V staročeských předpisech je jícha z kopřiv hustá omáčka, z čehož nám v současném jazyce zbyla jíška jako zápražka. Kopřivovou omáčku si nepochybně můžeme připravit z kopřivového špenátu, ale tu skutečnou kopřivovou jíchu ocení rostliny a keře na naší zahradě. Buď je jen pohnojí, nebo celkem dobře ochrání před škůdci, například mšicemi, kteří by nám je chtěli sežrat. Jícha z kopřiv je způsob starý, osvědčený a ekologický – i když zrovna nevoní.
Continue reading
Plíseň na stěnách, foto archiv
Znovu a znovu nás vždycky překvapí, jakou návštěvnost mají naše rady, popisujíc í věci známé. Třeba jak se s dětmi skládá papírový parník (TADY), kolik minut vařit vajíčko na měkko (ZDE) anebo co použít na odměření patřičného dílu suroviny na těsto, když zrovna nemáme po ruce váhu (pro změnu TU). Samozřejmě, že to víme. A samozřejmě se jen chceme ujistit o tom, že to víme dobře, protože co je psáno, to je dáno. Stejně tomu nejspíš je i s větráním. Samozřejmě, že větrat správně není žádná věda. Ale…
Každý pěstitel, který se těší na bohatou úrodu či krásné květy pokojových i venkovních rostlin již určitě zažil situaci, kdy rostliny začaly zdánlivě bez důvodu slábnout a chřadnout. Na stoncích či listech se totiž usadil nepatrný, ale osudový škůdce – mšice. Jedná se sice o nenápadný a drobný druh hmyzu, mšice však dokáží způsobit velké škody.
(2015) *** Pokud se objeví, je potřeba připravit se na dlouhotrvající boj – mšice se mohou vyskytovat všude, a navíc jsou velice vytrvalé. Proto je důležitá častá a pravidelná kontrola rostlin. V počátku napadení si budete stačit s biologicky šetrnými prostředky, při větším rozšíření pak musí nastoupit chemie.
Jedinou prevencí proti výskytu mšic je důsledná kontrola a včasný postřik. Jednotlivé mšice je obtížné postřehnout, naštěstí se sdružují do skupin, které jsou lehce viditelné. Mšice se velice rychle množí, je tedy potřeba zakročit včas. Setkat se můžete s mnoha druhy mšic, všechny mají těla hruškovitého tvaru a mohou dorůstat do velikosti až 3 mm. Vyskytují se takřka na všech rostlinách jak v interiéru, tak v exteriéru. Mšice si vždy dokáží vybrat vhodnou rostlinu, většinou začínají s těmi, které jsou nějakým způsobem oslabené, a pak se šíří na jejich okolí. Na rostlinách také přežijí zimní období a na jaře se znovu v plné síle a počtu pustí do pustošení.
Většina mšic patří k polokřídlému hmyzu. Barvu těla mohou během života měnit, většinou bývají v odstínech žluté až po hnědou. Zabarvení je ovlivněno okolní teplotou, měsícem výskytu a množstvím mšic ve shluku. Jsou vybaveny tykadly, která mohou být dlouhá skoro jako polovina těla mšice. Jsou to parazité řazení ke škodlivým živočichům. V našich podmínkách se vyskytuje přes 800 druhů mšic. Mšice produkují 6 až 16 generací v jednom období. Pokud je škůdců příliš velký počet, mohou se vyskytnout okřídlení jedinci, kteří zajistí přesídlení na další rostliny.
Když mšice napadnou rostlinu, začnou z ní vysávat šťávu, a tak ji oslabí. Rostlina nemá dostatek živin, její listy ztrácejí barvu, začnou se kroutit, uvadat a později opadávají. Často bývají postiženy i pupeny rostlin, které se nedostatečně vyvíjejí a zasychají. Mšice vylučují sladkou medovici, která láká další živočichy, především mravence, a vytváří na spodní straně listů tmavý povlak. Podle množství mravenců na rostlině lze také poznat, že se na rostlině vyskytují mšice. Ty jsou i přenašečkami chorob, například virových.
Je několik možností, jak se proti mšicím bránit. Preventivní postřik je poměrně účinný, jeho však potřeba provést na všech rostlinách, což by bez správných pomůcek bylo namáhavé. Určitě se vyplatí pořídit si postřikovač, výběr modelu závisí na počtu rostlin nebo rozlohy plochy, kterou chcete ošetřit. Ekologickou možností je využití přirozených nepřátel mšic, ke kterým patří slunéčko sedmitečné, zlatoočky nebo škvoři. Vytvořte na zahradě úkryt, kde tito predátoři přezimují, a ve kterém je po likvidaci mšic budete moci odsunout, aby se sami nepustili do rostlin.
