Ošatka pletená spirálovou technikou

ošatka z lýka spirálovou technikou
Ošatka z lýka upletená spirálovou technikou, foto med

Ze slámy, lýka, prutů nebo štípaných loubků můžeme uplést ošatku, ve které spojením přírodního materiálu a tradiční řemeslné dovednosti dáme vzniknout předmětu, který se nám bude hodit na ovoce, chleba, pečivo, nebo prostě jen tak. Naše ošatka v sobě ponese kousek tisícileté lidské zkušenosti i nekonečnost koloběhu přírody. K osvojení si této techniky budeme potřebovat z počátku trochu trpělivosti, ale jakmile ji „dostaneme do prstů“ pochopíme, proč ji lidé používali bez ohledu na to, kdy a kde žili.

Continue reading

Jak na ozdobné drátování

Drátenictví v minulosti bylo řemeslo užitečné a dráteníci vítáni, neboť prodlužovali životnost nádobí a zvyšovali i jejich funkčnost. Jako řemeslo vzniklo drátenictví v 19. století a zaniklo v polovině 20. století. Tehdy se přerodilo v dekorativní umění a ozdobné drátování se stalo oblíbeným koníčkem, jemuž se lze snadno naučit.  Odrátujeme si hrnec! Drátování kraslic (ZDE) nebo výrobu drátovaných šperků si necháme na jindy (v podstatě jde jen o zminiaturizování týchž úkonů  samozřejmě s titěrnějším nářadím, než použijeme při opravě hrnce). Hrnec nám slouží hlavně na sádlo a z odrátovaném hrníčku káva chutná věru báječně.

Continue reading

Vášně včelích králů

Když se řekne pilný jako včela, znamená to, že jedna bzučící proužkovaná dělnice navštíví při svých cestách za květním pylem a medovicí během jedné minuty deset květů. V úlu, kde sběr proměňuje na med a vosk, vyloučí najednou osm voskových šupinek vážících 1,5 mg. Na kilogram vosku je jich potřeba asi pět milionů. A kvůli kilu medu uletí včela 280 000 kilometrů. Jak jsme si možná zapamatovali ze zeměpisu znamená to, že sedmkrát obletí naši matičku zemi kolem rovníku. Není to všechno úžasné?

Continue reading

V proužkovaném trikotu – včely a med

včelí úlyŘíká se, že čím je kojencům mléko, tím je starcům med. Když se dětem prořezávají zoubky a jsou protivné, med také pomůže. Lžičkou medu totiž snížíme hladinu fosforu v krvi a tím otupíme vnímání bolesti. My přece jen odrostlejší bychom si po medu měli vždy vyčistit zuby. Med vytváří v ústech prostředí mimořádně milé zubnímu kazu. Včely a med patří k sobě. Kdybychom přepočetli na člověka výživný dopad a hormonální účinky mateří kašičky, kterou vedle vosku a medu včely produkují, žasli bychom. Kašičkou včely krmí královnu. Žena by se po takové stravě měla dožít 2500 roků a denně přitom porodit patnáct dětí…

Continue reading

V proužkovaném trikotu – včelařství

včela

Historii lidské práce se včelami dokládá pravěká skalní kresba v Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, stará nejméně patnáct tisíc let. Znázorňuje ženu, vybírající z dutiny stromu med. Tou drzou krádeží rozčílené včely nad vetřelkyní krouží. Před pěti tisíci lety přišli obyvatelé Středního východu s nápadem nabídnout včelám jako obydlí hliněné hrnce. A staří Egypťané s takovými úly dokonce kočovali: jak po proudu Nilu postupně rozkvétaly medonosné rostliny, měly včely v úlech na lodích zajištěnu snůšku a včelaři, kteří v městech v nilské deltě med nakonec prodali, zase zisk.

