Kód Anna: betonový Mauerwald čili Mamerki

V Mauerwaldu - Mamerkách

Když se v červnu 1941 dalo do pohybu sto osmačtyřicet divizí s třemi miliony vojáků, mozek a nervový systém tohoto do té doby největšího válečného stroje pracovaly v ostře střeženém lesním komplexu mezi mraky komárů. Dodnes se z něj zachovala udivující stavebnice betonových krychlí. Mamerki najdeme na břehu jezera Mamry, druhého největšího na polských Mazurech. Nedaleko ústí nikdy nedokončený famózní Mazurský kanálu, který měl jezero spojit s Baltem. Město betonových bunkrů čili Velitelství  branných sil Třetí říše neslo kryptonym „Anna“.

Continue reading

Kde na střeše bydlí čápi

čápi na hnízdě

Tahle škola je příjemná, a protože tu nikdo nikoho nezkouší, tak honem ještě jednou do školy! Už jsme o tom červeném domě v polské vesnici Harsz nad Mazurskými jezery psali. O tom, že tahle stará škola není vůbec obyčejná, svědčí nejen to, že se píše s velkým „S“ , ale i to, že nejživěji je zde o prázdninách… nicméně navštívit ji můžete celoročně. Koho čas nebo povinnosti netlačí, určitě by tady rád zůstal poškolákem!   

Continue reading

Gižycko: hlavní město polského jachtingu

Kde najít oslí můstek, po němž by bylo možné přejít z české kotliny do mazurského městečka na šíji mezi sedmi jezery? Můžeme to zkusit popisem hromadami vojáky navršených cihel, čili porovnáním tehdejší rakouské a pruské pevnostní architektury. Anebo si vzpomenout na zdejšího rodáka, nějakého Paula Davidsohna, který je dnes považován za jednoho z otců německého filmového průmyslu, protože mimo jiné založil filmové ateliéry v Babelsbergu u Postupimi. Jenže týž Babelsberg se původně jmenoval Nowawes a pruský král Bedřich II. místo věnoval tkalcům z Čech, českobratrským náboženským běžencům. Je to taková hra. Hledání společného jmenovatele odlehlých míst bývá krkolomné a výsledky často udivující.

Continue reading

Goldap: myslivna tlustého Hermanna a Robinson

Další polské putování po temných stezkách dvacátého století v Mazurském pojezeří (ZDE) nás může zavést i do pohraničního města Goldap. Cestu je dobré podniknout autem, protože z penzionu STARA SZKOLA v Harszi (píšeme o něm ZDE)  je to sem na kole přece jen trochu z ruky. Navíc po cestě se lze zastavit v zubří oboře u Boreckého pralesa a u záhadné PYRAMIDY – hrobky rodiny Fahrenheitů (ZDE), která je cílem výprav psychotroniků, záhadologů a luštitelů původu řady s ní spojených stále matoucích jevů.

Continue reading

Węgorzewo čili Na cestě za pruskými babami

Jednou družina pruské kněžny Gustebaldy pouštěla tam, kde dnes leží městečko Węgorzewo, po vodě věnce. V jezeře žil Rybí král – to byl skutečný vládce Mazur. Nad hladinu s věnci se náhle vymrštila jeho dcera Zlatá rybka. Honila ji štika. Gustebalda hodila do otevřené zubaté štičí tlamy věneček a tak rybku zachránila. Rybí král ji za to slíbil splnit přání. Kněžna chtěla rozumět řečí zvířat, rostlin a větru. Vládce Mazur ji ale varoval: umění naslouchat je zatíženo kletbou, takže jestli o tom, co se tímto způsobem dozví, někdy promluví, na místě zkamení. Utíkaly roky. Gustebalda s rostoucí hrůzou naslouchala sílícím zprávám, které šeptal vítr v borovicích a tažní ptáci: do Prus v plamenech s obnaženými meči táhli křižáci a země sténala. Nakonec tíhu té zvěsti neunesla a rozhodla se svůj lid varovat. Křižáci stejně Prusko dobyli a strašná kletba se naplnila a proměnila kněžnu v kámen.

Continue reading

Mikolajki mezi mazurskými jezery

Kouzlu stovek plachetnic pomalu připlouvajících a odplouvajících z přístavu, stejně jako lenivému životnímu tempu korza se spoustou krámků, kavárniček a restaurací, člověk snadno propadne. Stane se prostě lenivou součástí jezerní krajiny věčně zrcadlící v mihotavém zrcadle jen míjení mraků. Čas mu plyne zvolna – pokud ovšem není zrovna jachtařem a nečeká na dobrý vítr do plachet.

