Ten, o němž se píše ve starých letopisech, s tím současným neměl sice mnoho společného, jedno však jistě: patřil mezi tradiční a ceněné pochoutky, jejichž důležitou složkou byl med. A medem (čili strdím) podle Starých pověstí českých tyto země oplývaly. Receptury nejen na vánoční perník se dědily – jejich složitost a časová náročnost přípravy těsta byly náramné a perníkářská živnost už z daleka znamenitě voněla kořením domácím i z exotických dálav.
Continue reading
Nejen barvená a nebo jinak ozdobená vajíčka: na velikonočním stole by neměla chybět celá řada pokrmů u nás tradičních. Velikonoční nádivka – hlavička, pečivo pojmenované po zrzavém Kristovu učedníkovi a také klasický mazanec. A co když bude koleda opravdu bohatá? Co pak se všemi těmi natvrdo uvařenými vajíčky? Postupně se pokusíme na tyto otázky odpovědět. Začínáme s mírným předstihem, abyste si mohli rozmyslet, jakou letos jarní svátky u vás budou mít chuť a vůni. Je přinejmenším rozpačitá chvíle, kdy máte ruce po lokty od těsta a zjistíte, že vám doma chybí sůl!
Continue reading
Když Jidáše vyloučili z kruhu dvanácti učedníků, zbavili se někoho, kdo možná vůbec nebyl – někteří badatelé totiž tvrdí, že do biblického velikonočního příběhu se dostal jenom proto, že bez zrádce nemůže být ani mučedník. A protože zrzavý Jidáš vydal Krista pacholkům za třicet stříbrných, tedy obvyklou cenu otroka, byl vyloučen i z průvodu svatých na pražském orloji. Na druhé straně vedle novozákonních vyprávění sepsaných Markem, Matoušem, Lukášem a Janem existují v řečtině i zlomky Evangelia podle Jidáše. K jeho sepsání by musel mít čas, a nemohl by se tedy záhy po zradě oběsit na osice. Jak upéct velikonoční jidáše a mazanec?.
Continue reading
Kukuřičné lupínky snídá kdekdo. O kouzlení s nimi nebo s kukuřičnou moukou ale dnes nepůjde. Základem našeho kukuřičného inspiromatu jsou kukuřičné palice, tedy klasy tak, jak vyrostly na poli. Jsou to recepty neuvěřitelně snadné, rychlé a chutné. Působí sice jako předpisy starých mládenců nebo slaměných vdovců, ale že jsou málo komplikované jim neubírá na chuti. Jednoduchá řešení a prostá jídla jsou často nejlepší odpovědí na otázku -co s kukuřicí v kuchyni.
Continue reading
Z útlocitu ponechat nebo nově vysadit v zahradě keř Růže šípková čili psí (Rosa canina) je bláznovství. Šípek je velmi životný, postupně obsadí zahradu celou a těžko se ho zbavíme. Ovšem málo co je příjemnější, než jít na sklonku máje polní cestou v příkopech roubenou až třímetrovými jemně vonícími kvetoucími šípkovými keři, anebo sbírat živě červené plody když je podzimní stráň nejstrakatější.
Continue reading
Borodinský chléb, foto med
Jistou potíž dávných návštěvníků Sovětského svazu od turistů přes služební cesty a montáže představoval nákup suvenýru z cesty. Ne každého uchvátily zázraky sovětského spotřebního průmyslu (o jednom viz dále), nebo pestře malované šátky či sada báječně do sebe zapadajících matrjošek. Dost si nás ale do kufru domů přibalilo slisovaný silný čaj a cihlu pravého ruského chleba.
Continue reading
Zdá se, že původní preclík vznikl jako forma předvelikonočního postního pečiva, takže byl chuťově vzdálen křupavým tvarům, jimiž si spousta lidí ráda doplní posezení u vína nebo piva. A známe i sladké klony preclíků. Těsto na jedlou dekoraci stolu může být různé – nekynuté, kynuté anebo třeba vylehčené sněhem z bílků. Preclíkaří také podle toho, jaký má být výsledek, používají různou technologii pečení. Nejsou prostě preclíky jako preclíky.
Continue reading
Domácí pekárny nás naučily šetřit čas i sílu. Obojí se může hodit jinde. Nejprve jsme k strojové výrobě chleba využívali kupované směsi, některé totiž opravdu nejsou špatné. Upečené cihle ale chyběla nenapodobitelná chuť, kterou jí může dodat jen živý žitný kvásek. Tak jsme ho vyrobili a přidali. Nebyli jsme ovšem spokojeni s výsledným tvarem a poněkud „uvařenou“ chutí. V další fázi jsme proto pekárnu využili na smíchání, vypracování a nakynutí těsta, ale pak to přišlo. Rozhodli jsme si upéct bochník pod pokličkou a vlastní pečení už obstarala trouba. Když je čas, těší nás proměnit se na klasické pekaře.
Continue reading
Na méně než čtyřiadvacetihodinovou variantu klasických rychlokvašek občas v krámu narazíme pod názvem ogórki małosolné z produkce polské případně ruské nebo ukrajinské. Balené jsou zpravidla v plastovém sáčku. Setkat se můžeme i s pojmenováním marinované okurky. Je to v zásadě starý (samozřejmě bez použití plastu) východoslovanský recept prý z okolí města Permu na úpatí Uralu. Jak na křupavé okurky ve vlastní šťávě?
Continue reading
Víno je víno, má se dělat z hroznů. Nicméně darů přírody, které lze úspěšně zpracovat kvašením, je spousta. Taková vína – nevína vyrábíme z drobného ovoce, z jablek, ale třeba i z plodů divoké růže. Právě šípkové víno je velmi dobrým přírodním výtažkem. Jazykové pohárky a vybíravá patra si přijdou na své. A které orgány mohou mít z domácího šípkového medicinálního vína užitek? Hlavně játra a ledviny. Pomáhá i na vodnatelnost a jí způsobené otoky, písek a krev v moči a proti zánětům trávicích cest.
