… a ani v barabizně rodiny Adamsů nevržou tak působivě. Na co rádi koukáme v bedně, nebo zvuky šimrající celkem příjemně naši fantazii na dovolené či o prázdninách, v běžném životě brzy začne lézt na nervy. Takže JENOM vržou dveře? Vrzání ztíží možnost soustředění stejně, jako věčně opakovaná věta vrtající do mozku: „Kdy už s tím konečně něco uděláš?“ Dveře oddělují i spojují, a jenom záleží na tom, zda jsou zavřené, otevřené, kdo chce ven, kdo dovnitř a na které jejich straně vlastně stojíme. Jako s předmětem filozofických mudrování se dveřmi můžeme zabývat dlouze a příjemně, zatímco zcela reálné potíže s nimi nám nesporně ztrpčují život.
