Pryšec nádherný, známější spíše jako vánoční hvězda, vyniká krásnými listy, které mají nejrůznější barvy, tvary a velikosti. Sezóna vánočních hvězd každou místnost, zejména ve vánočním období, oživí a vytvoří útulnou atmosféru v pochmurných podzimních a zimních dnech. Odborníci z iniciativy „Stars for Europe“ přichází s tipy, díky kterým si hvězdy zachovají zářivé barvy i v novém roce.
Continue reading
Z dvanácti měsíců je prosinec jiný nejen tím, že jím rok vrcholí: naplňují ho především naše očekávání. Pojmenování tohoto času Advent znamená Příchod. Než nastane Štědrý večer, čekáme až klenbu noci spojí symbol nového začátku, betlémská hvězda, a začnou Vánoce. Samozřejmě, nikoliv se založenýma rukama.
Continue reading
„Advent je tady!“ Tohle poselství na nás z výloh obchodních chrámů křičí výhružně s nepříliš skrytým podtónem: „Máš už nakoupeno? A zbyly ti ještě peníze? Tak sem s nimi – splníme ti každé přání. A jestli už nemáš, půjč si. Advent je jen jednou v roce…, a končí Štědrým večerem. Utratils opravdu dost, aby tví blízcí byli opravdu, ale opravdu dost šťastní?“ Tak si povězme, co o adventu víme. Advent (z latinského slova adventus) znamená příchod. Čeho ale?
Continue reading
Ten, o němž se píše ve starých letopisech, s tím současným neměl sice mnoho společného, jedno však jistě: patřil mezi tradiční a ceněné pochoutky, jejichž důležitou složkou byl med. A medem (čili strdím) podle Starých pověstí českých tyto země oplývaly. Receptury nejen na vánoční perník se dědily – jejich složitost a časová náročnost přípravy těsta byly náramné a perníkářská živnost už z daleka znamenitě voněla kořením domácím i z exotických dálav.
Continue reading
Dialektickou jednotu protikladů v čínské kultuře zastupují principy Jin a Jang, z jejichž polarity pramení životní síla Čchi. Odstředivá Jin je princip ženský, dostředivý Jang mužský. Zároveň ho symbolizují Den, Oheň a Vítr. Protože čínština je velmi poetická, znamená Jang taky „světlé místo“, „jižní svah“ nebo „severní břeh“, případně „sluneční světlo“. A taky – chcete-li – ZÁZVOR. Ten totiž podle synů Říše Středu patří právě k principu Jang. Naše zázvorová apatyka je ale víc o praxi než o symbolech.
Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného. I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na ten žvanec, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu.
Podle jedné legendy bojechtivý císař Claudius II. neměl dost vojáků pro své výboje, protože Římané se do legií zrovna nehrnuli. Císař to přičítal tomu, že se nechtěli odloučit od manželek a rodin a tak zakázal všechna zasnoubení a svatby. Nicméně kněz Valentýn nařízení nedbal a tajně zamilované páry oddával, což mu vyneslo soud a nejvyšší trest, který byl vykonán 14. února roku 296. A že to v té době s celibátem nebylo tak vážné, ještě před smrtí prý napsal zamilovaný list své milé, což vlastně měla být první „valentýnka“, jak říkáme přáním, toho dne adresovaným člověku sobě nejmilejšímu.
V řadě oblastí jsme si ke své škodě zvykli, že význam slov může být jiný, než býval. V politice třeba přímo opačný. Ve vztazích dvouznačný. Oblast reklamy tvoří kapitolu samu pro sebe a také v kuchyni se nemusí pojmenování označující to, co chceme pozřít, krýt s tím, co opravdu jíme. A co s tím má zázvor? Když už jakékoliv šťávě říkáme limonáda, nálevu z kopřivy čaj a z bezinek děláme šampaňské, proč bychom tradičnímu nápoji ze zázvoru nemohli říkat zázvorové pivo? V Anglii se tak jmenuje zcela oficiálně – i když se jedná spíš o (pardon) limonádu.
Poinsettia neboli pryšec nádherný bývá nazýván i Vánoční růží nebo Betlémskou hvězdou a pochází z Mexika. Pověst praví, že krvavě červenou barvu získala z krve, která prýštila ze zlomeného srdce aztécké královny. Ať tak nebo tak, v mnoha zemích se stala od padesátých let minulého století neodmyslitelnou součástí Vánoc. Vedle notoricky známé červené narůstá obliba i jiných barevných variet – lososově růžových, oranžových, bezmála fialových, žlutých a bílých vánočních hvězd.
