Ten, o němž se píše ve starých letopisech, s tím současným neměl sice mnoho společného, jedno však jistě: patřil mezi tradiční a ceněné pochoutky, jejichž důležitou složkou byl med. A medem (čili strdím) podle Starých pověstí českých tyto země oplývaly. Receptury nejen na vánoční perník se dědily – jejich složitost a časová náročnost přípravy těsta byly náramné a perníkářská živnost už z daleka znamenitě voněla kořením domácím i z exotických dálav.
Continue reading
Když Jidáše vyloučili z kruhu dvanácti učedníků, zbavili se někoho, kdo možná vůbec nebyl – někteří badatelé totiž tvrdí, že do biblického velikonočního příběhu se dostal jenom proto, že bez zrádce nemůže být ani mučedník. A protože zrzavý Jidáš vydal Krista pacholkům za třicet stříbrných, tedy obvyklou cenu otroka, byl vyloučen i z průvodu svatých na pražském orloji. Na druhé straně vedle novozákonních vyprávění sepsaných Markem, Matoušem, Lukášem a Janem existují v řečtině i zlomky Evangelia podle Jidáše. K jeho sepsání by musel mít čas, a nemohl by se tedy záhy po zradě oběsit na osice. Jak upéct velikonoční jidáše a mazanec?.
Continue reading
Ze slámy, lýka, prutů nebo štípaných loubků můžeme uplést ošatku, ve které spojením přírodního materiálu a tradiční řemeslné dovednosti dáme vzniknout předmětu, který se nám bude hodit na ovoce, chleba, pečivo, nebo prostě jen tak. Naše ošatka v sobě ponese kousek tisícileté lidské zkušenosti i nekonečnost koloběhu přírody. K osvojení si této techniky budeme potřebovat z počátku trochu trpělivosti, ale jakmile ji „dostaneme do prstů“ pochopíme, proč ji lidé používali bez ohledu na to, kdy a kde žili.
Continue reading
Dříve se šetřilo každým kouskem textilu: z obnošených strakatých košil a šatů se vytvářely technikou patchworku (jak vyrobíme patchworkový polštář píšeme ZDE) nejrůznější přikrývky a polštáře a z ještě obnošenějšího šatstva nebo starých povlaků koberce hadráky. Zvláštní kategorii zařizovacích předmětů tvoří copánkové koberečky. Pomoct vám s jejich výrobou mohou i děti, pro něž pletení textilních „copů“ může představovat fajn zábavu. Udělat kobereček z odstřižků není žádná věda.
Proč tak šílené spojení věcí nesourodých? A jakým oslím můstkem je spojíme? Od vajec k pampeliškám přejdeme po oblouku stížností na pitomou dobu. Problém je ovšem v tom, že dobu tvoříme sami, takže co z toho plyne? Ta doba je zdá se taková, že neprověřuje naše znalosti, ale testuje, zda, jak a kde jsme schopni si konkrétní informaci opatřit. Informace bez souvislostí nás sice může vést k mylnému závěru, ale my na ni spoléháme. Spoustu věcí nevíme, protože si jimi odmítáme zasviňovat mozek, u dalších, zdálo by se notoricky známých, se stáváme nejistí a na netu hledáme oporu. Jak dlouho mám ta zatracená vejce vařit? Jak se plete věneček? Jak, jak, jak…
Bílý čas rozkvetlých černých bezů je radostný, protože znamená, že Zmrzlí muži jsou za námi a před námi je léto. Pro děti je to též jeden z nezpochybnitelných signálů pozvolna se přibližujícího konce školního roku. Po bezu už jen přijdou jahody, Den dětí, třešně, vysvědčení a prázdniny. Abychom čekání zkrátili, přímé potomky, vnuky nebo jiné nedospělce na procházce zaměstnáme sběrem bezových květů na laskominu jistě neobvyklou. U trhání (my květy stříháme starými nůžkami) i při přípravě zákusků se dá zažít spousta legrace. Continue reading
Pokud si někdo myslí, že na své cestě k absolutní moci se Gaius Julius Caesar – miláček davů (dnes by mu jedovatí komentátoři dali nálepku populisty), jinak voják a politik, musel radit s náhodou, byl by bezpochyby na omylu. „Kostky jsou vrženy“ je to samé jako nastoupit cestu, z níž to zpátky nejde. A „překročit Rubikon“ znamená v podstatě totéž, protože tato říčka vyznačovala vnitřní hranici mezi římskou říší a předalpinskou Galií, kde se měl Caesar oné hry v kostky dopustit.