Continue reading

Na temné stopě

Jsou lidé, kteří jezdí za sportem a koupáním, jiní obdivují přírodní útvary, stará města, do hledáčku loví zvířata či napichují vážky, a jsou i sběratelé adrenalinových zážitků a dobrodružství. Většinou chceme od všeho něco. A jako existují milovníci horrorů a nepochopitelného, zvláštní druh turistů magicky přitahuje doba hnědého moru. Poutníci po koncentrácích, bunkrech, bojištích a hřbitovech s mrazením v zádech (které může být dokonce příjemné, když nic nehrozí) prolézají hromady betonu, z něhož trčí železné pruty.

Continue reading

Mysteriozní Mazury čili Ejhle, pyramida!

Geometrický v přírodě prakticky neexistující tvar pravidelného mnohostěnu vždycky vzrušoval lidskou představivost, ať už se jednalo o stavby z Egypta, Mexika a nebo Číny. Nejinak je tomu zajisté i s pyramidami evropskými: jednu velmi zajímavou pyramidu najdeme v oblasti Velkých Jezer na polských Mazurech, v dávném Východním Prusku, v lese bezmála na ruské hranici. Je s ní spojena hrůzostrašná legenda, v níž roli hraje šest mrtvol, a sedmou je majitel a budovatel podivuhodné hrobky přitahující do krajiny pod nízkým východopruským a dnes polským nebem podle některých badatelů vesmírnou energii.

Continue reading

Výlet do Mazur

Říká se jí Krajina velkých jezer a rybáři tu žili už před patnácti tisíci lety. Sami si prý říkali „Lidé, žijící nad vodou“, a svou zem nazývali Witland. O těchto pohanských kmenech Prusů, Litevců, Lotyšů, Livů, Žmudínů, Kurů a Estů, souborně baltských národech, se ale v kronikách už od desátého století hovoří jako o Prusech. Křesťanství sem v křížových výpravách na mečích přinesli počátkem třináctého věku němečtí řádoví bratři jež sem pozval polský kníže Konrád Mazoviecký. S křižáky území kolonizovali i pobožní rytíři z Čech i zemí západní Evropy. Místní se začali míchat s příchozími a tak to šlo po staletí – třeba po morové epidemii z počátku osmnáctého století, která skosila třetinu zdejších obyvatel, přišli další kolonisté až ze Švýcar, Francie, Skotska i královského Polska.

Continue reading

Rozewie a dva majáky u Jestřábí Hory

U Liščího žlebu pod Jestřábí Horou
U Liščího žlebu pod Jestřábí Horou , foto Jun

Mys Rozewie je často označován jako nejsevernější výběžek Polska do Baltského moře, i když přísně geograficky vzato takové místo leží asi kilometr východněji pod Jestřábí Horou. Zato jsou na Rozewiu dokonce majáky dva. Tyto stavby spolehlivě probouzejí romantické představy suchozemců. Mořeplavcům pomáhají neztratit se a neztroskotat.

Continue reading

Helská kosa čili po poloostrově Hel

...a pak už jen moře

Silný mořský proud omývající jižní baltské pobřeží za nejsevernějším mysem Rozewie trpělivě zrnko po zrnku ukládal po tisíciletí písek, až se dno stalo souší. Nejdřív jako řetěz ostrůvků, a nakonec jako polootrov, písečná Helská  kosa dlouhá pětatřicet kilometrů a v nejužším místě mezi mořem a novou zátokou široká pouhých 200 metrů. V pěti vsích mezi borovicemi žili Kašubové, kteří se o živobytí rvali s mořem. Dnes by se zdejší rybáři dali spočítat. Pořád tu suší sítě, ale většinu stálých obyvatel živí turistika.

Continue reading

Válečný Gotenhafen rovná se Gdyně

Loděnice a přístav Gdyně

Loděnice a přístav Gdyně, foto archiv

Kdysi zde stála bídná rybářská osada. Mezi nečekaně vysokými pobřežními svahy ústil do moře potok. Kolem byl divoký převážně bukový les, prorostlý břečťanem a plný bludiček, hejkalů a dnes málo srozumitelných božstev. Později domorodí Kašubové místo nazývali Gdiniô, polští usedlíci Gdynia a němečtí obyvatelé nedalekého Gdaňska Gdingen. Přejmenování na vznešený Gotenhafen prý byl Hitlerův nápad. Vznik a prudký rozvoj významného přístavního města na místě rybářských chat byly výsledkem první světové války, obnovení polského státu a mezinárodním společenstvím Polsku přiznaného práva na svobodný přístup k Baltskému moři.

Continue reading

Polské moře – Sopot nebo Sopoty?

