Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“. Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!
Ačkoliv vypadá usedle domácky, podobně jako většina koření k nám přišla ze Středomoří, kde ji v kuchyni i apatykách používali Řekové i Římané. Původně to je vytrvalá bylina, ale my ji z praktických důvodů pěstujeme jako letničku. Občas můžeme za horkých dnů narazit i na majoránku rostoucí planě (neroste ze semen, odnožuje), ale nevšimli bychom si jí, pokud ji neprozradí typická, velmi jemná vůně. Majestátní vzhled nečekejme – divoká víceletá majoránka spíš připomíná koště. Drobné plstnaté listy jsou obvejčité, květy drobné, narůžovělé. Velmi drobná semena vyklíčí při dvaceti stupních relativně snadno během dvou až tří týdnů. Skromná ale majoránka není, protože potřebuje bohaté, výživné půdy a ač má ráda sluníčko, neměla by ani trpět žízní. Přilepšit jí dokonce můžeme průběžně ledkem nebo kombinovanými hnojivy jako je třeba Cererit.
S našim klimatem si vcelku radí
Pro domácí pěstování je optimální výsev do truhlíků v březnu a výsadba sazenic ve sponu třicetkrát třicet centimetrů po květnových „Zmrzlých“. Kdo chce riskovat, může v půli dubna zkusit přímý výsev na záhon. Tyto sazenice bývají životnější, ale musíme je protrhat. Drogu sklízíme za plného květu, nejlépe dopoledne, asi tak pět až osm centimetrů nad zemí. Sbíráme průběžně – čím seřízneme méně, tím bude moct řezat častěji. Vyplatí se ovšem majoránku hned po řezu zalít plným hnojivem. Ve velkém ji sice pěstují v Itálii, Francii a Španělsku, ale na polích se s ní můžeme setkat i u nás především na jihu Moravy a v Čechách na Strakonicku. Majoránka si zkrátka už u nás stačila zvyknout, čas na to měla, připutovala sem s mnichy už ve středověku.
Mšice znamenají konec
Ne ovšem pro rostlinu jako takovou, ale pro její použití v kuchyni. Naštěstí majoránka našim škůdcům až tak moc nechutná a i choroby se jí vyhýbají. Když je ovšem mšicí moc, mohou se usadit i na ní. Zkusme je postřikat roztokem ze zkvašené kopřivy (což při přípravě v sudu někde v rohu zahrady dost smrdí), ale jednoznačně se střezme použít chemické prostředky, které se jinak s mšicemi celkem účinně vypořádají: stejně jako u dalších bylinek pro naši kuchyň hrozí, že zachycené reziduální látky z použitých postřiků sice kytce pomohou, ale pro nás budou představovat zdravotní riziko. Podobně je tomu s fungicidy v případě ošetření proti houbovým chorobám a plísním: sklizeň po nich může obsahovat karcinogenní aflatoxiny nebo jiné jedovaté látky.
Do některých jídel prakticky nezbytná
Jako koření se používá majoránka drhnutá, tedy směs jejich listů a květů, jak ji známe všichni. Jemnou chutí a vůní blízkou tymiánu překvapí čerstvá. Posekanou ji přidáváme do již hotových polévek a omáček. Překvapivá je chuť čerstvé majoránky v rýži. V mletých masech a paštikách, prostě tam, kde se déle tepelně upravuje, je asi lepší sušená, není snadné si bez ní (a bez česneku) představit talíř luštěnin. Obecně slouží k dušení nebo zdlouhavému pečení tučnějších mas včetně drůbežích (velmi jí sluší husa) a především ke skopovému a kozlečině, kde částečně neutralizuje pro někoho snad až příliš intenzivní vůně. Nepříliš si práci s ní osvojili Asiaté, ale v evropské, americké a dokonce africké kuchyni je prostě doma. Éterickým olejem z ní (Oleum Majoranae) se dochucují některé likéry a jejími květy octy a dokonce i čaj.
Majoránka v zelené lékárně
Lidové recepty využívají majoránku proti nespavosti, kašli, zánětu průdušek, revmatu a nadýmání. Kvetoucí nať je bohatá na třísloviny, silice a hořčiny, takže spoluvytváří žaludeční šťávy, zklidňuje rozbouřený žlučník a podporuje trávení a činnost střev. V některých případech majoránkový čaj dokonce zklidňuje bolestivou menstruaci (což však z osobní zkušenosti nemůže autor těchto řádků potvrdit). V antice snoubencům kryly hlavy majoránkové věnce a jako prý účinné afrodiziakum (ostatně bylina byla zasvěcena právě bohyni lásky Afroditě) ji přidávali do vína.
Zahrádka za oknem
Tři až pět rostlin sázíme do truhlíku za oknem a nebo na terase, to je množství, které nám v kuchyni stačí. Pokud majoránku před mrazem stáhneme do bytu a umístíme na světlém místě, budeme se moct z čerstvých lístků těšit i valnou část zimy, ale rostlina do dalšího roku přežije jen zázrakem. Pokud ano, stejně nebude stát za moc. Poetičtěji ladění kuchaři mohou z byliny zkusit připravit zmíněný nápoj lásky, praktici dětem vaří čaj proti zaraženým větrům a ostatní nesentimentální realisté s chlupatým jazýčkem si pár lístků jistě přidají do bramboračky.