Nebylo by hezké prodloužit si léto? Dekorace se sušenými muškáty umožní užívat si nejkrásnější období roku kdykoliv. Pokud zapojíte fantazii a kreativitu, budou vám tyto letní rostliny dělat radost stále. Odborníci z iniciativy Pelargonium for Europe se s vámi podělí o několik rychlých a snadných nápadů na tvoření a poskytnou tipy, jak se sušenými muškáty dosáhnout těch nejlepších výsledků s kterými zaručeně sklidíte úspěch.
Continue reading
Technika patchworku původně vznikla v období osidlování Ameriky, kdy ženy osadníků několikrát přešívaly každý kousek ošacení, a přesto toužily, aby výsledek vypadal pěkně. Dodnes se vyrábějí – a velké oblibě těší – patchworkový polštář, pé přikrývky, přehozy, závěsy a další bytový textil. Navzdory původnímu smyslu pojmenování této techniky – tedy „záplatování“, jsou pachworkové výrobky vždy originální. Americké tradiční vzory se prosadily i v Evropě a neustále se inovují.
Continue reading
Ze slámy, lýka, prutů nebo štípaných loubků můžeme uplést ošatku, ve které spojením přírodního materiálu a tradiční řemeslné dovednosti dáme vzniknout předmětu, který se nám bude hodit na ovoce, chleba, pečivo, nebo prostě jen tak. Naše ošatka v sobě ponese kousek tisícileté lidské zkušenosti i nekonečnost koloběhu přírody. K osvojení si této techniky budeme potřebovat z počátku trochu trpělivosti, ale jakmile ji „dostaneme do prstů“ pochopíme, proč ji lidé používali bez ohledu na to, kdy a kde žili.
Continue reading
Lidé jsou různí, takže zatím co podle architektů je středobodem bytu obývák, pro někoho je to spíš kuchyně, pro jiného koupelna a vysoko „na bedně“ je i ložnice. Její dominantou by měla být ve většině případů manželská nebo jednoduchá postel. Zaměřme se na ni – tedy na materiál ložního prádla, protože o povlečení na peřinu či pokrývku a polštáře jsme psali posledně (ZDE). A příště ještě přidáme prostěradla a pak se zaměříme i na to, čím přes den postel zakrýt, tedy jak si ušít přehoz přes postel (ZDE).
Continue reading
Obrazy máme adjustované od profesionálních rámařů, ale sešlo se nám několik věci, jimiž bychom si chtěli připomenout něco milého, anebo se nám prostě líbí. Je to pár výtvarných pokusů našich kdysi malých dětí, fotka z dovolené, senzačně vybarvený javorový list, paličkovaná krajka a nějaké drobné grafiky. Ostatně si sami dosaďte, co by vám na stěně udělalo radost. Pod sklem nebo v zajímavé paspartě ty věci určitě vyniknou. Jak vyrobit paspartu?
Continue reading
Aplikace je textilní technika, při které látkový motiv našíváme na podkladovou látku. Což dobře uplatníme při dekorování oblečení, kdy i z konfekčního kousku uděláme svébytný originál. Nebo aplikací ozdobíme textilní bytové doplňky – například ubrusy, přehozy, prostírky a další. Zvolíme-li vhodné obrázky, vylepšíme jimi osobitě oblečení a textilní aplikace a záplaty pro děti. Ty si takové kousky zpravidla zamilují. Kromě dekoračního efektu lze však aplikace využít i navýsost prakticky – totiž záplatovat jimi díry nejen na dětském oblečení.
Continue reading
Žijeme s prominutím v krabicích, a hranatými krabicemi – v reálném i přeneseném smyslu – se také obklopujeme. Je to praktické. Krabice nejsou rozmarné, ale vnášejí do našich neučesaných životů řád. Taky se do nich nejvíc vejde… a kolik se jen krabic vejde do krabice! Zkuste ale být trochu nepraktičtí a vzpomeňte si na ohromující dojem, jaký ve vás vyvolalo setkání s něčím jako babiččina krabice na klobouky, objevenou ve skříni. Vymizely stejně, jako podivuhodné klobouky a babičky. (Kdo neměl předka s kloboukovou krabicí, mohl podobný úžas prožít ve špajzu nad pestrou plechovou dózou na čaj nebo cukrlátka.)
