Originální ručně tesaná kamenná koryta byla ještě před několika desetiletími při přestavbách venkovských stavení spíše na obtíž a často končila na skládce. Kdysi stávala někde nedaleko hnoje a dnes jsou hledanou (a draze placenou) starožitností. Koupit si k osázení koryta nová, vyrobená nikoliv s myslí na kdákající slepice nebo něžnou koňskou tlamu, ale již opatřená odtokovým otvorem, je drahé.
Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.
Dojem, že vášeň pro skalničkaření je stejně stará jako zahradnické umění, je mylný. Uměle vytvářet napodobeniny skalních útvarů a osazovat je rostlinnými společenstvími napodobujícími horskou přírodu jsme v Evropě začali až v souvislosti s rozvojem horolezectví. A protože k vrcholům skalních velikánů přestali na sklonku devatenáctého století lidé vzhlížet a jedinci pokládaní okolím za šílence je začali dokonce zdolávat v Alpách, dostalo osobité zahradničení sice milovníků hor, ale lezců méně zdatných, jméno alpinkáření.
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.