Obojí je správně, protože český název mořských lázní nad Baltem je skutečně Sopoty a tak jsme i léta vnímali dějiště ve zdejší Lesní opeře probíhajícího festival populárních písní. Jednotné číslo Sopot nás pak přivítá na polské mapě, ukazateli na silnici a jako název města na nádraží příměstské rychlodráhy spojující fascinující Trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. Kdo se ovšem rád přehrabuje v starých mapách nebo nostalgických pohlednicích, najde toto letovisko nejčastěji pod německým názvem Zoppot.

Continue reading

Na Westerplatte

O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily. Ty se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.

Continue reading

„České“ ponorky a ponorková válka

Mrtvá Visla kousek před loděnicemi
Na dohled hlavního nádraží v Gdaňsku se tyčí tři kříže s kotvami. Nepřehlédnete je, měří přes čtyřicet metrů a váží sto čtyřicet tun. Připomínají oběti stávky v gdaňských a gdyňských loděnicích v prosinci roku 1970. K patě pomníku skládají věnce všechny oficiální delegace. Kříže tu tedy jsou, ale charakteristický pohyb obrovských jeřábových ramen a hluk nýtovaných a svařovaných ocelových plechů z loděnice zmizely. Od konce druhé světové války, kdy se zde prý mohly vyrábět i „české“ ponorky,  loděnice převzalo Polsko. Ze zdejších doků vyplulo víc než tisíc plně vystrojených lodí, třicet každý rok. Ve třech směnách zde pracovalo osmnáct tisíc pracovníků. Dnes už tu loděnice nejsou. Vzniká tu nová gdaňská čtvrť.
Continue reading

O gdaňských pirátech a Posledním soudu

Ve starém městě přístavu, který se, jak šel čas, psal prusky Gyddanizc, německy Danzig, latinsky Gedanum a nakonec polsky Gdaňsk, mnohokrát lehl popelem a mnohokrát byl nakonec cihla po cihle obnoven, najdeme nejen zajímavou architekturu. V Pomořském muzeu je vystaven i oltářní triptych ceněného renesančního malíře Hanse Memlinga znázorňující Poslední soud tak, jak o něm píše Apokalypsa.

Continue reading

Gdaňsk a kupci kolem Artušova stolu

U kulatého stolu na hradě Kamelotu se k rokováním scházeli rytíři legendárního krále Artuše. Stal se symbolem rovnosti a partnerství, což jsou nepochybně vlastnosti libě viděné nejen mezi rytíři, ale nesmírně užitečné i pro svobodný rozvoj obchodu. V neskutečně bohatém přístavu Gdaňsku, ale i v dalších městech patřících k středověkému hanzovního svazu, se v tak zvaném Artušově dvoře scházeli bohatí kupci, městští patricijové a mořskými větry ošlehaní námořní kapitáni.

Continue reading

GGG čili Gdaňskem Güntera Grasse

Při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků a její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení a s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem („naším milým panem Matzerathem“) se setkáme v Potkance. Někdy se ale povědomá jména jen mihnou, jindy zachytíme letmou zmínku o příběhu z jiné knihy, jakoby se nás Grass snažil nachytat, zda jsme byli pozornými čtenáři.

Continue reading

Hraniční tvrz Osowiec

Pokud se necháme unášet přežívajícím vnímání carského Ruska jako zaostalého státu a příslovečného obra na hliněných nohách, pocítíme tváří v tvář některým památkám jeho pevnostního stavitelství přinejmenším zmatek. Vojenská věda zde byla na vysoké úrovni. Jeho agresivní sílu potvrzují mapy z konce devatenáctého století – „naše“ Rakousko-Uhersko s Ruskem hraničilo hned za Krakovem. Rozpínavost carského imperia konkurovala té německé, respektive pruské. Na dnešním území Polska asi padesát kilometrů od Bialystoku je krásnou ukázkou z konce éry fortových pevností (kdy systém vnějších fortů obklopuje jádro tvrze s citadelou) tvrz Osowiec na území Biebrzanského národního parku. Continue reading

Vzducholodě nesou smrt

Lidi, zvyklé na to, že je z nebe může něčím trefit tak nanejvýš kroužící holub nebo vrabec, zachvátila panika. Z důstojně se nebeskými párami šinoucími aparáty – před válkou vždy vítanými s radostným úžasem, povykem a máváním – na ně najednou padaly bomby. Z otevřené paluby ve výšce přes kilometr se do čehokoliv  přitom dalo cíleně trefit spíš náhodou. Psychologický dopad bombardování vzducholoděmi nejen na rusko-pruské frontě byl ale drtivý. Vzducholodě přezdívané lidmi létající doutníky případně létající okurky, přestaly být –  jako ostatně cokoliv, co kdy vzali vojáci do rukou –  podivuhodné a romantické kratochvilné hračky.

Continue reading