Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.
Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily tak řečené „čarodějnice“ v očistném ohni. Byly to pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.
Když jsme v klidu, proteče za minutu filtrem našich ledvin v průměru dva půllitry a ještě dvoudecka krve: pokud si ty nádoby postavíte na stůl před sebe a během minuty se je pokusíte vylít a znovu naplnit, bez notného bryndání to možná ani nestihnete. A tak to jde minutu po minutě, hodiny, dny a roky – až do smrti. Ta může přijít i proto, že ledviny už toho budou mít dost a filtr se ucpe. Buď náš orgán nahradíme jiným, nebo krátkodobě vypomohou chytré pumpy. Lze nějak pročitit a posílit ledviny? Příroda pomáhá. Na ledviny bychom si prostě měli dávat pozor, protože bez nich to zkrátka nejde.
Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé. To se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Jarní detox bez šťovíku funguje ne dostatečně. Je to bylina zrozenců ve Střelci a v Rybách a živlů Ohně a Vody.
Jaro je podle básníků nadmíru nakloněné lásce. Jakpak to příjde, že jeden z jeho prvních pozdravů tak citelně žahá a pálí? Láska ovšem také není jenom něha a šepotání – a popálit se dá i o mladou kopřivu. Sběr chlupatých kopřivových listů nám přinese víc než puchýře a divné mravenčení. Používat je budeme v kuchyni. Zpracovat se dají na spoustu způsobů – mnozí vědí, že se kopřivy přidávají do velikonoční nádivky, její využití však může být daleko širší. Mladé listy kopřiv jsou chuťově velmi podobné špenátu, ale na rozdíl od něj opravdu obsahují hodně železa i dalších zdraví prospěšných látek včetně vitaminu C.
Tento keř využívali jako první Křováci. Jiné zdroje tvrdí, že Masajové. Ti divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy. Jmenuje se rooibos!
Ať už tyhle kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze. Odsud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás čas jedlých kaštanů prý nejprve nastal na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679. Jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.
Mít rád svá játra je to samé, jako mít rád sám sebe. Nikoliv coby Narcis či samožer, ale jako člověk, jenž je rád na světě a svou tělesnou schránku nerozmazluje, ale stará se o ni – právnickou řečí – s péčí správného hospodáře. Játra nám totiž čistí krev a když to nemohou dělat pořádně, protože jsou plná nejrůznějšího svinstva, zežloutneme jak citron. A to je přitom opravdu asi to úplně nejmenší, co se nám může stát. Nápravu případného neutěšeného stavu jater může přinést bylina ostropestřec mariánský. Continue reading
Když naprší a uschne tak akorát, aby večerní zprávy o houbařských žních zvedly z gauče i největší lenochy, nebývá pár následujících dnů v lese k hnutí, a co Nováci nevysbírají, blbečci rozkopou. Pokud jde navíc měsíc nahoru, uzavíráme sázky, která mluvicí hlava které televize užije jako první prima větu, že „na houby se dá chodit s kosou“. Takyhoubaři rabují lesy a vytahují se plnými koši hub, které už nemohou na talíři ani vidět.
Zelený ječmen se prosazuje skoro jako všelék. No, dejme tomu. Jistě neublíží. „Ječmenu užíváme netoliko k pokrmu, ale i k rozličnému lékařství,“ říká ostatně i slovutný mistr Matthioli. Přátelé piva, které se z ječného sladu vaří, o tom přesvědčovat určitě nikdo nemusí. Ječmen (Hordeum) z čeledi lipnicovitých má pětadvacet planných druhů a jeden kulturní: to je náš dobrý známý ječmen setý, bez něhož by tradiční české pivo nebylo tím, čím je. Zatímco kulturní ječmen sejeme zjara nebo jako ozimou plodinu jen na rok, původní plané druhy jsou víceleté. K nám přišel v době stěhování národů z jihozápadní Asie – a to je už dobrých pět tisíc let.
Zhubnout! Toť příkaz doby. Neboť všichni rádi bychom byli za hvězdy. Jak ale dokazují esovitě prohnuté Panenky Marie, gotika s četnými hladomory upřednostňovala vyzáblé figury a v rozežraném baroku zas i andělíčci byli prdelatí, muži tuční pupkáči a dámy prsaté a samý fald. Ideál krásy se prostě neustále měnil a mění. Reálné důvody nadváhy, kdy špekatost představovalo energetickou rezervu pro zlé časy, pominuly. Diktát módních policistů z Beverly Hills by neměl být rozhodující, leč prokazatelné zdravotní hledisko. To je až příliš jasné – kila navíc krátí trhací kalendář našich dnů.
Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.
Stane se, že rakytníkový keř už ztratil listí a na sněhové pláni svítí neobyčejně jasnou červenou barvou plodů na trnitých větvích. A kolem keře bude určitě hlučno, protože ptáci si kulaté či soudkovité plody nenechají ujít. Ani my bychom určitě neměli otálet. Vždyť například v extrémních podmínkách Sibiře představoval pro domorodce rakytník řešetlákový součást jídelníčku bohatou na vitamíny. Babky šamanky se mu klaněly. V lidové medicíně jím domorodci léčili vředy, žaludek, ženské potíže a dokonce rakovinu.
Pamatujete se na neidentifikovatelnou potravinu červené barvy, kterou nabízely některé školní jídelny v rámci především bezmasých čtvrtků? Byla to řepa a to neblahé setkání náš vztah k této zelenině často předurčilo dlouhodobě. Také zemědělcům někteří s nosem nahoru říkají řepouni a snad ve vzpomínce na „tu věc“ na talíři nemyslí to chvályhodně. Čím ale byl pravděpodobně jejich dědeček, aha? Zbavme se vzpomínek na školní jídelnu, protože červená řepa je zdravá a chutná. A zanechme občasného přezírání selského stavu. V mnoha ohledech mu vděčíme za to, že jsme. Jen málo kterému Čechovi a Moravanovi nečouhá ve vzdálenější perspektivě z bot sláma. Takže pro příště jasně a stručně: Řepu na talíř ano a… Řepoun – to zní hrdě!
Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Arabská mytologie říká, že první česnek vzešel z otisku nohy ďábla, vyhnaného z ráje. Proto proti všem zlým duchům stačí sníst kousek česneku. Obecně chrání proti neštěstí, nehodám na cestě, odhání zloděje i báby, co by vás chtěly uřknout. Přidán do jídla, je prý dobrý i proti drbnám a vůbec klevetilkám. O tom, co je v česneku užitečné z hlediska medicínského i léčitelského jakož i o jeho pěstování jsme psali již celkem obsáhle již ZDE. Continue reading
Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.
Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.
Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.