Vánoční perník

Těsto na perník se připravovalo několik měsíců a často i let (!) před tím, než přišel čas pečení. Perníkáři byli vesměs muži, protože řemeslo vyžadovalo fortel: suroviny se prosívaly, míchaly, cedily a zpracovávaly dlouho a vydatně.
Vánoční perník, foto med

Ten, o němž se píše ve starých letopisech, s tím současným neměl sice mnoho společného, jedno však jistě: patřil mezi tradiční a ceněné pochoutky, jejichž důležitou složkou byl med. A medem (čili strdím) podle Starých pověstí českých tyto země oplývaly. Receptury nejen na vánoční perník se dědily – jejich složitost a časová náročnost přípravy těsta byly náramné a perníkářská živnost už z daleka znamenitě voněla kořením domácím i z exotických dálav.

Continue reading

Velikonoční hlavička

velikonoční nádivka s kopřivami
Velikonoční hlavička, foto med

Nejen barvená a nebo jinak ozdobená vajíčka: na velikonočním stole by neměla chybět celá řada pokrmů u nás tradičních. Velikonoční nádivka – hlavička, pečivo pojmenované po zrzavém Kristovu učedníkovi a také klasický mazanec. A co když bude koleda opravdu bohatá? Co pak se všemi těmi natvrdo uvařenými vajíčky? Postupně se pokusíme na tyto otázky odpovědět. Začínáme s mírným předstihem, abyste si mohli rozmyslet, jakou letos jarní svátky u vás budou mít chuť a vůni. Je přinejmenším rozpačitá chvíle, kdy máte ruce po lokty od těsta a zjistíte, že vám doma chybí sůl!

Continue reading

Preclíky

Preclíky, foto med
Continue reading

Chléb náš vezdejší (15): bochník pod pokličkou

domácí chléb - bochník pod pokličkou
Bochník pod pokličkou, foto med

Domácí pekárny nás naučily šetřit čas i sílu. Obojí se může hodit jinde. Nejprve jsme k strojové výrobě chleba využívali kupované směsi, některé totiž opravdu nejsou špatné. Upečené cihle ale chyběla nenapodobitelná chuť, kterou jí může dodat jen živý žitný kvásek. Tak jsme ho vyrobili a přidali. Nebyli jsme ovšem spokojeni s výsledným tvarem a poněkud „uvařenou“ chutí. V další fázi jsme proto pekárnu využili na smíchání, vypracování a nakynutí těsta, ale pak to přišlo. Rozhodli jsme si upéct bochník pod pokličkou a vlastní pečení už obstarala trouba. Když je čas, těší nás proměnit se na klasické pekaře.

Continue reading

Švestky s mákem

na spojení "švestky s mákem" narazíme v zahraničních kuchyních
Švestkový koláč s mákem, foto med

Kombinace dvou odstínů modré návrháře zase až tak příliš nevzrušuje, zato kuchaři, pekaři a cukráři (a především jejich mlsní strávníci) jsou z ní blahem „auf“. Protože zrovna ne moc často přitom na spojení „švestky s mákem“ narazíme v zahraničních kuchyních, mohli bychom si s trochou nadsázky tuto kulinární kombinaci dát v Bruselu patentovat jako regionální zvláštnost. Češi patří k významným pojídačům máku a maková zrníčka se s kdysi zcela pospolitým ovocem z alejí zdaleka nesloužícím jen k výrobě slivovice podivuhodně snoubí v celé řadě pokrmů.

Continue reading

Kapusta a rychlá kapustová placka

Hlávková kapusta, foto med

Divoká zelná brukev je vcelku mohutná rostlina. Na košťálu má růžici tlustých listů, z nichž v druhém roce vyrazí dvoumetrový stvol se žlutými kvítky. Na vápenci roste i v suchu. Tahle divná kytka se před tisíci lety stala rodnou matkou zelí, kapusty, kedlubnů, květáku i brokolice. A spousty dalších užitečných a zdravých zelenin pro naši kuchyni. Příbuznost rostlin se promítla i do zmatku pokrevních jazyků. Tak je české zelí slovenská kapusta a pokud vás Slovák pošle do kelu, máte jít do kapusty. Růžičkovou kapustu zase v Polsku koupíte coby brukselku, jakoby snad patent na její pěstování měli jen obyvatelé belgického hlavního města, a kadeřavou pořídíte pod názvem jarmuž.

Continue reading

Krakovský preclík a hostina u Wierzynka

Krakovský preclík a hostina u Wierzynka
Potkat v Krakově turistické kopie příslušníků polské šlechty není výjimečné, foto med
Continue reading

Do krakovského židovského města a na blincesy

 vchod do malé synagogy
Mezi rázovitými domy na Široké se tísní vchod do malé synagogy, foto med

Učí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl  Ibrahim ibn Jakub. Proslul jako kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova. Pokračovala dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahimovi židovští soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města s židovskými ghety, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.

