Zázvorový sirup nastudeno

zázvor a citron - ingredience pro výrobu zdravého a chutného -----sirupu
Zázvorový sirup nastudeno, foto med

„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mattioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem! A zázvorový sirup je pochoutka i lék.

Continue reading

Blbouny se žahourem

borůvkový žahour

Jméno Žahour sice řadí jazykovědci k odvozeným z lidských vlastností, bohužel však nikam nenapsali, jakých.  Pravda je, že jako příjmení nejsou Žahourovi zcela neobvyklí. Ale vysvětlení, že tuto borůvkovou (na Slovensku by řekli čučoriedkovou) kaši Jihočeši vařili v kuchyni zemanského rodu Žahourů a tak se dostala pod jejich jménem mezi recepty, je romanticky falešná. První zprávy o žahouru (původně „žahúru“) jsou sice z Jindřichohradecka už ze šestnáctého století.  Místní Bílá paní (více o ní ZDE), proslulá svou sladkou kaší, nemá s žahourem nic společného.  My ho rádi jíme jako blbouny se žahourem, tedy coby kynuté knedlíky s borůvkovou omáčkou.

Continue reading

A co švestky s mákem?

Kombinace dvou odstínů modré návrháře zase až tak příliš nevzrušuje, zato kuchaři, pekaři a cukráři (a především jejich mlsní strávníci) jsou z ní blahem „auf“. Protože zrovna ne moc často přitom na spojení „švestky s mákem“ narazíme v zahraničních kuchyních, mohli bychom si s trochou nadsázky tuto kulinární kombinaci dát v Bruselu patentovat jako regionální zvláštnost. Češi patří k významným pojídačům máku a maková zrníčka se s kdysi zcela pospolitým ovocem z alejí zdaleka nesloužícím jen k výrobě slivovice podivuhodně snoubí v celé řadě pokrmů. Continue reading

Krakovský preclík a hostina u Wierzynka

Potkat v Krakově turistické kopie příslušníků polské šlechty není výjimečné.

Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?

Continue reading

Do krakovského židovského města a na blincesy

Mezi-rázovitými-domy-na-Široké-se-tísní-vchod-do-malé-synagogy

Učí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl  Ibrahim ibn Jakub. Proslul jako kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova. Pokračovala dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahimovi židovští soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města s židovskými ghety, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.

Continue reading

O krakovských synagogách a jídle zvaném varnišky

synagoga Kupa

Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.

Continue reading

V proužkovaném trikotu – včely a med

včelí úlyŘíká se, že čím je kojencům mléko, tím je starcům med. Když se dětem prořezávají zoubky a jsou protivné, med také pomůže. Lžičkou medu totiž snížíme hladinu fosforu v krvi a tím otupíme vnímání bolesti. My přece jen odrostlejší bychom si po medu měli vždy vyčistit zuby. Med vytváří v ústech prostředí mimořádně milé zubnímu kazu. Včely a med patří k sobě. Kdybychom přepočetli na člověka výživný dopad a hormonální účinky mateří kašičky, kterou vedle vosku a medu včely produkují, žasli bychom. Kašičkou včely krmí královnu. Žena by se po takové stravě měla dožít 2500 roků a denně přitom porodit patnáct dětí…

Continue reading

Barevný déšť čili Vistárie, štědřenec a akát

fialové květy popínavé rostliny Vistárie
Vistárie, foto med

Dnes si představíme trojnásobný deštíček přepůvabných květů v bohatých hroznech. Budou to popínavka, keř a strom vzájemně spřízněné, totiž soukmenovci z čeledi bobovitých a taky původem cizinci, kteří v naší přírodě nalezli zalíbení, takže se v některých případech nestydíme mluvit dokonce o invazivních druzích. Akát je z Mexika, zlatý déšť pochází z jihu Evropy, přešel Alpy a snadno u nás zplaňuje, a vistárie rodem z Číny (jiný druh zase z Ameriky) se v Česku objevila až kolem roku 1913. Všechny tři jsou krásné, ale pozor – jejich toxicita může být nebezpečná.

Continue reading

Pěstujeme reveň rebarboru a co s ní

„Rhabarbarum vykládá se jako kořen z barbarské krajiny. Přinášíse z Indií, z Persie a z troglodytské krajiny, odkavad i jméno má. Neboť troglodyté Barbary sluli, že více brebtali a šeplali než mluvili, v jeskyních toliko bydleli a hadím masem se krmili,“ píše ve svém herbáři botanicus Jan Ondřej Matthioli. Rostlinu však chválí pro nesmírné léčivé vlastnosti, ale připojuje obrázek jiné rebarbory, než z jaké děláme znamenité koláče. Druhů této rostliny je totiž asi šedesát. Naše reveň rebarbora – též rebarbora kadeřavá  nebo zvlněná (Rheum rhabarbarum) je té zobrazené příbuzná.

Continue reading

Masopustní kynuté zelňáky

zelňáky

Ačkoliv začátek rozverného masopustního období nebývá přesně vymezen, všechno neúprosně směřuje k posledním šesti dnům počínajícím koblihovým čtvrtkem.  Ale ostatky (jak se jim někde také říká) nejsou jen svátky „velkého žrádla“, kam patří i kynuté zelňáky. Patřily sem také tancovačky a průvody s celkem ustáleným programem a maskami. V mikroregionu Hlinsko na Vysočině, kde nebyla kontinuita masopustní tradice nikdy zcela přerušena, se masopustní průvody zasloužily roku 2010 o zápis do seznamu světového kulturního dědictví – nehmotných památek UNESCO.

