Na méně než čtyřiadvacetihodinovou variantu klasických rychlokvašek občas v krámu narazíme pod názvem ogórki małosolné z produkce polské případně ruské nebo ukrajinské. Balené jsou zpravidla v plastovém sáčku. Setkat se můžeme i s pojmenováním marinované okurky. Je to v zásadě starý (samozřejmě bez použití plastu) východoslovanský recept prý z okolí města Permu na úpatí Uralu. Jak na křupavé okurky ve vlastní šťávě?
Continue reading
Jméno Žahour sice řadí jazykovědci k odvozeným z lidských vlastností, bohužel však nikam nenapsali, jakých. Pravda je, že jako příjmení nejsou Žahourovi zcela neobvyklí. Ale vysvětlení, že tuto borůvkovou (na Slovensku by řekli čučoriedkovou) kaši Jihočeši vařili v kuchyni zemanského rodu Žahourů a tak se dostala pod jejich jménem mezi recepty, je romanticky falešná. První zprávy o žahouru (původně „žahúru“) jsou sice z Jindřichohradecka už ze šestnáctého století. Místní Bílá paní (více o ní ZDE), proslulá svou sladkou kaší, nemá s žahourem nic společného. My ho rádi jíme jako blbouny se žahourem, tedy coby kynuté knedlíky s borůvkovou omáčkou.
Jak to hodně dávno vypadalo na konci sklizně veršem zaznamenal roku 1669 učenec a universitní profesor Jakub Jan Václavem Dobřenský z Černého Mostu. Když si v jeho spisku čteme, že „vesele prozpěvují při hojné žni ženci, panoše ozdobují obilnými věnci“, přirozeně nás napadne, zda zvyk dožínek (nebo též obžínek) není ještě starší. Je. Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol. V té době dřív nastával čas na jablečné polévky a chlodnik.
Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Divoká zelná brukev je vcelku mohutná rostlina. Na košťálu má růžici tlustých listů z nichž v druhém roce vyrazí dvoumetrový stvol se žlutými kvítky. Na vápenci roste i v suchu. Tahle divná kytka se před tisíci lety stala rodnou matkou zelí, kapusty, kedlubnů, květáku i brokolice. A spousty dalších užitečných a zdravých zelenin pro naši kuchyni. Příbuznost rostlin se promítla i do zmatku pokrevních jazyků. Tak je české zelí slovenskou kapustou a pokud vás Slovák pošle do kelu, máte jít do kapusty. Růžičkovou kapustu zase v polsku koupíte coby brukselku, jakoby snad patent na její pěstování měli jen obyvatelé belgického hlavního města, a kadeřavou pořídíte pod názvem jarmuž.
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a nebude už muset rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává meduňka lékařská dokonce nepříjemný. Continue reading
Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?
Učí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl Ibrahim ibn Jakub. Proslul jako kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova. Pokračovala dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahimovi židovští soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města s židovskými ghety, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.
Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.
Bazalka (Occimum basilicum) lidově bazalika, pravděpodobně pochází z Indie, kde se jí dostalo takové úcty, že se na ni prý přísahalo i u soudu. Velmi si jí cenili Peršané, a Egypťané ji používali k balzamování – bazalkové věnce se našly i v pyramidách. Protože prý rostla v okolí Kristova hrobu, u ortodoxních církví slouží k přípravě svěcené vody.
Podle naších lidových písniček není tak úplně jasné, jakého je tenhle keřík vlastně rodu, protože se v nich zpívá o rozmarýnu i o rozmarýně. Každopádně doma je ve Středomoří, a to jak na severoafrickém pobřeží, tak na stráních Korsiky a též u Jadranu. Jmenujeme oblasti, z nichž se složení silic jediného botanického druhu (Rosmarinus officinalis) od sebe poněkud liší.
Proč tak šílené spojení věcí nesourodých? A jakým oslím můstkem je spojíme? Od vajec k pampeliškám přejdeme po oblouku stížností na pitomou dobu. Problém je ovšem v tom, že dobu tvoříme sami, takže co z toho plyne? Ta doba je zdá se taková, že neprověřuje naše znalosti, ale testuje, zda, jak a kde jsme schopni si konkrétní informaci opatřit. Informace bez souvislostí nás sice může vést k mylnému závěru, ale my na ni spoléháme. Spoustu věcí nevíme, protože si jimi odmítáme zasviňovat mozek, u dalších, zdálo by se notoricky známých, se stáváme nejistí a na netu hledáme oporu. Jak dlouho mám ta zatracená vejce vařit? Jak se plete věneček? Jak, jak, jak…
Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.
Tak nějak se stalo, že mi nevadí kyselé polévky. V některých případech dokonce jistou kyselost vyžaduji a mám ji rád, ovšem ocet rád nemám a ocet nemá rád mne. Nejsem v tom sám. Naštěstí i v tomhle na nás národní kuchyně myslely. Když s tichým zadostiučiněním v jiné souvislosti říkáme, že na každou svini se už vaří voda, lze konstatovat, že i na banálnější problémy lidé řešení našli. A tak si můžeme uvařit dobrý žurek, který v Polsku patří k tradičním velikonočním jídlům. Základ na něj lze použít i do jiných polévek, případně omáček.
Jedincům s košatou sexuální fantazií při pohledu na pórek jistě dojde, proč má tahle zelenina pověst hříšnou. V Hájkově překladu Matthioliho herbáře čteme, že „šťáva z póru s medem k chlípnosti zapaluje“. Není tedy divu, že fungoval jako součást magických nápojů lásky (…že bychom ho vyzkoušeli?). Do naší kotliny přišel pór poměrně pozdě – divoký pórek podle všeho pochází ze Středomoří. Jako o jeho domovině někteří mluví o jižní Anglii a jiní o Persii, to druhé je pravděpodobnější. Každopádně ho pěstovali již Egypťané a zmiňován je také v Bibli.
Pojmenování rostlin dávnými botaniky nás někdy mate. V následujícím textu nebude víno vínem a jahody nebudou jahodami. Půjde totiž o rybíz a angrešt. Toto drobné ovoce dřív bylo bezmála na každé zahrádce i mezi stromy v sadu. S tím, jak se změnila funkce zahrad z produkční na odpočinkovou, přítomnost rybízu a angreštu značně ukrátily bazény a rekreační trávníky. A pro sedláky pěstující ve velkém představují sice nevelké pěstební náklady, ale v podstatě moc práce za málo peněz. Přitom je toto drobné ovoce zdrojem zdraví a také chutí nejspíš nenahraditelných.
Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.
Věci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i řeznické řemeslo.
V řadě oblastí jsme si ke své škodě zvykli, že význam slov může být jiný, než býval. V politice třeba přímo opačný. Ve vztazích dvouznačný. Oblast reklamy tvoří kapitolu samu pro sebe a také v kuchyni se nemusí pojmenování označující to, co chceme pozřít, krýt s tím, co opravdu jíme. A co s tím má zázvor? Když už jakékoliv šťávě říkáme limonáda, nálevu z kopřivy čaj a z bezinek děláme šampaňské, proč bychom tradičnímu nápoji ze zázvoru nemohli říkat zázvorové pivo? V Anglii se tak jmenuje zcela oficiálně – i když se jedná spíš o (pardon) limonádu.