Continue reading
Říká se, že papír vynalezl velitel císařského arzenálu a inspektor zbraní Cchai Luna v pozdním období dynastie Chan. Spíš ale popsal a zdokonalil to, na co lidé přišli už před ním. Technologie výroby papíru z rostlinných vláken – z bambusu, lnu a konopí, byla předpokladem vzniku techniky „suminagaši“, což byl předchůdce mramorování archů, které jinak měly přirozenou přírodní barvu. Mramorování, tedy otisk toho, co jsme namalovali na vodní hladinu, je tedy velmi stará výtvarná technika. Naprosto kouzlit se s ní dá způsobem „ebru“. To se ale přeneseme nejen v čase, ale i z Dálného Východu do Turecka.
Continue reading
Drátenictví v minulosti bylo řemeslo užitečné a dráteníci vítáni, neboť prodlužovali životnost nádobí a zvyšovali i jejich funkčnost. Jako řemeslo vzniklo drátenictví v 19. století a zaniklo v polovině 20. století. Tehdy se přerodilo v dekorativní umění a ozdobné drátování se stalo oblíbeným koníčkem, jemuž se lze snadno naučit. Odrátujeme si hrnec! Drátování kraslic (ZDE) nebo výrobu drátovaných šperků si necháme na jindy (v podstatě jde jen o zminiaturizování týchž úkonů samozřejmě s titěrnějším nářadím, než použijeme při opravě hrnce). Hrnec nám slouží hlavně na sádlo a z odrátovaném hrníčku káva chutná věru báječně.
Zlatý věk zřejmě domácí barvení prožívalo mezi osadníky v Novém světě, protože země byla izolovaná od zámořských trhů a tedy i v Evropě hojně užívaných exotických barviv. Farmáři museli vystačit s tím, co jim tak říkajíc rostlo za domem. Používali přírodní barviva. Výjimkou zřejmě bylo indigo, ale i to se snažili na jihu země pěstovat. Prý ne moc úspěšně, ale i tak byla tehdejší Amerika především modrá. Další dominující barvou kalhot, košilí, kazajek a sukní byla hnědá z ořechových slupek a z cibule. A třetí – režná, byla přírodní barvou tkanin, které nechali prostě tak, jak vyšly z tkalcovského stavu.
Continue reading
Dříve se šetřilo každým kouskem textilu: z obnošených strakatých košil a šatů se vytvářely technikou patchworku (jak vyrobíme patchworkový polštář píšeme ZDE) nejrůznější přikrývky a polštáře a z ještě obnošenějšího šatstva nebo starých povlaků koberce hadráky. Zvláštní kategorii zařizovacích předmětů tvoří copánkové koberečky. Pomoct vám s jejich výrobou mohou i děti, pro něž pletení textilních „copů“ může představovat fajn zábavu. Udělat kobereček z odstřižků není žádná věda.
Neopakovatelnou kresbu dřeva využívají nejen sochaři, opracovávající velké kusy měkkého dřeva, ale také šperkaři. Pro ně platí, že naopak čím je dřevo tvrdší, tím jemnější mohou na něm vytvořit řezbu. Lípa, z níž vyřezáváme třeba figurky vánočního betlému, by se nám u práce drobné štípala a trhala po vláknech. Jenže s tvrdým dřevem – ouha – jde práce pomalu. Vytvořit dřevěný šperk dokáže člověk, který umí dřevu naslouchat, svůj záměr mu přizpůsobit a trpělivě ho tvůrčím způsobem vyjádřit.
Proč tak šílené spojení věcí nesourodých? A jakým oslím můstkem je spojíme? Od vajec k pampeliškám přejdeme po oblouku stížností na pitomou dobu. Problém je ovšem v tom, že dobu tvoříme sami, takže co z toho plyne? Ta doba je zdá se taková, že neprověřuje naše znalosti, ale testuje, zda, jak a kde jsme schopni si konkrétní informaci opatřit. Informace bez souvislostí nás sice může vést k mylnému závěru, ale my na ni spoléháme. Spoustu věcí nevíme, protože si jimi odmítáme zasviňovat mozek, u dalších, zdálo by se notoricky známých, se stáváme nejistí a na netu hledáme oporu. Jak dlouho mám ta zatracená vejce vařit? Jak se plete věneček? Jak, jak, jak…
Kdo nemá alespoň žaluzie a má okna na východ, si v horkém létě pravděpodobně moc zrána nepospí, a kdo má okna na západ zase udělá nejlépe, když odpoledne zmizí do sklípku a vyjde až potmě. To „seveřanům“ a „jižanům“ bude nejspíš o pár stupňů líp, ale i pro ně bude odpověď na otázku, jak teplotu interiéru snížit či okna vhodně zastínit, důležitá. Mohou na to jít celkem lacino i opravdu s rozběhem – co se výše vydání týče.