Krajní výkony, dosud nedosažené cíle, touha překročit hranici, dotknout se nedotknutého a nedotknutelného, stejně jako všechny hlubiny i vrcholy – lidi lákají. Ale ne každý malý krůček pro člověka je velkým krokem pro lidstvo: zpravidla je to naopak. Krajní výkony fascinují i umělce a o točně (té severní) psal konec konců i Jára Cimrmann. Výročí dobytí pólu (jižního) u nás připadá skoro na Vánoce, ačkoliv v Antarktidě zrovna vrcholí mrazivé léto.
Ve svátečních dnech se od nepaměti lidé snaží dotknout budoucnosti. Dobře se k tomu hodí čas vánoční či velikonoční, přelom roku, narozeniny a dny spojené s nebeským putováním Slunce, s jeho návraty a rovností dne a noci. S litím olova či vosku se nejčastějí setkáme před Vánocemi. Proroctví z adventní věštírny má váhu. Ale způsobů i času věštění je spousta a je s podivem, že ani v racionálním jedenadvacátém století neztrácí nic ze své atraktivity.
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž naše paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.
Ačkoliv by na štědrovečerním stole měl už ze symbolických důvodů (aby nechyběl v příštím roce) být obyčejný chléb, nejlépe černý i bílý, ten náš vezdejší po dobu svátků se spíš jmenuje vánočka. Její tvar i chuť netřeba v Česku nikomu připomínat. Těsto je tučnější, a proto, kdyby nebyly tak dobré, vydržely by nám vánočky jistě do Nového roku a možná ještě na Tři krále.
Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
Sedm potoků vtéká do Vizovic, zvaných Brána Valašska. Tím osmým je zdejší proslavená slivovice. Pokud ale k ní budete chtít něco typicky místního i zakousnout, zlomíte si nejspíš zub. Vizovické pečivo vypadá báječně, ale má čistě dekorativní funkci. Proto se z vizovického těsta dělají všelijací velikonoční ptáčci, vánoční ozdoby, svícny a dokonce adventní věnce. To původní vizovické pečivo se vyvinulo z jedlých hraček.
Nelze si jí nevšimnout. I pod sněhem je zelená, její listy vypadají jako kovové a červené plody září. Zima je bílá nebo šedá a barevné přírodní prvky v nás budí o to větší radost a veselí. Proto mezi nejzajímavější okrasné dřeviny zimy patří stálezelená cesmína (Ilex). Angličané ji snad považují za větší symbol Vánoc, než stromeček. Ostatně proč ne – na ostrově omývaném teplým Golfským proudem se cesmínám daří od nepaměti a jisté místo má i ve starých keltských pověstech. Na pevné listy lze i psát, takže dívky si je dávaly i se jmény nápadníků či milenců pod polštář. Ne proto, aby se jim lépe spalo, ale ráno pod podušku sáhly, a ten, koho si vytáhly, měl být budoucím ženichem nebo favoritem milostných hrátek. Také na velké listy cesmíny připevňovaly svíčičky a pak takovou loďku pouštěly po vodě. Což je vlastně obdoba našich vánočních flotil svítících ořechových skořápek v umyvadle (všichni tady jsme totiž taky tak trochu Kelti!).
Rok od roku narůstá zájem o živé vánoční stromky. Vysvětlení je prosté – jsou sice o něco dražší, ale nekončí po Vánocích u popelnic. Vysadíme-li stromek po svátcích na zahradě, poroste desítky let a v následujících letech ho můžeme zdobit venku. Anebo ho ponecháme v nádobě na terase nebo balkonu a při správné péči si ho užijeme další a další Vánoce. Pokud nechceme o stromek dál pečovat a přesto bychom měli rádi živý, existují již půjčovny. Takový živý vánoční stromeček je třeba si včas rezervovat. Víte ale, jak zacházet se stromečkem v květináči, aby přežil teplo bytu a následně venkovní mráz?
Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na betlémy odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.
Jsou výročí, jubilea a svátky jejichž oslavu můžeme brát jako určitou povinnost. Ať už se ale jedná o nezletilé potomky a třeba jejich kamarády, a nebo naše vnoučata, je zpravidla jejich svátek, Mezinárodní den dětí, mimořádně dobrou příležitostí, jak si spolu s nimi užít trochu legrace a též si osladit život. Někdo sice nemůže, ale jinak bez ohledu na věk sladkosti milujeme a ani náhodou bychom neodmítli větrník, věneček nebo banánek. Ale co Den dětí – někdo si bez „kremschnitů“ nedokáže představit Vánoce. Výrobně vypadají tyto zákusky nedostižně složitě, a práce s nimi je věru krapátko zdlouhavější, ale – věřte nevěřte – odpalované těsto je až překvapivě jednoduché…