umí s tou první i kůrovcem bělokazem rozdat.

Continue reading