Continue reading

Tučný čtvrtek a netučné čili pečené koblihy

Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.

Continue reading

Kdyby jitrnice měla křídla…a taky o koblihách

… nebylo by ptáka nad ní, praví lidová poezie a dá jí zapravdu jistě kde kdo, ani nemusí být folklorista. Pusťme se tedy do jitrnic a také do jelit, které jsou jitrnicím rodnými sestrami, řeč také příjde na koblihy, protože tři řečené pochoutky patří neodlučně k sobě. Co se druhové skladby obsahu nacpaných střívek týká, lze to říct jednoduše – kolik je řezníků, tolik mají chutí jitrnice, což je dobře, protože každému šmakuje něco trochu  jiného.  Bez koblih si lze masopust také představit těžko. Jsou to sladcí bratranci jelit a jitrnic. Ve fašankovém kalendáři mají vyhrazené dokonce pevné datum.

Continue reading

Kapr smažený čili česká vánoční ryba

smažený kapr

Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž naše paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.

Continue reading

Dobroty a odpalované těsto

minivětrníky

Jsou výročí, jubilea a svátky jejichž oslavu můžeme brát jako určitou povinnost. Ať už se ale jedná o nezletilé potomky  a třeba jejich kamarády, a nebo naše vnoučata,  je  zpravidla jejich svátek,  Mezinárodní den dětí, mimořádně dobrou příležitostí, jak si spolu s nimi užít trochu legrace a též si osladit život. Někdo sice nemůže, ale jinak bez ohledu na věk sladkosti milujeme a ani náhodou bychom neodmítli větrník, věneček nebo banánek. Ale co Den dětí –  někdo si bez „kremschnitů“ nedokáže představit Vánoce. Výrobně vypadají tyto zákusky nedostižně složitě, a práce s nimi je věru krapátko zdlouhavější, ale – věřte nevěřte – odpalované těsto je až překvapivě jednoduché…

Continue reading

Čertovský svařák a mikulášská červenobílá polívka

Promrzlí dospělí koledníci, kteří v předvečer či k výročí oslav svatého Mikuláše v maskách biskupa, křídlatých andělů a nezbytných pekelníků táhnou ulicemi, potřebují po šichtě zahřát. Čím obdarovat děti jsme popsali ZDE a ZDE. Teď ale jde o nás odrostlejší. O mikulášské recepty pro nás! Nám nikdo nic do punčochy nenadělil a tak máme jen to, co jsme si sami udělali. A co jsme si uvařili, taky vypijem a sníme!

Continue reading

Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky

To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Kdo neměl na husu, zadělal těsto a svatomartinské podkovy byly na světě. Je třeba si ještě užít! Přísný adventní půst už byl na dohled.

Continue reading

Nejen o limounech čili Tajnosti kandování

Slupky do smetí? Ale kdeže! Vymáčíme je, oškrábeme a prosladíme. Na Vánoce je třeba se připravit, přičemž s některými věcmi je opravdu lépe začít dříve, nežli později, prostě proto, že potřebují čas. Nejen jako osobitá vánoční cukrátka, ale především do pečiva se výborně hodí kandovaná kůra z citronů a pomerančů. Jejich spotřeba v našich domácnostech v době mlh a plískanic zpravidla stoupá. Kandování jako práce je trošku piplavá a lepivá, leč nesporně voňavá. 

Continue reading

Co zbylo z dýně čili jak na vdolky, sirup a džem

Úroda dní byla nezměrná. A taky po halloweenské dýňománii s vyřezáváním pitvorných strašidélek a záhrobních svítilen mohl nastat úporně se opakující problém. Totiž co s tou vydlabanou dužinou, co se semínky? Je to všechno k něčemu a nebo to bude lepší vyhodit? Skoro nic netřeba vyhodit! Našli jsme totiž recept na vdolky. Nebo na sirup a džem z dýně. Tak hurá do dýní!

Continue reading

Dýňová semínka k snědku i pro krásu

dýňová semínka

Původní planě rostoucí druhy tykví vypadaly jako asi pěticentimetrové hrušky s tvrdou, zelenožlutě pruhovanou slupkou. Protože byly hořké, sběrači z nich jedli jen výživná semena. Za pár tisíc let šlechtění se z malých dřevnatých a hořkých planých druhů povedlo vyšlechtit mnohostranně využitelnou zeleninu – jen z tykve obecné více než osm set druhů. Jíst se dokonce v mládí dá i většina dekorativních tykviček. A dýňová semínka? Jsou báječná!

Continue reading

Jak zabít králíka čili O ušáka věcech posledních

králík

Pokud jsme se rozhodli pro chov králíků, nevystačíme s pravidelnou péčí o ně a případným mazlením chlupatých a ušatých oblin s chvějícími se čumáčky a s velkýma očima. Aby se králík změnil v zdravý a chutný obsah talíře na našem stole, musíme ho zabít. Tak to prostě je. Filozofické rozjímání na téma násilného zbavení života zvířete definovaného jako součást potravinového řetězce odložte až na dobu po obědě. Zabít králíka není žádné potěšení, ale není ani nic složitého, a pokud se tak stane odborně a rychle, ani to nepředstavuje akt, jenž by měl nějak zatížit vaše svědomí.

Continue reading