Bonsaje mají zvláštní půvab i vznešenost a jejich pěstování patří mezi nejkrásnější záliby, které posilují zejména naši trpělivost. Název bonsaj pochází z japonského výrazu, kdy bon znamená mělká miska a sai rostlina. Smyslem tvorby bonsají bylo vytvořit přírodní miniaturní a určitým způsobem idealizované krajiny. Bonsaj lze vytvořit z většiny typů stromů nebo keřů a některé exempláře, zvláště pak v Japonsku, se dožívají až stovek let. Na Wikipedii o nich píší ZDE.
Protože obložit si kachlíky koupelnu nebo stěnu za kuchyňskou linkou a upravit velkoformátovou dlažbou terasu či vchod do domu není s novými materiály při dodržení pokynů výrobce nepřekonatelným předsevzetím, pouští se do těchto úkonů čím dál tím víc z nás. A to nejen z pochopitelného důvodu – tedy snahy ušetřit. Naše vlastní obklady a dlažba! Slyšíte v těch slovech pýchu tvůrce, jenž se může denně spokojeně dotknout nepřehlédnutelného díla? – Ano, to jsem udělal já!
Komu přišla Trautenberkova stížnost, že „to kyselo je málo kyselý“ jako projev nesnesitelného sekýrování, zřejmě nepochopil, že nekyselé kyselo prostě není kyselo. Něco takového je spíš klonem jemných houbových polévek dochucených pár kapkami octa, které otevírají větší prostor rozvinutí houbovdých chutí a vůní, ale drvoštěpovi sílu zvednout sekeru nedají. Kyselo a kulajda jsou příbuzné, něco jako tety. Kulajda je podobně vydatná, v chuti „houbovatější“ a oproti kyselu ji upřednostňují spíš ženské. Ale už jako děti jsme na nastávající houbová obžerství byli připravováni hladkou ančkou – polévkou, v níž houby být mohou, ale nemusí.
V severoafrických zemích se často setkáváme s obkládačkami i v místech pro nás neobvyklých, třeba v pokojích a ložnicích. Barevně jsou ostře jásavé a příjemně chladí. V obložených místnostech se také méně drží švábi a lépe z nich vymetou saharský písek. U nás tradice velí obkládat koupelny, jež se pak dobře vytírají, a v kuchyních okolí linky, na níž připravujeme jídlo. Mimo byt jich je nejvíc asi v potravinářských provozech, v nemocnicích a v pitevnách.
Ve starých koupelnách jsme byli tak říkajíc „přivázáni k trubkám“ čili víceméně odsouzeni k dodržení schématu jejího zařízení podle umístění stoupaček a odpadů. Díky předstěnovým instalačním systémům můžeme vést připojovací potrubí o průměru sto deset milimetrů do vzdálenosti až čtyř metrů a pak ho šikovně zakrýt třeba sádrokartonem. Tedy žádné kopání do podlah, žádné drážky ve stěnách. Není to báječné?
Brokolici bychom mohli použít jako poněkud absurdní květinu do vázy, protože to, co jíme, je vlastně nevyvinuté květenství. Brokolice opravdu vypadá divně. Ale na talíři je dekorativní a když ji umíte připravit (což není nic těžkého), je také chutná. A i ten, komu nebude šmakovat hned a bude se jí přesto ládovat pro její nepopiratelné zdravotní přednosti, rychle si na osobitou chuť zvykne. Chorobná závislost na brokolici však prokázána nebyla! Ne všichni ovšem její chválu sdílí. Poté, co Homera Simpsona málem zabila, vyslovila kapacita na slovo vzatá, totiž doktor Dlaha, známá slova: “Brokolice je nejnebezpečnější zelenina na světě. Přitom se nás snaží varovat svou odpornou chutí…“
Tchyni, která byla proslulá svými přepadávačkami, jsme z tohoto zlozvyku do jisté míry vyléčili. Prostě jsme zahráli mrtvé brouky a neotevřeli. Je v době všudedosahujících mobilů problém se alespoň s malým předstihem ohlásit? Není. A je dobré mít návštěvě třeba ke kafi co nabídnout. Nejen návštěvám však chutná koláč – recept na rychlý francouzský s tvarohem si zkuste třeba jen tak. Z mlsoty, pro chvíli pohody, nebo k zlepšení nálady. Není důvod, aby se nepovedl.
Kdo mečík ve váze vnímá jako extravagantního cizince, má pravdu jen částečně. Kdysi byl u nás natolik běžný, že ho do svého Bylináře velmi užitečného zahrnul i botanicus Matthioli a objevil v něm i zajímavé léčebné schopnosti. Ovšem hledej mečík v jeho tlustospise, když se tam jmenuje Devatero odění, což učenec dále vysvětluje. Hlavy současných nádherných exemplářů jsou někdy tak těžké, že je pěstitelé vyvazují ke klacíku. My potom musíme dát pozor, aby vázu, kam jsme je naaranžovali, když upijí vodu, nepřevrátili. K proměně ovšem nedošlo samo – zasloužila se o ni řada domácích i zahraničních šlechtitelů.
Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.
Člověk ze známého úsloví zmíněný v nadpisu byl zjevně ve své snaze nám něco dát (či nás o čemsi přesvědčit) velmi úporný. To dokáže otrávit. Ale ještě horší by bylo, pokud by nám chtěl něco vzít. Takových také není málo. Proč ale chodit dveřmi – podle policejních statistik se většina zlodějů projít dveřmi ani nepokouší, zvlášť pokud na nich zmerčí slušnější zámek nebo jiné zajištění. Radši rovnou vlezou oknem. Kdo si zrovna nelibuje v zamřížovaném výhledu, může jim to pořádně ztížit bezpečnostní fólií nebo předokenní roletou.
Dojem, že vášeň pro skalničkaření je stejně stará jako zahradnické umění, je mylný. Uměle vytvářet napodobeniny skalních útvarů a osazovat je rostlinnými společenstvími napodobujícími horskou přírodu jsme v Evropě začali až v souvislosti s rozvojem horolezectví. A protože k vrcholům skalních velikánů přestali na sklonku devatenáctého století lidé vzhlížet a jedinci pokládaní okolím za šílence je začali dokonce zdolávat v Alpách, dostalo osobité zahradničení sice milovníků hor, ale lezců méně zdatných, jméno alpinkáření.
Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“. Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!
Kdo u nás tvrdí, že zloději zde kradou a „ani neděli nesvětí“, má statisticky dokonce víc pravdy, než jedovatý bonmot naznačuje. Dřív dopadeným a usvědčeným zlodějům sekali ruce, bylo takové zvykové právo, ani soud nepotřebovali. To by tu bylo mrzáčků! Podle kriminalistů ke krádežím v bytech dochází nejčastěji mezi devátou a čtrnáctou hodinou ve všední den a obzvláště pak o víkendech. Vůbec nejvíc spáchaných trestných činů představuje vloupání do bytů, rodinných domků a rekreačních objektů.
Některým lidem se těžká vůně těchto květů spojuje s hřbitovní kaplí, existenciálními řečmi či úpornou bolestí hlavy, a proto je jako takové srdečně nenávidí. Jiní lilii vnímají hlavně jako mnohovýznamný symbol. My ostatní (a troufám si říct, že je nás většina) tuto úžasně dekorativní květinu obdivujeme prostě proto, že je krásná. Není to nějaká módní novinka, ale stálice a vůbec rostlina z rodu královského. O čemž ostatně lidé vědí už zatraceně dlouho.
Pokud si zrovna zařizujete novostavbu, nebo přestavujete byt, nebo cokoliv, kdy si necháváte „ztělesnit“ váš sen, určitě se jednou dostanete i k otázce dlažby. Když se řekne interiérová dlažba, co se Vám vybaví? Tak nyní tento obrázek pěkně rychle zapomeňte. Dlažby, které nabízí Keramika Soukup, se totiž zcela vymykají tomu, na co jste zvyklí – především, pokud jste dosud bydleli v nějakém bydlení zařizovaném snad někdy za socialismu. Pokud hádáte, že právě toto je klíčem k nebývalému úspěchu, máte pravdu! Několik desítek, stovek možností, vzorů, barev… Co se týče dlažby do interiéru, mohou vám garantovat, že cokoliv, na co si jen vzpomenete, cokoliv si jen představíte – máte to mít!
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.
Že družice Země, jíž básníci říkají Luna a my obyčejnější Měsíc, zdvíhá svou přitažlivostí moře do přílivu a z některých lidí dělá blázny, je všeobecně známé. A houbaři by přísahali, že když Měsíc dorůstá, má to vliv i na růst hub. A tak jsou divně nervózní, drbou si brady, brousí nůž a bručí to svoje „Měsíc jde nahoru“. Ostatně na vliv této naší přirozené družice věří i rybáři. A aspekt bezpečnostní? Když ještě lumpové kradli a loupili podle nějakých pravidel, o novoluní, kdy Měsíc nesvítí, nechodili poutníci přes les a lidé na řetěz zamykali domy, stodoly i kurníky.
Milovníci detektivek mají o Dartmoorském vřesovišti s Velkou grimpenskou bažinou a příšerným psem jasno. Melancholický obraz blat nad nimiž se buď válí mlha a nebo stále prší v našich představách vyvolá obraz démonického psa s ohnivou tlamou. Vřesem k nám spěchá Sherlock Holmes. Do Národního parku Dartmoor v jihoanglickém hrabství Devon umístil Artur Conan Doyle svůj pravděpodobně neznámější příběh. V představě většiny z nás jsou snad proto vřesoviště zatraceně nehostinná místa.
Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.
Z návštěvy velké vody se nejrychleji vzpamatuje příroda, protože potopy všeho druhu jsou součástí opakujícího se koloběhu života. Tam, kde voda nebyla kontaminovaná, si se vzniklou spouští její až neuvěřitelné životní síly relativně rychle samy poradí. Ale pokud zasáhla naše stavby, je už situace složitější.