„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mattioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem! A zázvorový sirup je pochoutka i lék.
Continue reading
Dialektickou jednotu protikladů v čínské kultuře zastupují principy Jin a Jang, z jejichž polarity pramení životní síla Čchi. Odstředivá Jin je princip ženský, dostředivý Jang mužský. Zároveň ho symbolizují Den, Oheň a Vítr. Protože čínština je velmi poetická, znamená Jang taky „světlé místo“, „jižní svah“ nebo „severní břeh“, případně „sluneční světlo“. A taky – chcete-li – zázvor. Ten totiž podle synů Říše Středu patří právě k principu Jang. Naše zázvorová apatyka je ale víc o praxi než o symbolech.
Continue reading
Přes jisté estetické i fonetické výhrady stojí za to tuhle drobnou slunečnici – Topinambur – jíž se květem snad trochu podobá, zkusit. Do Evropy přišla ze Severní Ameriky a na sklonku sedmnáctého století dokonce soupeřila o naši přízeň se zemáky. Proč hlízám rostliny Helianthus tuberosus říkali slunečnicový (nebo také jeruzalémský) artyčok je nicméně záhadné, protože pěstební podmínky se liší a sama zelenina rozhodně artyčoku příbuzně nevypadá ani nechutná. Případnější není tedy ani její další lidový název – totiž „židovské brambory“.
Continue reading
Jméno Žahour sice řadí jazykovědci k odvozeným z lidských vlastností, bohužel však nikam nenapsali, jakých. Pravda je, že jako příjmení nejsou Žahourovi zcela neobvyklí. Ale vysvětlení, že tuto borůvkovou (na Slovensku by řekli čučoriedkovou) kaši Jihočeši vařili v kuchyni zemanského rodu Žahourů a tak se dostala pod jejich jménem mezi recepty, je romanticky falešná. První zprávy o žahouru (původně „žahúru“) jsou sice z Jindřichohradecka už ze šestnáctého století. Místní Bílá paní, proslulá svou sladkou kaší, nemá s žahourem nic společného. My ho rádi jíme jako blbouny se žahourem, tedy coby kynuté knedlíky s borůvkovou omáčkou.
Continue reading
Kombinace dvou odstínů modré návrháře zase až tak příliš nevzrušuje, zato kuchaři, pekaři a cukráři (a především jejich mlsní strávníci) jsou z ní blahem „auf“. Protože zrovna ne moc často přitom na spojení „švestky s mákem“ narazíme v zahraničních kuchyních, mohli bychom si s trochou nadsázky tuto kulinární kombinaci dát v Bruselu patentovat jako regionální zvláštnost. Češi patří k významným pojídačům máku a maková zrníčka se s kdysi zcela pospolitým ovocem z alejí zdaleka nesloužícím jen k výrobě slivovice podivuhodně snoubí v celé řadě pokrmů.
Continue reading
Jak hodně dávno vypadaly dožínky veršem zaznamenal roku 1669 učenec a univerzitní profesor Jakub Jan Václavem Dobřenský z Černého Mostu. Když si v jeho spisku čteme, že „vesele prozpěvují při hojné žni ženci, panoše ozdobují obilnými věnci“, přirozeně nás napadne, zda zvyk dožínek není ještě starší. Je. Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol. Byly dožínky – jablečné polévky a chlodnik.
Continue reading
U španělského dvora jejich katolických Veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské bývalo veselo. Báječné víno teklo proudem. „Jaképak fraky“, rozkládal prý rozjařeně jeden vysoce urozený královský příbuzný. „Místo kolem Afriky a pak na západ plujete furt na východ. Až do té Ameriky. Nedělejte s tím štráchy, je to jednoduchý….“ Kolumbus ukázal, jak vznikají úsloví „Jako Kolumbovo vejce“. Vzal vajíčko uvařené natvrdo a podal ho smíškovi. „Dokážete ho, Milosti, postavit na špičku?“
Continue reading
Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list Jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.
Continue reading
Jmen má jak patrno spoustu a ani jedno nezní z hlediska kulinárního nijak lákavě. Černý kořen, Hadí mord (Scorzonera hispanica) je kořenová zelenina z čeledi hvězdnicovitých. Jí se její kořen, což je taková divná mrkev či petržel. Divná, protože černá. Je to chuťově zajímavá vytrvalá zelenina, které venku celkem snadno přezimuje. V době, kdy je tedy o čerstvé věci ze zahrádky nouze, jí uvítáme. A může docela dobře růst i u nás, ostatně znaly ji už naše prababičky. Dnes se k nám především dováží. Hlavními pěstiteli jsou mlsní Francouzi, Holanďané, kteří dovedou zpeněžit všechno, co roste, a velkém černému kořenu přišli ve velkém na chuť i Němci.
Continue reading
Černé kulaté plody borůvek zmiňují už ve starověku Dioscorides a v raném středověku Paracelsus, nicméně spíš okrajově. Asi jim připadaly moc obyčejné, a proto je k lékařským účelům nevyužívali. Zato Slované a lidé ze severu Evropy si především v lidové medicíně borůvek cenili náramně. A to nejen proti průjmům, ale také třeba proti roupům a škrkavkám. Ale že by zasáhly i do lidských dějin? Co třeba spojení Borůvky a Rasputinovo tajemství? Kdybychom dotáhli do konce jednu praštěnou spikleneckou teorii, bez borůvek by náš svět vypadal úplně jinak.
Continue reading