Zázvorový sirup nastudeno

zázvor a citron - ingredience pro výrobu zdravého a chutného -----sirupu
Zázvorový sirup nastudeno, foto med

„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mattioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem! A zázvorový sirup je pochoutka i lék.

Continue reading

Mastičky ze sádla a vepřové náhradní díly

V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.

Continue reading

S kopretinou za uchem (anebo v uchu?)

řimbaba a měsíček

Když nás hlava bolí, je kytka za uchem celkem k ničemu, byť by byla sebeléčivější. A kopretina? Ta nejobyčejnější z obyčejných rostlin našich luk a příkopů? Dát si ji do vlasů sluší, a pokud patříme mezi obdivovatele nekomplikované prosté krásy, udělá nám radost možná i ve váze, co jinak s ní… Nenechte se mýlit, kopretina je rostlina silná až nečekaně v pomoci, kterou nám jejím prostřednictvím příroda nabízí. A nic na tom nezmění ani to, že příjmení má tahle kopretina takové divné – řimbaba.

Continue reading

Dva sirupy z bezu

Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.

Continue reading

Janovec metlatý – problematická léčivka

 janovec metlatý

Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.

Continue reading

Pěstujeme reveň rebarboru a co s ní

„Rhabarbarum vykládá se jako kořen z barbarské krajiny. Přinášíse z Indií, z Persie a z troglodytské krajiny, odkavad i jméno má. Neboť troglodyté Barbary sluli, že více brebtali a šeplali než mluvili, v jeskyních toliko bydleli a hadím masem se krmili,“ píše ve svém herbáři botanicus Jan Ondřej Matthioli. Rostlinu však chválí pro nesmírné léčivé vlastnosti, ale připojuje obrázek jiné rebarbory, než z jaké děláme znamenité koláče. Druhů této rostliny je totiž asi šedesát. Naše reveň rebarbora – též rebarbora kadeřavá  nebo zvlněná (Rheum rhabarbarum) je té zobrazené příbuzná.

Continue reading

Přeslička – srdečný pozdrav z prvohor

přeslička největší

Říci o dámě, že pamatuje čas přesliček je neuctivé přesto, že je to už na první pohled zhola nemožné. Tu zvláštní dobu, kdy se tvořilo uhlí, zpodobil malíř Zdeněk Burian na obrazech bažin s pralesy přesliček a vážkami velkými bezmála jak helikoptéra. V magii je přeslička připsána Saturnu a jejím živlem je Země. Možná i proto prehistorický bylinný posel nesporně probouzí naši představivost. V pohádkách bují často i tam, kde trpaslíci dolují zlato. Tož má reálný základ, protože ho relativně velké množství dokáže z půdy vytáhnout. Nikdo z toho nezbohatne, ale léčitelé vědí, že právě proto působí přeslička také antirevmaticky.

Continue reading

Pampeliškové slavnosti

Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.

Continue reading

Zkvašené ovesné vločky a laktobacily

ovesné vločky

„Dóóóst dobrou“ ovesnou kaši jsme si uvařili vlastně ze zbytkového produktu po výrobě osvěžujícího nápoje blízkého turecké a obecně balkánské boze.  Když jsme hledali analogie našeho objevu, jako obvykle jsme zjistili, že stejnou kaši jedí ve Skotsku už tisíc let. O fermentované ovesné kaši jsme psali ZDE. V následujících řádcích přidáváme něco lékařských zdůvodnění toho, proč a čím jsou zkvašené ovessné vločky prospěšné pro náš žaludek a střeva.

Continue reading

Šanta kočičí

šantaKocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.

(2011) *** Šantu nemají v oblibě komáři, švábi a prý také myši, zatímco na většinu koček má bezmála euforický účinek. Dost rádi šantu mají i třepetaví motýli, což je jistě půvabné, ale  kočky, po nichž má druhové jméno (ale jsou výjimky), bývají z ní celé divé. A víte proč? I nám šanta nese – byť v míře pranepatrné –  halucinogenní látky, takže lidé ji dříve sušili, přidávali do machorky a tou si pak vykuřovali mozek z hlavy. Je také psáno, že jeden kat, aby se mu netřásla ruka, se nikdy nepustil do krvavé práce, aniž ponejprv nesežvýkal něco kořene šanty. Čaj kocurníkový pak zklidňoval hysterky a z téhož důvodu se bláznivým ženským odvar přidával i do koupelí.

Šanta kočičí je naše domácí kytka

Ačkoliv šanta kočičí je doma v Evropě, rozšířila se úspěšně i v části Asie a v severní Americe. Prvně popsána byla roku 1597 jako léčivka pro bolest hlavy, zubů a žaludku. Je to trvalka ne o moc vyšší než půl metru a roste v trsech. Od července do září bíle, lila a nebo narůžověle kvete, zahradní vlastně okrasné kultivary mohou být i modrofialové. Latinské jméno Nepeta je od stejnojmenného italského města a slovo cataria má co dělat s kočkami. Další lidové názvy jsou kočičí dunda (bůhsuď co ta dunda vlastně je, ale nezní to pochvalně), koprník nebo kočí máta.