Continue reading

O krakovských synagogách a varnišky

O krakovských synagogách a varnišky, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.
I synagoga Kupa má pestrou minulost, foto med

O krakovských synagogách a varnišky: Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (6): placky a chutný „ubrousek“

Původně chleba vypadal jinak, nevyžadoval složité pece a dobře se s ním cestovalo. Byly to různě silné chlebové placky. Tuto podobu si zachoval především na Středním Východě, odkud naše civilizace pochází. Komu se po vůni arabského chleba stýská, udělá si ho docela snadno, i když bez připálených puchýřů z hliněné pece na jejíž stěnách se placky pečou to tak úplně ono nebude.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (4): Když se peče v římském hrnci

Voňavé bochníky z pece vytopené dřevem a umazané od sazí nic nenahradí – v takovém povzdechu není ovšem mnoho rácia – spíš jen skrytá nostalgie po dobách, kdy věci měly řád, jenž nebylo těžké pochopit, a kdy čas plynul proti dnešku zvolna. Ovšem i v podstatě neromantickým pečením v domácích podmínkách (třeba v římském hrnci) můžeme upéct skvělý chleba! Continue reading

Chléb náš vezdejší (8): Co se to tu kutálí? BAGEL!

Není to nic velikého – v podstatě by se měl vejít do dlaně. Peče se z vymleté pšeničné mouky, ale módní vlny i sem zatáhly mouku žitnou nebo celozrnnou. Snad je to ku prospěchu zdraví, rozhodně ne však tradiční chuti. Tovární výrobci vylepšují bagely různě kořeněnými a bylinkovými chutěmi, vylehčují těsto vajíčky a zkrášlují glazurou a posypem, což dobře vypadá a lépe výrobek prodává. Bagel, který žmoulali haličští pejzatí Židé, to ovšem není. V Našem hobby jsme se pokusili najít počáteční chuť bagelu a pochopit, proč původně regionální pečivo udělalo doslova ohromující světovou kariéru.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (12): velikonoční pecynek a šoldra

Jarní svátky nemusí na stole výlučně symbolizovat  mazanec. Co si takhle dát  pečivo, které není sladké a navíc obsahuje (jak říkal blahé paměti dědeček) i „něco konkrétního“? Máte, povězeno pěkně  po zaolžansku, pecynek (může být i šoldra) ve špajzce? Jsou to výrobky krajové kuchyně, v které se k pospolitému užitku sešly přinejmenším tři vlivy.

Continue reading

Přicházejí velikonoční beránci

velikonoční beránek

Hoj z pastvy domů! Bible je plná úžasných obrazů a jedním z nich je beránek jako symbol nevinnosti. Proč ne? Kdo měl kdy co do činění s velkýma očima jehněte, s kudrlinkami vlny na jeho čele a měkkým pyskem, nemůže přece vůbec o beránčí nevinnosti pochybovat. Ani když se zvíře snaží do naší dlaně trkat hlavou ještě bez růžků. Velikonoční beránci… Kulturní tradici všech tří náboženství lidí Knihy, jak muslimové nazývají Bibli, tedy židovského, křesťanského a vyznavačů islámu, beránek spojuje. Je v něm neposkvrněná čistota i krvavý symbol oběti a také vykoupení.

Continue reading

Masopustní kynuté zelňáky

zelňáky

Ačkoliv začátek rozverného masopustního období nebývá přesně vymezen, všechno neúprosně směřuje k posledním šesti dnům počínajícím koblihovým čtvrtkem.  Ale ostatky (jak se jim někde také říká) nejsou jen svátky „velkého žrádla“, kam patří i kynuté zelňáky. Patřily sem také tancovačky a průvody s celkem ustáleným programem a maskami. V mikroregionu Hlinsko na Vysočině, kde nebyla kontinuita masopustní tradice nikdy zcela přerušena, se masopustní průvody zasloužily roku 2010 o zápis do seznamu světového kulturního dědictví – nehmotných památek UNESCO.

Continue reading

Tučný čtvrtek a netučné čili pečené koblihy

Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.

Continue reading

Slovenské makové šišky

makovo-povidlové smažené pirohy

Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.

Continue reading

Kdyby jitrnice měla křídla…a taky o koblihách

… nebylo by ptáka nad ní, praví lidová poezie a dá jí zapravdu jistě kde kdo, ani nemusí být folklorista. Pusťme se tedy do jitrnic a také do jelit, které jsou jitrnicím rodnými sestrami, řeč také příjde na koblihy, protože tři řečené pochoutky patří neodlučně k sobě. Co se druhové skladby obsahu nacpaných střívek týká, lze to říct jednoduše – kolik je řezníků, tolik mají chutí jitrnice, což je dobře, protože každému šmakuje něco trochu  jiného.  Bez koblih si lze masopust také představit těžko. Jsou to sladcí bratranci jelit a jitrnic. Ve fašankovém kalendáři mají vyhrazené dokonce pevné datum.

Continue reading

Pojďte s námi na zabíjačku

zabíjačka

Věci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i  řeznické řemeslo.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (3): Pecen už se kutálí

Bylo zvláštní přirovnání, které použil smuteční řečník, když o člověku, jenž nás opustil řekl: „Byl dobrý jako chleba“. V první chvíli to zaznělo skoro neuctivě, všedně a nezajímavě. Ale jaká v tom prostém a zároveň neobyčejném slově byla vůně a chuť. Správný chléb vlastně vnímáme všemi smysly. Slyšíte, jak správný pecen zvoní při poklepu kotníčky prstů?

Continue reading