Dětství s točícími se větrníky, kde jsi? S nástupem podzimu začne foukat. Kromě draků na nebi rozveselí okna, balkony nebo zahradu pestrobarevné větrníky. S naší malou pomocí zvládne větrník udělat i dítě, případně vnouče. A budou-li je vyrábět sami sobě pro radost dospělí, mohou jich v blažené pošetilosti nadělat tolik, kolik seženou tyček. Větrník můžeme zajímavě pomalovat, ale i různě prostříhat, volit rozličné velikosti a jen tak pro legraci roztočit svět.
Ale proč by velikonoční vejce muselo být jenom malované? Prostě dejte vejce, a my si s ním už poradíme! Způsobů, jak zpravidla slepičí produkt povýšit a z obyčejného vajíčka udělat kraslici, je spousta, i když k jeho finálnímu ozdobení použijeme techniky s kreslením či malováním jen málo příbuzné. Většinou vajíčku nějakou základní barvu stejně dáme, nejčastěji odstín získaný v cibulových slupkách, tedy od žlutavé přes teplou hněď až k temným barvám s odstíny červené. Pak můžeme vajíčka zdobit třeba drátem, krajkou a nebo slámou, jak to dělali například na Hané.
Samozřejmě, že píšťalička není žádný velkolepý hudební nástroj, na němž vyloudíte božskou melodii, ale přesto by se obyčejná třeba vrbová píšťalka dala nazvat radostí, co se vejde do dlaně. Patří k Velikonocům a tudíž k jaru, a jaro znamená, jak říkají cynici, že jsme zase přežili… což je zpravidla dobrá zpráva a stojí zato si tedy tak trochu písknout.
Zdá se, že původní význam zdobení vajec byl magický, a z toho by také vyplývalo, že tou první barvou byla červená: patří k archetypům a u většiny národů bez ohledu na vzdálenost a časovou odlehlost se vztahuje k tajemstvím života, plození a zrození. Napříč kontinenty je proto i významným sexuálním symbolem. Bylo ji možné získat z plodů i hlinek, ale i z krve. Dejte vejce! A malovaný! Později přistoupily ornamenty, které zdobily tváře a těla, jakož i šperky, nádoby, zbraně a zvykoslovné předměty. Nejjednodušší byly spirály a točenice. Také se začaly barvy kombinovat. Geometrické vzory následovaly přírodní motivy. Všechno to můžeme najít na zdobených velikonočních vejcích. Nic proti obtiskům z krámu, ale dobře ručně malované vejce je důvodem k oprávněné pýše.
Co bylo dřív: vejce nebo slepice? Hlavolam, s nímž si o Velikonocích hlavu lámat nebudeme. Ale pravda je, že od nepaměti je vejce symbolem života i vesmíru: ač to zní divně, podle etnologů skořápka značí Zemi, žloutek Slunce a bílek Měsíc. Magický účinek vajec umocňovaly barvy – zelená, červená a žlutá, což jsou odedávna barvy života. Když se s křesťanstvím začala velikonoční vejce vařit ve svěcené vodě, do níž zřejmě kapal vosk z kostelních svící, narodily se kraslice. Takže – pěkně prosím – dejte vejce malovaný!
Kdyby přírodní barviva byla opravdu tak ideální, jak se občas dozvídáme ze statí a vystoupení biověrozvěstů a ekovizionářů, asi by se lidstvo po staletí nemořilo s tím, jak vymyslet barvy, které by byly z celé řadě stránek lepší: zářivější, trvalejší, rychleji působící a nebo třeba barvící za studena. Pravdou ovšem je, že v případě tradičních technik zdobení zvykoslovných předmětů spojených třeba s Velikonocemi jsou klasické způsoby dekorování v podstatě nezastupitelné.