Kočky šňupalky

Šantě se dále také říká kočičí kokain, protože obsahuje silici nepetalakton. To je feromon (více ZDE). Další složkou je halucinogenní alkaloid aktinidin beta-fenylethylalkohol.  Některé kočky se těmito složkami zfetují tak, že nějakou chvíli budou nev\ypočitatelné a pak usnou. které společně způsobují u koček krátkodobé nevypočitatelné chování. Jak se v ní kočky válejí, uvolňují ho do vzduchu, což kočičím nosům dělá móóóc dobře. V nemilosrdném světě přírody, kde přežití je výsledkem toho, jak mazaně dokážou rostliny zajistit své rozmnožování a najít další vhodná stanoviště, je i přitažlivost pro kočky vysvětlitelná – když totiž v porostu fetují, což činí velmi náruživě, odnesou na chlupech svého kožichu nejedno semínko šanty a tak se kocurník dál rozšíří. Sušené rostliny a nebo výtažky z čerstvých rostlin se přidávají do všelijakých kočičích polštářů nebo na jejich škrabadla (což prý není vynález naší doby tak nestydatě „mazlíčky“ hýčkající, protože svým posvátným kočkám to dělali už staří Egypťané).

Euforie a útlum

Kočky jsou čichačky (šantu ve vzduchu ucítí při koncentraci jedna ku milionu): o rostlinu se rozblázněná zvířata otírají a mazlí se s ní, nakonec ji však sní, což je rychle uspí – nejdéle do deseti minut se stočí do klubíčka. Na malá koťata ovšem šanta nepůsobí a, jak už řečeno, popravdě nepetalakton nezabírá zdaleka na všechny kočky. Podobně ostatně ne každému z nás šanta kočičí pomůže od bolestí hlavy. Obecně podle bylinkářů čaj ze dvou polévkových lžic drogy louhované dvacet minut ve čtvrtlitru vody dále snižuje riziko šedého zákalu, působí potopudně a mírní horečku i krevní tlak, uvolňuje ucpaný nos. Euforii nám sice nezpůsobí, ale stejně jako u koček usnadní usínání. A ještě jeden účinek může bylina mít – šantu rozmělněnou na kaši lze přikládat na podlitiny a řezné rány.

Na záhonku

Na záhonku šantu pěstujeme na slunci či v polostínu a to ve sponu asi třiceticentimetrovém. Nikoliv na přímém slunci vrcholkem dolů usušenou šantu skladujeme ve vzduchotěsné nádobě na mrazáku. Rostlina kromě nepelaktonu obsahuje thymol, citran, hořčiny a karvakrol, také vitamín C. Použít ji čerstvou můžeme i do salátu, není však chuťově příliš zajímavá. Žvýkat kořeny po způsobu v úvodu zmíněného kata s rukou roztřesenou šanta kočičídoporučit nemůžeme.

Nikotin a šanta

Ale našli jsme pro toho, kdo neví, jak se zbavit nikotinové závislosti, snad užitečný předpis. Jsme sice už v tomto ohledu za vodou, ale protože každý způsob je dobrý, předáváme dál: to vezmete tři díly meduňky, jeden kořene kozlíku lékařského, tři díly kořene pampelišky, dva díly listů divizny, dva listů jetele lučního, dva listů maliníku, dva máty, dva vojtěšky a jeden díl šanty kočičí. Kořeny vařte deset minut a vývar slijte do hrnce s odměřeným listím. Společně luhujte čtvrt hodiny a lokněte si vždy, když dostanete chuť na cígo…

Trochu čarování

Pokud jde o magické využití šanty, (kdo nevěří, ať to zkusí) můžeme prý nepoškozenými pilovitými vylisovanými listy přitáhnout do své aury dobré duchy. Dále se listy používají jako záložky do knih, třeba i veršů, ne nutně jen čarodějnických lexikonů, protože už po staletí je dobře známo, že řečený kocurník je nikoliv jen kočkám, ale  povšechně, bylinka nejen starobylá, ale též milostiplná. V tomto směru je úspěch úměrný přání a síle autosugesce.