Pozorovali jste někde u moře rybáře vyrábějící nebo opravující sítě? Málokterá činnost přináší tolik vnitřního klidu jako právě škola síťování. Vyžaduje ovšem soustředění, protože opravy chyb a špatně uvázaných uzlů jsou obtížné, neřku-li nemožné. Někdo může síťování dokonce považovat za způsob meditace. Proč ne? U Železničního mostu na pražské Výtoni nad náplavkou, kde se kdysi převazovaly vory, sedával Podskalák v placaté čepici se štítkem, cucal viržinko a s nehnutou tváří soukal svou síť. Na co? Kdo ví – vory pod výtoňským vodočtem odpluly do nicoty a vyhlášenou pochoutku – grundle tu do sítí už dávno nikdo nelovil.
Continue reading
Začala to prý indiánská babička s kůží scvrklou jako staré jablko, kterou moc zlobilo uvřeštěné vnouče. Nespalo klidně. My bychom mu sahali na bříško a snažili se změřit mu teplotu, ale ta stará Indiánka věděla své a nezpochybnitelným způsobem poznala, oč se jedná : jsou to špatné sny, které na dítě posílají zlí duchové, a s tím je třeba něco udělat. A hned začala hledat kousky kůže, korálky a pestrá pírka. Taková prkotina jako vrtící se budoucí velký lovec není totiž na to budit šamana či dlouze bubnovat na tamtam. Stačí vyrobit lapač snů – a to přece zvládne i stará bába.
Tkaný koberec, gobelín, půvabná tapisérie, předložka či moderní závěs se mohou stát okrasou i praktickým doplňkem každého bytu. Jsou vhodné i jako milý dárek. Tkaní přitom není rukodělná činnost z pohádek či odkudsi z šera věků – soustředěné tkadleny zabrané samotné do práce i spojené v družné besedě jako v kroužku dávných vyšívaček si tímto způsobem krátí čas nejen v místnosti za zimních večerů, ale třeba pod stromy na zahradě. Je nezpochybnitelné, že při tvorbě libovolných fantazijních motivů touto prastarou technikou si úžasně odpočineme.
Výsledky šikovnosti našich předků se snaží zachytit a zdokumentovat stále rostoucí skupina milovníků starých řemesel. Díky nim roste zájem o obory ještě před časem zdánlivě odsouzené k zapomenutí. V žádném případě se nejedná o muzejní exponáty či pouťové atrakce, význam těchto dovedností, postupů i konkrétních věcí můžeme ocenit v každodenním praktickém životě. Jednou z nich je například tkaní na karetkách. Jeho nejstarším dokladem je pětimetrový 3200 let starý tak zvaný Ramsesův pás z královské hrobky, který byl utkán byl na třech stech karetkách. Continue reading
Ale proč by velikonoční vejce muselo být jenom malované? Prostě dejte vejce, a my si s ním už poradíme! Způsobů, jak zpravidla slepičí produkt povýšit a z obyčejného vajíčka udělat kraslici, je spousta, i když k jeho finálnímu ozdobení použijeme techniky s kreslením či malováním jen málo příbuzné. Většinou vajíčku nějakou základní barvu stejně dáme, nejčastěji odstín získaný v cibulových slupkách, tedy od žlutavé přes teplou hněď až k temným barvám s odstíny červené. Pak můžeme vajíčka zdobit třeba drátem, krajkou a nebo slámou, jak to dělali například na Hané.
Zdá se, že původní význam zdobení vajec byl magický, a z toho by také vyplývalo, že tou první barvou byla červená: patří k archetypům a u většiny národů bez ohledu na vzdálenost a časovou odlehlost se vztahuje k tajemstvím života, plození a zrození. Napříč kontinenty je proto i významným sexuálním symbolem. Bylo ji možné získat z plodů i hlinek, ale i z krve. Dejte vejce! A malovaný! Později přistoupily ornamenty, které zdobily tváře a těla, jakož i šperky, nádoby, zbraně a zvykoslovné předměty. Nejjednodušší byly spirály a točenice. Také se začaly barvy kombinovat. Geometrické vzory následovaly přírodní motivy. Všechno to můžeme najít na zdobených velikonočních vejcích. Nic proti obtiskům z krámu, ale dobře ručně malované vejce je důvodem k oprávněné pýše.