Pokud požadujte vysokou úspěšnost, budete muset použít některý z chemických přípravků. Ty uplatníte i v případě, že jste nezasáhli včas a vaše rostliny jsou zasaženy větším množstvím mšic. Nejste-li příznivci chemie, sáhněte po přípravcích na přírodním základě. Budete-li ošetřovat větší plochy, určitě si pořiďte přenosný postřikovač, pro ošetření pokojových rostlin stačí ruční postřikovač. Dbejte vždy na bezpečnost, nezapomeňte, že v obytných místnostech se pohybují děti nebo domácí zvířata. Pomoci mohou i lepivé štítky nebo různé výluhy z tabáku, rýmovníku, kopřiv či levandule. Účinné jsou i postřiky olejovými, mýdlovými nebo jarovými roztoky.
Druhů mšic je spousta a tak můžeme vlastně mluvit o štěstí, protože ze známých tří tisíc druhů nám tady ve střední Evropě škodí JEN necelá čtvrtina. Víceméně „mšicíprosté“ jsou tropy. Rod je to jak patrno již na pohled různorodý, některé mšice mají lysé tělo, jiné jsou chlupaté, velké zpravidla od jednoho do tří milimetrů. Tykadla měří asi jako polovina těla. Žijí v koloniích. Nejčastěji jsou zelené barvy, dále ovšem i černé, hnědé, bílé, žluté, červené či oranžové. A existují dokonce i dvoubarevné potvory.
Není to radostný pokřik houbařů natěšených z pořádného hřibobraní, je to zoufalý hlas ze zahrad. Opanovali je neobvyklí slimáci. Cizokrajná náplava. Prostě invaze. Krajinou se totiž ozývá mlaskání nenasytných slizounů, rozlezlých po všem, co jde sežrat. Jazyky hrbolatými jako rašple strouhají nejen zeleninu, ale pustoší už i květinové záhony, trnité růže nevyjímaje. Slimáci jsou pohroma, kterou nedokáží jako pochoutku zpracovat ani kuchyňsky mimořádně vynalézaví Francouzi. Bohužel boj s plzáky se zdá být marný, ale bez něj by tihle rezaví hnusáci nejspíš zaplavili svět.
Že již dávno před námi na leccos užitečného přišli staří Egypťané, nás dávno nepřekvapí. Tak třeba cibuli jako potravinu – ač nejspíš trochu jiný druh – používali hojně, a při stavbě Cheopsovy pyramidy jí (a také česneku a ředkví) snědli za 1600 talentů stříbra. Zaujme nás ale jistě, že cibule jim sloužila také při mumifikačních procesech jejich faraónů. I v naší lidové magii se používala k ochraně domácnosti: to se musela rozkrojená cibule někde v domě položit, aby všeechno zlé do seb vychytala. Pojídaná zasyrova prý spolehlivě chrání před černou magií. Lékař Petr Ondřej Matthioli se cibuli obsáhle věnuje v našem nejstarším herbáři z roku 1562. Continue reading
Zní to dost divně, ale proč by konec konců nemohlo vaše cínové nádobí dostat mor. Nebo by jeho epidemie mohla zkosit pluk cínových vojáčků či zdecimovat sbírku mincí. Vždyť v dobách, kdy lidé začali kovy využívat, věřili tomu, že rudy postupně zrají v lůně Bohyně Matky země z obyčejného kamení. Kdo se jí tyto poklady snažil z útrob vyrvat a kdo rudu v plamenech proměňoval v kov, měl v kmeni váhu šamana. V asijských primitivních kulturách věřili, že cín chrání duchové a kov sám se může pohybovat a rozmnožovat. Proč by tedy nemohl onemocnět? Mor cínu je vlastně proměna cínu bílého na cín šedý – tedy přesně obrácená metamorfoza, než jaká v tolkienovské sáze potkala čaroděje Gandalfa.
