V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.
Tag Archives: domácí léčba
Máta – z podsvětí až do žvejkačky
Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
Meduňka lékařská – bohyně Noci nabídne klidný sen
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a nebude už muset rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává meduňka lékařská dokonce nepříjemný. Continue reading
Rozmarýn – z mořské rosy zrozený
Podle naších lidových písniček není tak úplně jasné, jakého je tenhle keřík vlastně rodu, protože se v nich zpívá o rozmarýnu i o rozmarýně. Každopádně doma je ve Středomoří, a to jak na severoafrickém pobřeží, tak na stráních Korsiky a též u Jadranu. Jmenujeme oblasti, z nichž se složení silic jediného botanického druhu (Rosmarinus officinalis) od sebe poněkud liší.
S kopretinou za uchem (anebo v uchu?)
Když nás hlava bolí, je kytka za uchem celkem k ničemu, byť by byla sebeléčivější. A kopretina? Ta nejobyčejnější z obyčejných rostlin našich luk a příkopů? Dát si ji do vlasů sluší, a pokud patříme mezi obdivovatele nekomplikované prosté krásy, udělá nám radost možná i ve váze, co jinak s ní… Nenechte se mýlit, kopretina je rostlina silná až nečekaně v pomoci, kterou nám jejím prostřednictvím příroda nabízí. A nic na tom nezmění ani to, že příjmení má tahle kopretina takové divné – řimbaba.
Dva sirupy z bezu
Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.
Janovec metlatý – problematická léčivka
Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.
Pěstujeme reveň rebarboru a co s ní
„Rhabarbarum vykládá se jako kořen z barbarské krajiny. Přinášíse z Indií, z Persie a z troglodytské krajiny, odkavad i jméno má. Neboť troglodyté Barbary sluli, že více brebtali a šeplali než mluvili, v jeskyních toliko bydleli a hadím masem se krmili,“ píše ve svém herbáři botanicus Jan Ondřej Matthioli. Rostlinu však chválí pro nesmírné léčivé vlastnosti, ale připojuje obrázek jiné rebarbory, než z jaké děláme znamenité koláče. Druhů této rostliny je totiž asi šedesát. Naše reveň rebarbora – též rebarbora kadeřavá nebo zvlněná (Rheum rhabarbarum) je té zobrazené příbuzná.
Přeslička – srdečný pozdrav z prvohor
Říci o dámě, že pamatuje čas přesliček je neuctivé přesto, že je to už na první pohled zhola nemožné. Tu zvláštní dobu, kdy se tvořilo uhlí, zpodobil malíř Zdeněk Burian na obrazech bažin s pralesy přesliček a vážkami velkými bezmála jak helikoptéra. V magii je přeslička připsána Saturnu a jejím živlem je Země. Možná i proto prehistorický bylinný posel nesporně probouzí naši představivost. V pohádkách bují často i tam, kde trpaslíci dolují zlato. Tož má reálný základ, protože ho relativně velké množství dokáže z půdy vytáhnout. Nikdo z toho nezbohatne, ale léčitelé vědí, že právě proto působí přeslička také antirevmaticky.
Pampeliškové slavnosti
Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.
Šanta kočičí
„Kocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.
(2011) *** Šantu nemají v oblibě komáři, švábi a prý také myši, zatímco na většinu koček má bezmála euforický účinek. Dost rádi šantu mají i třepetaví motýli, což je jistě půvabné, ale kočky, po nichž má druhové jméno (ale jsou výjimky), bývají z ní celé divé. A víte proč? I nám šanta nese – byť v míře pranepatrné – halucinogenní látky, takže lidé ji dříve sušili, přidávali do machorky a tou si pak vykuřovali mozek z hlavy. Je také psáno, že jeden kat, aby se mu netřásla ruka, se nikdy nepustil do krvavé práce, aniž ponejprv nesežvýkal něco kořene šanty. Čaj kocurníkový pak zklidňoval hysterky a z téhož důvodu se bláznivým ženským odvar přidával i do koupelí.