 

Ledvinová kúra – bříza, brusinky či pampelišky

pampelišky

Když jsme v klidu, proteče za minutu filtrem našich ledvin v průměru dva půllitry a ještě dvoudecka krve: pokud si ty nádoby postavíte na stůl před sebe a během minuty se je pokusíte vylít a znovu naplnit, bez notného bryndání to možná ani nestihnete. A tak to jde minutu po minutě, hodiny, dny a roky – až do smrti. Ta může přijít i proto, že ledviny už toho budou mít dost a filtr se ucpe. Buď náš orgán nahradíme jiným, nebo krátkodobě vypomohou chytré pumpy. Lze nějak pročitit a posílit ledviny? Příroda pomáhá. Na ledviny bychom si prostě měli dávat pozor, protože bez nich to zkrátka nejde.

Continue reading

Zelený jarní detox

Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé. To se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Jarní detox bez šťovíku funguje ne dostatečně.  Je to bylina zrozenců ve Střelci a v Rybách a živlů Ohně a Vody. 

Continue reading

Střemcha – tuzemská sakura

střemcha

Ta vůně! Snad s ničím se nedá splést. Když mě praští do nosu, začnu se rozhlížet, kde ta naše „sakura“ střemcha je. Může při dobrém větru růst ve svahu za bystřinou na druhé straně údolí – a opravdu, až tam na prosluněné stráni se v řídkém hájku bělají její květy. Válcovité slabě narůžovělé hrozny měří skoro píď, a když přijdu blíž, střemcha bzučí včelami sbírajícími z oboupohlavních květů pyl na intenzivně vonící medovou snůšku. Z odkvétajícího stromu s více kmeny dorůstajícího do patnácti metrů nebo z keřové formy nepřevyšující dva metry, s kůru černohnědou a třešni podobnými až modrozelenými listy, okvětní lístky sněží a vítr je nese za potok.

Continue reading

Kozlík lékařský a valeriánské kapky

Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek. Možná ani neví, že jí pomůže kozlík lékařský čili baldrián. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.

Continue reading

Bolesti žaludku čili Zlý pes

Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Žaludek trpí. Vyhnout se tomu lze klášterní střídmostí a nápor potíží zjemnit například bylinkami.

Continue reading

Snítka mystického vřesu

vřes

Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.

Continue reading

Čas padanek a jablečný ocet

padanky

Ačkoliv jednoduchá anglická rýmovačka (One apple a day, willkeep the doctor away) o tom, že kdo sní denně jablko, nebude potřebovat lékaře, zní přehnaně optimisticky, v jádru má pravdu. Jako zásobárna zdraví jsou jablka skutečně úžasná. Zdraví, které z jablek nevytěžíme hned, dokážeme v transformované podobě uchovat. A i když nemáme sad, nemusí nás to stát majlant. Škarpy kolem starých alejí jsou plné padanek, o něž často nikdo nejeví zájem. Posbíráme je, vykrájíme a můžeme přetvořit na jablečný ocet. Hodně se o něm mluví i jako o prostředku hubnutí téměř zázračném a jak je v Čechách zvykem, trochu se přehání. Zdravým lidem přiměřené pravidelné pití jablečného octa ovšem nemůže uškodit. Ba přímo naopak.

Continue reading

Když zlobí játra, čili chvála na OSTROPESTŘEC

ostropestřec mariánský

Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát. Nápravu případného neutěšeného stavu jater může přinést bylina ostropestřec mariánský. Continue reading

Dobrý slad a zelený ječmen

Zelený ječmen se prosazuje skoro jako všelék. No, dejme tomu. Jistě neublíží. „Ječmenu užíváme netoliko k pokrmu, ale i k rozličnému lékařství,“ říká ostatně i slovutný mistr Matthioli. Přátelé piva, které se z ječného sladu vaří, o tom přesvědčovat určitě nikdo nemusí. Ječmen (Hordeum) z čeledi lipnicovitých má pětadvacet planných druhů a jeden kulturní: to je náš dobrý známý ječmen setý, bez něhož by tradiční české pivo nebylo tím, čím je. Zatímco kulturní ječmen sejeme zjara nebo jako ozimou plodinu jen na rok, původní plané druhy jsou víceleté. K nám přišel v době stěhování národů z jihozápadní Asie – a to je už dobrých pět tisíc let.

Continue reading

Kvete lípa!

lípa

Před tím, než se počasí zbláznilo a jaro bylo dlouhé celých čtvrt roku, tedy ještě před érou oteplování, v čase, kdy se červen zlomil do léta, přicházely s vůní kvetoucích lip i prázdniny. Poláci mají po lipách pojmenovaný až červenec – lipiec, ale i tam u Baltu nebo v Mazurském pojezeří mohutné aleje spojující bohatá hospodářství dávných východopruských junkerů rozkvétají teď už na sklonku června. To je doba, kdy lípy mezi hrází Bělečského rybníka a roubeným mlýnem, který už není, nezpívají bratrské žalmy a oněmí, protože včely se pasou jinde. Podle pověstí ve mlýně přenocoval Komenský a v duté lípě se ukrývali tajní evangelíci.  

Continue reading