Také jste na půdě našli zrcadlo v krásném vyřezávaném rámu? Bylo už docela slepé, proto ho tam také někdo odložil. Takové neodráží nejen upíry, ale nikoho a nic – osleplé zrcadlo je prostě mrtvé zrcadlo. Ale rám? Ten by mohl přinést do moderně zařízeného bytu o patro níž starožitnou solidnost a ukázku řemeslného umu dávných řezbářů: prostě krásu. Jenže takové předměty bývají hostiteli dřevokazů – plísní, hub anebo hmyzu. Škůdci se v příhodných podmínkách dokážou rychle množit a hladový červotoč se klidně pustí i do nového nábytku. Jen žádnou histerii! Poradíme si. Už nás trochu poťouchle vidím, jak vaříme jed na červotoče.
Po delších zimách zpravidla na zahradě sčítáme značné škody s velkou pravděpodobností i na našem více či méně dokonalém trávníku. Loňská chlouba – svěže zelený hustý pažit – může vypadat jako olysalá kropenatá slepice. Trávník nám vezme úsměv spoustou žlutých skvrn a holých míst. Tento stav má na svědomí sněžná plíseň – bělavé až narůžovělé mycelium, šířící se po trávníku zpravidla v kruzích. Kromě trávy napadá i některé trvalky.
Časopis o chování hmyzu Journal of Insects Behavior se rozepsal o pokusech s americkým švábem, který měl na vybranou jakou cestou se vydat ke zdroji vanilkové vůně ve dvou skleněných trubicích. V sedmapadesáti procentech případů se vydal vpravo. Protože i švábi mají mozek, dokazuje to prý, že jejich hmat a čich je kontrolován pravou hemisférou (převažující vliv na řízení organismu jednou polovinou mozku se nazývá lateralizace). Bylo by však zjednodušující ztotožňovat bažení hnusného hmyzu po vanilce s jeho celkovou politickou orientací. Takové hrátky jsou povoleny jen lidem.
Úžasný básník ruského futurismu a avantgardy Vladimír Majakovský, jehož k naší smůle známe jen jako bolševického agitpropa a který si nakonec ve chvíli osobní krize rozpor mezi myšlenkou Revoluce a její stalinskou praxí vyřešil střelou do hlavy, pojmenoval po nenáviděném cizopasníkovi jednu svou jevištní satiru. Štěnice! Ostatně, pokud o někom uslyšíme, že „je dotěrnej jako štěnice“, hned tušíme, o co jde a koukáme se dotyčnému vyhnout. Dobře totiž víme, že těchto parazitů se zbavíme jen obtížně.
Hloubání nad nesmrtelností chroustů je synonymem k vcelku neplodnému obíráním se nicotnostmi na úkor řešení reálných problémů. Někdy jsou jako takoví badatelé označováni i zasnění zevlouni tlukoucí lelky. Pravdou však je, že masové objevování se a opětné mizení chroustí populace podmíněné divným životním cyklem těchto nemotorných brouků příčinu k úvahám o jejich nesmrtelnosti zavdává (jak zmiňují kroniky) již od středověku. Chrousti se zpravidla objevují v květnu.
Druhé jméno má jako nějaký mazlíček, ale radost ze soužití s ní mít nebudete. Ani houbaře nepotěší. Dřevomorka domácí (Serpula Lacrymans) totiž klidně sežere krov a střecha vám spadne na hlavu. Rozhlodá trámy a pohřbí strop. A pustí se i do dřevěných stěn, hryzat přitom bude tiše i pod omítkou. To ani červotoč není tak zákeřný, vrže zcela zřetelně v materiálu, když si v něm hloubí cestičky. S dřevomorkou zkáza postupuje tiše, ale nad vší pochybnost zcela neúprosně. Tahle houba totiž celulózu nejen ve dřevě dokonale rozkládá a pokud se k vám nastěhuje, vůbec není snadné se jí zbavit.
Podle vědců nás v současnosti obtěžují tři geneticky odlišné vši. Jedna se vyvíjela na našich přímých předcích – pralidech (Homo sapiens). Druhá zase na příbuzné vývojové větvi člověka v Americe (Homo erectus). Na člověka myslícího přelezla při setkání obou druhů v Asii, a to asi před třiceti tisíci lety. Vede to k poněkud odvážné teorii, že oba kmeny pralidí žily spolu a snad se i křížily. Nicméně zatímco Člověk vzpřímený se z historie ztratil, jeho veš zůstala a dnes je jednou ze tří genetických variet vlasové vši – Pediculus humanus capitis. Třetí mutace lidské vši žije pouze v Tibetu a Habeši). Veš je na nás přitom zcela závislá. Bez lidí by nepřežila.