Šanta kočičí je naše domácí kytka
Ačkoliv šanta kočičí je doma v Evropě, rozšířila se úspěšně i v části Asie a v severní Americe. Prvně popsána byla roku 1597 jako léčivka pro bolest hlavy, zubů a žaludku. Je to trvalka ne o moc vyšší než půl metru a roste v trsech. Od července do září bíle, lila a nebo narůžověle kvete, zahradní vlastně okrasné kultivary mohou být i modrofialové. Latinské jméno Nepeta je od stejnojmenného italského města a slovo cataria má co dělat s kočkami. Další lidové názvy jsou kočičí dunda (bůhsuď co ta dunda vlastně je, ale nezní to pochvalně), koprník nebo kočí máta.
Kočky šňupalky
Šantě se dále také říká kočičí kokain, protože obsahuje silici nepetalakton. To je feromon (více ZDE). Další složkou je halucinogenní alkaloid aktinidin beta-fenylethylalkohol. Některé kočky se těmito složkami zfetují tak, že nějakou chvíli budou nev\ypočitatelné a pak usnou. které společně způsobují u koček krátkodobé nevypočitatelné chování. Jak se v ní kočky válejí, uvolňují ho do vzduchu, což kočičím nosům dělá móóóc dobře. V nemilosrdném světě přírody, kde přežití je výsledkem toho, jak mazaně dokážou rostliny zajistit své rozmnožování a najít další vhodná stanoviště, je i přitažlivost pro kočky vysvětlitelná – když totiž v porostu fetují, což činí velmi náruživě, odnesou na chlupech svého kožichu nejedno semínko šanty a tak se kocurník dál rozšíří. Sušené rostliny a nebo výtažky z čerstvých rostlin se přidávají do všelijakých kočičích polštářů nebo na jejich škrabadla (což prý není vynález naší doby tak nestydatě „mazlíčky“ hýčkající, protože svým posvátným kočkám to dělali už staří Egypťané).
Euforie a útlum
Kočky jsou čichačky (šantu ve vzduchu ucítí při koncentraci jedna ku milionu): o rostlinu se rozblázněná zvířata otírají a mazlí se s ní, nakonec ji však sní, což je rychle uspí – nejdéle do deseti minut se stočí do klubíčka. Na malá koťata ovšem šanta nepůsobí a, jak už řečeno, popravdě nepetalakton nezabírá zdaleka na všechny kočky. Podobně ostatně ne každému z nás šanta kočičí pomůže od bolestí hlavy. Obecně podle bylinkářů čaj ze dvou polévkových lžic drogy louhované dvacet minut ve čtvrtlitru vody dále snižuje riziko šedého zákalu, působí potopudně a mírní horečku i krevní tlak, uvolňuje ucpaný nos. Euforii nám sice nezpůsobí, ale stejně jako u koček usnadní usínání. A ještě jeden účinek může bylina mít – šantu rozmělněnou na kaši lze přikládat na podlitiny a řezné rány.
Na záhonku
Na záhonku šantu pěstujeme na slunci či v polostínu a to ve sponu asi třiceticentimetrovém. Nikoliv na přímém slunci vrcholkem dolů usušenou šantu skladujeme ve vzduchotěsné nádobě na mrazáku. Rostlina kromě nepelaktonu obsahuje thymol, citran, hořčiny a karvakrol, také vitamín C. Použít ji čerstvou můžeme i do salátu, není však chuťově příliš zajímavá. Žvýkat kořeny po způsobu v úvodu zmíněného kata s rukou roztřesenou 
doporučit nemůžeme.
Nikotin a šanta
Ale našli jsme pro toho, kdo neví, jak se zbavit nikotinové závislosti, snad užitečný předpis. Jsme sice už v tomto ohledu za vodou, ale protože každý způsob je dobrý, předáváme dál: to vezmete tři díly meduňky, jeden kořene kozlíku lékařského, tři díly kořene pampelišky, dva díly listů divizny, dva listů jetele lučního, dva listů maliníku, dva máty, dva vojtěšky a jeden díl šanty kočičí. Kořeny vařte deset minut a vývar slijte do hrnce s odměřeným listím. Společně luhujte čtvrt hodiny a lokněte si vždy, když dostanete chuť na cígo…
Trochu čarování
Pokud jde o magické využití šanty, (kdo nevěří, ať to zkusí) můžeme prý nepoškozenými pilovitými vylisovanými listy přitáhnout do své aury dobré duchy. Dále se listy používají jako záložky do knih, třeba i veršů, ne nutně jen čarodějnických lexikonů, protože už po staletí je dobře známo, že řečený kocurník je nikoliv jen kočkám, ale povšechně, bylinka nejen starobylá, ale též milostiplná. V tomto směru je úspěch úměrný přání a síle autosugesce.