Požehnané jsou Velikonoce, do jejichž přípravy zapojíme děti, protože všechny nejsou jen vzteklými spratky neschopnými soustředěné činnosti vlastníma rukama. Některé nás dokonce dojmou a překvapí výjimečným soustředěním a pečlivostí. Tak toho využijme. I pro ně budou svátky na nichž se nějakým způsobem podíleli zas o kousek svátečnější. Pokud je ale tvůrčí práce nebaví, nechme je být: z dcerek, které máma nutila jednotit mrkev, zpravidla nevyrostou přesvědčené zahradnice a synkové nedobrovolně s tátou lepící křídlo leteckého modelu nestanou se milovníky balsy. (Ale zkusit dětské kraslice by snad mohly…
Ať už prožíváme Velikonoce jako křesťané či jsme vyznavači pohanských kořenů těchto svátků, jsou pro nás synonymem jara. Lidem na jižní polokouli, kteří jako protinožci z našeho pohledu musí už tak chodit hlavou dolů, s Velikonocemi zase nastává podzim. Není pak ten náš svět arci bláznivý? To nevyřešíme. upleťme si raději velikonoční věnec!
Způsob přenášení určitého obrazu na předměty, který později získal pojmenování decoupage (po našem dekupáž), má prý původ na východní Sibiři, kde touto ještě primitivní technikou kočovníci krášlili hroby. Odsud se dekupáž dostala do Číny, kde byla až do dvanáctého století využívána ke zdobení lampionů a nejrůznějších dóz, krabic a krabiček. S evropskými obchodníky jako Marco Polo se dostala nejprve do Itálie, kde čínská inspirace zaujala benátské nábytkáře. Ti začali levnou technikou nahrazovat módní motivy orientálních laků a smaltů pod názvem lacca contrafatta.
Hodné děti, které sedí tiše v autě a soustředěně sledují krajinu, případně vyhodnocují stav vozovky, přizpůsobení rychlosti povrchu a provoz motorových vozidel dalších účastníků silničního provozu, víceméně neexistují. Nehemží se a nevykřikují, jen pokud jsou nemocné, anebo spí. Není ani příliš divu, protože při delších přesunech či na notoricky známé cestě se prostě otravují. Tak jim něco ušijeme. Hračku, která je zabaví a která neublíží ani řidiči, pokud se jí dítě rozhodnou mlátit ho do hlavy.
Jmenují se poněkud divně – „mikulášští páni“, což je pro někoho možná trochu zvláštní, když se podobají čertům. Ale v Česku je vždycky všechno jinak. Platí to i pro mikulášské pečivo. Vzpomeňte si na národní pohádky, kdy pekelnící často na sebe berou podobu tu myslivců, tu správců na statku, drábů nebo jiných příslušníků státní či obecní správy. Pro obecný lid prostě pánů. Je v tom i něco z poddanského myšlení – hrbit hřbet a s úctou vzhlížet k těm, jimž byl shůry dán „ouřad“ – a tedy moc a zřejmě i rozum. Páni, šéfové, politici – všechno to jsou pro nás po čertech vypečená cháska!
Než za dětmi přijde na nebevzatý fousatý biskup z Myry (dnes rozvaliny u tureckého městečka Demre) aby jim v doprovodu andělů a pekelné holoty nadělil ovoce a cukrátka, měli bychom se na něj připravit. Pro děti je předzvěstí očekávaných Vánoc. Z tulipánové země kde Mikuláše hodně slaví – je například patronem Amsterodamu – jsme si vypůjčili holandský recept na pečivo zvané pepernoten. Tvary mají tyhle mikulášské perníčky tak divné, že pod našim dohledem je klidně mohou dělat děti. Zabaví je to určitě tak, že ani nevzdechneme, když po malých pomocnících budeme muset uklízet (a to nejspíš budeme).
Dospělí se hračkou zabývají jen v určitých fázích svého života – když mají malé děti a potom zpravidla zas až s vnoučaty. Na svátky dětí, k narozeninám nebo na Vánoce. Hračky vybírají většinou nahodile, případně na základě reklamy či vlastních vzpomínek na to, s čím si sami hráli. A pokud jdou do hračkářství s dětmi? Lehce podlehnou jejich žebronění, protože děti by nejraději všechno, co vidí. Jejich osobnost je totiž ve vývoji, a tak často nerozumí ani samy sobě, natož aby se dokázaly odpovědně rozhodnout pro hračku, která je bude bavit a zároveň jim bude k užitku.