Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.

 Levanduli znali před Římany již Řekové, kteří ji zasvětili Hekaté, bohyni jasného měsíce, temných sil, cest a křižovatek, její dceři Médee a také čarodějnici Kirké. Křesťanský středověk jí přisoudil označení „rostlina Matky Boží“ a přiřadil ji mezi kytky zahánějící necudné choutky a těžkou vůní dokonce i démony. Rozporuplná je levandule v tom, že sloužila jako pojistka věrnosti, ale také coby past na milence. Na levanduli si potrpěli obzvlášť angličtí sedláci, ti bodří braši, kteří vždycky měli, jak se říká, pod čepicí (nosili tam totiž tuhle bylinku proti bolení hlavy). A za válek se alkoholovým nálevem s levandulí dezinfikovala zranění.

 Levandule se představuje

Je to nepříliš velký zpravidla asi půlmetrový keř, který budí dojem, že mu vyhovují zcela suchá místa. Klame, protože má dobře vyvinuté poměrně hluboko zasahující kořeny, jimiž si dokáže vodu najít. Starší hranaté stonky dřevnatí a čárkovité lístky jsou přisedlé, svrchu šedé a nebo stříbřitě plstnaté, což rostlině pod modrými, ale také růžovými, bílými a nebo fialovými přeslenovými květy ve formě lichoklasu dodává poněkud neurčitý obrys, podobně jako šalvěji. Kvete ve vlnách od června do září. A nezaměnitelně voní – nejvíc za plného slunce před polednem. Včely se z jejich vůně mohou zbláznit a jejich med je po ní ostrý a velmi aromatický.

Pěstování

 Nejsou-li mrazy u nás příliš tuhé a dlouhé, můžeme se z keříčku těšit až deset let. Ne však ze všech druhů: tak zvaná francouzská levandule (Lavandula stoechas) naše zimy nesnáší a použít ji můžeme jen na skalce jako letničku. Semínka levandule vyklíčí ve tmě při dvaceti stupních za tři neděle a sazenice pak umístíme do půdy zbavené všech vytrvalých plevelů asi půl metru od sebe. A nebo můžeme starší keřík rozdělit, případně od půlky května použít řízky. Přilepšujeme jí kompostem nebo ledkem. První rok nesklízíme, ono toho stejně na keříku moc nevyroste, ale starší keře seřízneme vzápětí po sklizni asi o třetinu. Neřežeme ji ale nikdy před zimou a nebo v předjaří. Samozřejmě, že levanduli  máme na alespoň částečně chráněném místě a na zimu ji pro jistotu stejně zakryjeme.

Sklizeň levandule je věda

Výhonky zralé na sklizeň mají mít nakvetlou třetinu až polovinu květenství. Pokud chceme pouze květy, sdrháváme je ze stonků na počátku plného rozkvětu, nebo je seřezáváme tak, abychom nezasáhli do zdřevnatělých částí. Vždy ponecháváme tolik, aby rostlina mohla regenerovat a znovu přirůstat. Jednou za tři roky keříky na jaře seřízneme hlouběji, ovšem opět ne celý! Menší svazky levandule sušíme zavěšené raději nikoliv na přímém slunci. V ideálním případě nám deset čtverečních metrů kultury dá až dva kilogramy sušené nati nebo až půl kilogramu sušených květů.

Domácí lékárna

 V levanduli jsou cenné siličnaté látky (Oleum lavandulae), a to až tři procenta v květech a částečně i v listech a nezdřevnatělých větvičkách. Dále obsahuje do patnácti procent tříslovin a pryskyřičné látky. Potlačuje růst bakterií, žaludek zklidňuje, funguje proti křečím, omezuje nadýmání a chrání před průjmy. Mírně snižuje krevní tlak, povzbuzuje nervy a podporuje místní prokrvení, takže se používá jako čaj a nebo různé tinktury – třeba i proti podagře. Levandulový olejíček podusí klíště, že se pak dá snáz vyviklat. Koho trápí senná rýma, měl by zkusit vdechovat páru z  deseti květů krátce povařených v litru vody. Také lze levandulový odvar zkusit proti lupům, ale to už trochu zasahujeme do kosmetiky.

Nezklame ani v kuchyni

Lístky levandule se uplatní při vaření a pečení. Po špetkách a nejlépe čerstvou ji přidáváme k masu i tučnějším rybám, do polévek, hub a na saláty. Úspěšně ji můžeme kombinovat s rozmarýnem, bazalkou a cibulí, je ostatně součástí známého provensálského koření. Ale pozor: jako koření je osobitá, nezaměnitelná, leč ne každému libá… Ctí ji především francouzští a italští kuchaři, kteří například bez levandulového oleje nebo másla nedají ránu. Bylinář Pavel Váňa doporučuje grilovací marinádu s levandulí připravit takto: polévkovou lžíci levandulových lístků, špetku pálivé papriky, tymiánu, šalvěje a pořádný stroužek rozdrceného česneku zalijeme olejem, nejlépe samozřejmě panenským olivovým. A masíčko natřeme a necháme odležet… Vůně levandule napoví, že si ji oblíbili i cukráři do míchaných nápojů, koláčů a nebo do perníku. Květy levandule se  dají jíst dokonce kandované!

A ještě trocha magie

Na hranici mezi lékaři a voňavkáři stojí aromaterapeuti se svými esencemi a olejíčky: levandulové výtažky pomáhají na nervy, když léčí smutky a deprese. Těhotným maminkám prý pomáhají usnout. Levandule je předchůdcem kolínské vody a po staletí součástí voňavek či mýdel. Používá se i v kosmetických koupelích. Plní se s ní voňavé polštářky a vkládá se i mezi prádlo jako osvědčený prostředek proti molům, kteří ji opravdu nemají rádi a jak ji ucítí, letí jinam. Kouzelníci dokonce tvrdí, že „odnímá bláznovství“ , čemuž poněkud příčí, že při silném vdechování dotyčnému způsobuje možné vidiny strašidel a duchů, kteří většině z nás – nejsme-li zrovna „pod (levandulovým) vlivem“ – zůstávají neviditelní.

Zahrádka za oknem

Nejen na záhonku, ale na balkoně nebo v truhlíku za oknem se bude levanduli dařit. Společnost ji mohou tvořit šalvěj, mateřídouška nebo tymián: společnou totiž mají lásku k plnému slunci a to, že snesou i sušší podmínky. Na záhonech se dobře doplňuje s růžemi. Za oknem vyžaduje zahradnický substrát s pískem nebo drobným štěrkem. Nezapomeneme na drenáž, jižní polohu a v případě přezimování na minimální zálivku na světlém místě a v teplotě 10 – 12 °C.