Ledvinová kúra – bříza, brusinky či pampelišky
Když jsme v klidu, proteče za minutu filtrem našich ledvin v průměru dva půllitry a ještě dvoudecka krve: pokud si ty nádoby postavíte na stůl před sebe a během minuty se je pokusíte vylít a znovu naplnit, bez notného bryndání to možná ani nestihnete. A tak to jde minutu po minutě, hodiny, dny a roky – až do smrti. Ta může přijít i proto, že ledviny už toho budou mít dost a filtr se ucpe. Buď náš orgán nahradíme jiným, nebo krátkodobě vypomohou chytré pumpy. Lze nějak pročitit a posílit ledviny? Příroda pomáhá. Na ledviny bychom si prostě měli dávat pozor, protože bez nich to zkrátka nejde.
Zelený jarní detox
Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé. To se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Jarní detox bez šťovíku funguje ne dostatečně. Je to bylina zrozenců ve Střelci a v Rybách a živlů Ohně a Vody.
Střemcha – tuzemská sakura
Ta vůně! Snad s ničím se nedá splést. Když mě praští do nosu, začnu se rozhlížet, kde ta naše „sakura“ střemcha je. Může při dobrém větru růst ve svahu za bystřinou na druhé straně údolí – a opravdu, až tam na prosluněné stráni se v řídkém hájku bělají její květy. Válcovité slabě narůžovělé hrozny měří skoro píď, a když přijdu blíž, střemcha bzučí včelami sbírajícími z oboupohlavních květů pyl na intenzivně vonící medovou snůšku. Z odkvétajícího stromu s více kmeny dorůstajícího do patnácti metrů nebo z keřové formy nepřevyšující dva metry, s kůru černohnědou a třešni podobnými až modrozelenými listy, okvětní lístky sněží a vítr je nese za potok.
Kozlík lékařský a valeriánské kapky
Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek. Možná ani neví, že jí pomůže kozlík lékařský čili baldrián. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.
Aloe vera – zázračná rostlina
Aloe vera je poměrně nenáročná pokojová rostlina, jejíž léčebné účinky bývají považovány přímo za zázračné. Je známá odedávna, začátkem našeho letopočtu již byla používána jak k léčení ran, tak i k balzamování. V Egyptě ji považovali za lék zajišťující nesmrtelnost. Je pravda, že šťáva Aloe vera obsahuje řadu minerálů, vitamínů, enzymů, biostimulátorů a dalších zdraví i kráse prospěšných látek. Droga je také součástí známých švédských kapek.
Continue readingBolesti žaludku čili Zlý pes
Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Žaludek trpí. Vyhnout se tomu lze klášterní střídmostí a nápor potíží zjemnit například bylinkami.
Brambořík – Svinský vořech a Matthioliho herbář
Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
Jablko jako pentagram pro štěstí a zdraví
Když ho příčně rozkrojíte, objeví se vám hvězda, která v magii nese vždy silné poselství – to podle toho, zda stojí na jednom nebo dvou cípech. U rozpůleného jablka to ovšem nepoznáte. Když do něj kousnete, budete osvěženi, zaženete hlad a v soustu obsažené jednoduché cukry probudí vaši energii. Jablko, které utrhnete z větve a nesete si ho v kapse, zároveň může po snědení průjem či zácpu proměnit téměř ve svůj opak, tedy zmírnit zažívací potíže. Má v sobě antioxidanty, takže brání imunitu, a odevzdá nám i relativně málo kalorií.
Snítka mystického vřesu
Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.