Continue reading

Opravená pohádka, zdravé bydlení a Proč stavět ze slámy

stavba ze slámy

Připomeňme si pohádku o tom, jak si tři prasata stavěla domy: první ze slámy, druhý z klacků a třetí z cihel. První dva domky drsňák vlk rozfoukal jako nic a prasata sežral. Na cihlový dům jeho mocný fuk nestačil, takže se dovnitř chtěl zkusit dostat komínem, spadl do kotle, uvařil se v polévce a prase snědlo jeho. Také vám mile pitomoučká pohádka s nádechem horroru připadá vůči stavbám pocházejícím z materiálu poskytnutého obnovitelnými zdroji nespravedlivá? Domečky ze slámy totiž  v mnoha ohledech splňují požadavky na zdravé bydlení. 

Continue reading

Šířkové truhlářské spoje

Řemeslníci vyvíjejí po staletí různé způsoby, jak co nejlépe spojovat kusy dřeva dohromady. Výsledkem je zpravidla zvětšení celkové délky, průřezu či spojení prvků dřevěné konstrukce a tedy větší všestrannost použití dřeva. Jedním z nich jsou šířkové truhlářské spoje. Tak si řekneme co je co, proč a jak se to dělá. Že nevíte, k čemu by vám to mohlo být dobré? Nikdy neříkejte nikdy – i Kristus se kdysi vyučil tesařem!

Continue reading

Ruční papír: pokus o domácí výrobu

Odborně se ruční papír nazývá čerpaný, tedy nabíraný z čerpací kádě na čerpací formu čili na čerpací síto. Ačkoliv v manufaktuře ve Velkých Losinách se papír vyrábí z textilního materiálu, pro naše domácí papírenské pokusy použijeme výhradně papír. Může být po pravdě jakýkoliv – s výjimkou papíru křídového nebo silně klíženého.

Continue reading

Ruční papír: nejdřív si připravíme rámeček

podhůří Hrubého Jeseníku, jen pár kilometrů od Šumperka leží zámek s mimořádně pěknými arkádami, které se sice vůbec nehodí do našeho podnebí, ale i tak představují mistrovskou ukázku italské renesance. Jmenuje se Velké Losiny, dříve Gross Ullersdorf, a proslul ještě dvojí vazbou na Itálii.  Ruční papírnou (první papírníci vyrábějící ruční papír k nám přišli právě z Itálie) a zdejšími čarodějnickými procesy. Jak známo, inkvizice také vznikla tam.

Continue reading

Ruční papír: něco z historie

ruční papír

V Indii psali na oloupanou březovou kůru, kterou stáhli ze dřeva v metrových pásech, vymáčeli v oleji, usušili a vyleštili. Jinde na palmové listy, vydělanou jelení kůži, a to už nemluvíme o tabulkách hliněných či dřevěných a destičkách z různých kovů, ba i ze zlata. Šáchor, třtina, které se dobře daří i u nás jako pokojové rostlině, byl pro písemnictví nejužívanější rostlinou starověku. Egyptský Cyperus papyrus roste v deltě na Nilu až šestimetrový, a ač náš ruční papír má s původním papyrem už málo společného, dostal jméno po něm.

Continue reading

Mizející řemeslo – provaznictví

provaznictví

Staří latiníci převzali od Řeků úsloví „z písku provaz plést“ jako popis činnosti marné, z níž věru nic nebude. Provaz se samozřejmě plete z gruntovanějších materiálů. Jako nejstarší provazy pravděpodobně složily tenké kořeny stromů a větvičky keřů, lýko zpod kůry a všelijaké kožené řemínky. Pokud měl být prostředek k vázání pevnější, už pračlověk jich vzal víc a tento svazek zkroutil. Tak se vyráběly dokonce provazy z kozí srsti i lidských vlasů. Do smyčky provazu z trávy bylo podle legend možné ulovit jednorožce.

Continue reading

Stavební jeřáby našich předků

Gdanský Velký jeřáb kolem roku 1850

Kterak ve středověku stavěli hrady, čím vytahovali těžké chrliče pod krovy  katedrál a nebo jak nakládali břemena?  Některé mechanismy byly překvapivě složité.  Materiálem jejich soukolí bylo přitom tvrdé dřevo. Pohon ovšem obstarávala hospodářská zvířata, silní voli, osli, někde koníci. Nejčastějším a zřejmě I nejlevnějším motorem byli ovšem váleční zajatci či k takové úmorné a jednotvárné práci odsouzení vězni. Ti buď přímo otáčeli vrátkem nebo běhali jako veverky v dřevěném bubnu.  Na obrázku je takový stavební jeřáb – stojí v polském Gdańsku. V přístavu na břehu Motlawy, jednom z přítoků ramene Visly před tím, než spojí své vody s Baltickým mořem, jím nakládali kupecké lodi bohaté Hansy a vztyčovali na nich stožáry. Pro zajímavost – je zapsáno, že vynikající pověst pro výrobu stěžňů měly v těch časech borovice od našich Třebechovic.

Continue reading

Obyčejná neobyčejná cihla

Historie obyčejné cihly je s jemnou nadsázkou stejně dlouhá, jako neobyčejná historie lidské civilizace. Psali jsme v Našem hobby o vepřovicích a domečcích z hlíny (ZDE) i o alternativních stavbách ze slámy (ZDE), a rozhodně se budeme netradičním stavebním materiálům a technikám věnovat i nadále. Jen jsme tak nějak v hledání alternativ pozapomněli na tisíciletý základ stavitelství, totiž vypalované cihly. Tyto děti vepřovic sušených na slunci jsou z toho – co víme – staré šest tisíc let.

Continue reading

Předení na kolovrátku

Do módy opět přišly výrobky z ručně upředené vlny. Zájem vyvolává, na rozdíl od vlny strojově zpracované, záměrně nepravidelná tloušťka příze, na níž jsou navíc nopky. Za takové předení by dříve přadlenu nikdo nepochválil, příze měla být hladká a stejnoměrná, ale o to méně můžeme mít obav se do předení pustit sami.

Continue reading

Vaříme mýdlo

domácí mýdlo

Když Římanky po kolena ve vodě Tibery máchaly prádlo a na obětním ohništi na úpatí protilehlé hory kněží odevzdávali bohům tučné ovce, snesl se z nebe déšť. Spláchl tuk a popel z oltáře do řeky, voda se napěnila a ženské nestačily žasnout, jak je jejich prádlo najednou bílé. Protože se hora s obětištěm jmenovala Sapo, zázračné směsi se podle ní prý začalo říkat mýdlo.

Continue reading

Výroba mýdla čili „Domácí mejdlo“ jako dárek

Namydlit někomu schody je podobně nepěkné, jako jinému okopávat kotníky, takže za řečeným účelem mýdlo „vařit“ nebudeme. A nebude to ani lekce v rámci záchranné mise přežití pro případ konce civilizace, dne po Apokalypse či jiného zhroucení našeho technického světa, kdy bychom se museli naučit dělat zase všechno sami. „Domácí mejdlo“ je  spíš hříčka a čistá radost z toho, jak z NĚČEHO (a v našem případě bezmála z NIČEHO) udělat NĚCO, co lze opět užitečným způsobem použít a nebo třeba darovat.

Continue reading

V cínovém dole Starý Martin

kostel Nanebevzetí Panny Marie v Krupce

Kníže básníků, ministr a tajný rada Goethe dobře věděl, proč měl Krušnohoří projeté cikcak kočárem a osobně prochozené: říci, že je to nezajímavý kraj může jen ten, kdo zde nikdy nebyl. Udělali jsme té krajině neskutečné jizvy a ona nám zato svítila elektřinou, hřála nás uhlím a zdobila kovy. Pro hledače cínu a později kovkopy i cínaře bylo Krušnohoří doslova zemí požehnanou. Začali sběrem v náplavech a později kopáním u výchozů žil na povrch. I když časem museli za rudou stále hlouběji pod zem, při spotřebě a ceně cínu se dolování víc než vyplatilo.

Continue reading

Dej mi to na sekyru…

Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.

Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.

Patroni a slavní tesaři

Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.

Stavěli tesaři…

roubenka

Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.

Sdružování v cechu

Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.

Tesařské dílo a specializace

sud

Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.

Používaný vercajk

Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.

Fotografie ze skanzenu jsou z muzea lidové kultury  v polském Wegorzewu  http://www.muzeum-wegorzewo.pl/