Dojem, že vášeň pro skalničkaření je stejně stará jako zahradnické umění, je mylný. Uměle vytvářet napodobeniny skalních útvarů a osazovat je rostlinnými společenstvími napodobujícími horskou přírodu jsme v Evropě začali až v souvislosti s rozvojem horolezectví. A protože k vrcholům skalních velikánů přestali na sklonku devatenáctého století lidé vzhlížet a jedinci pokládaní okolím za šílence je začali dokonce zdolávat v Alpách, dostalo osobité zahradničení sice milovníků hor, ale lezců méně zdatných, jméno alpinkáření.
Alpinum chtěl mít kdekdo, protože chlubit se s ním bylo v módě. Kdo měl na zahradníka, hned si koukal nějakou reprezentativní skalku pořídit, protože založit ji a starat se o ní bylo hodně pracné (což se dodnes nezměnilo). Takže ty první zakládali ve snaze pochopit zákonitosti života hor přírodovědci u univerzit a ty druhé vznikaly z rozmaru v zámeckých parcích, kde si mohli fundovaného odborníka i ruce k nekončící péči zaplatit.
Krakonošovy zahrádky
První soustředění vysokohorského rostlinného materiálu v téměř přirozených podmínkách se ale odehrálo u turistických chat, kam vystupovali oknírovaní pánové v pumpkách a kam se dámy v dlouhých sukních nechaly vynášet na divných židlích. Protože šplhat za kytičkami ještě výš a odhalovat mnohdy nenápadné květiny bylo pro vesměs urozenou klientelu nemyslitelné, 
zřizovali boudaři alpská květinová zákoutí hned u restaurace.
Zase ty Číňani!
Abychom netrpěli přehnaným evropacentrismem je třeba říct, že mistrovství v zobrazování přírody reálné nebo stylizované dosáhly už dávno před tím asijské kultury. Především klasické čínské zahrady téměř vždy obsahují přírodní kompozice s kameny. Ovšem východní zahradní kompozice se dost liší od našich skalek: jsou zde nanejvýš dřeviny a ojedinělé kameny jsou mystickým prvkem znázorňujícím hory či ostrovy. Kameny zde často fungují jako samostatné „sochy“, případné rostliny kompozici jen doplňují.
Několik zajímavých jmen
Nejstarší známá skalní botanická sbírka mimo hory je ve Vídni. Od dubna do srpna otevřená Alpská zahrada nabízí milovníkům skalek kolem čtyř a půl tisíce vysokohorských rostlin z různých kontinentů. Založil ji bratr císaře Františka I. arcivévoda Johann von Östereich (1782 – 1859). Prvním moderním skalničkářem byl zřejmě Ir William Robinson (1838-1935) v době formálních viktoriánských zahrad propagující mnohem uvolněnější a přirozenější styl zahrad. Významným průkopníkem skalek byl pak poněkud excentrický Angličan Reginald John Farrer (1880 – 1920), který svou první skalku založil ve čtrnácti. Oč horší byl vzhledem k vrozenému rozštěpu patra řečník, o to lépe se mu dařilo vyjadřovat písmem nebo štětcem. Maloval zajímavé akvarely rostlin a psal velmi populární zahradnické knihy, koketoval s buddhismem a na svých cestách do Asie pochopil, jak skloubit v skalničkaření tamní a evropský styl. Zemřel během jedné expedice na čínsko-barmské hranici. Vděčíme mu mimo jiné i za nápad používat na skalkách rododendrony (o nich a zahradních vřesovištích jež mohou na skalku navazovat píšeme ZDE).
Náš zahradník s modrou krví
Za velkou a nádhernou skalku v parku zámku Průhonice můžeme poděkovat pozoruhodnému hraběti Arnoštovi Emanuelovi Silva-Tarouca (1860 -1936). Politik, poslanec, velkostatkář a horlivý katolík miloval rostliny i to, čemu dnes říkáme krajinotvorba. Ač právník a bez formálního zahradnického vzdělání se nejprve stal prezidentem Dendrologické společnosti Rakousko-Uherska a později i předsedou Československé dendrologické společnosti. Jemu věnovaná deska na věčnou paměť vsazená do skály právě v průhonickém Alpinu je podepsaná „ČS. Zahradnictvo“ zcela právem. Jako podsoučást Prahy ostatně patří park na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Terén, poloha a kameny
Skalku zpravidla zakládáme na svahu v kopcovitém nebo zvlněném terénu, obvykle na světlých nebo jen mírně zastíněných místech. Skalničkám je nejlépe na východním a snesou i západní a severní svahu, v našich podmínkách jen mimořádně nenáročné rostliny vydrží na jižní straně s velkými teplotními změnami a nízkou vzdušnou vlhkostí. Zásadně skalku stavíme z jednoho druhu kamenů, nejraději místního, přirozeně zvětralého, nejlépe s mechorosty a lišejníky. V klasické skalce leží větší plochou na terénu, těžištěm nejlépe pod povrchem. Větší plocha snese i větší kameny. Ty mají ve skalce bránit splavování půdy a vytvořit vhodná místa pro výsadbu rostlin, zadržet část vláhy a rostlinám poskytnout částečný stín. Zapomenout bychom neměli ani na komunikace – ve skalce se pohybujeme po štěrku nebo plochých šlapácích.
Štěrbinové skalky
Klasických skalek je na našich zahradách stále méně. Zahrady ztratily totiž nejen produkční charakter, ale do značné míry i okrasný, protože zvítězilo jejich rekreační využití. A krásná skalka je nekončící práce. Omezit tuto pracnost, tedy především nutnost neustále ohýbat hřbet a vytrhávat z ní plevely, do značné míry může stavba tak zvané štěrbinové skalky. Oproti té klasické do ní ukládáme kameny (například štípanou břidlici jinak pro skalky ne zrovna vhodnou) hranou nahoru a jedním směrem. Není to ale popravdě zcela nepřirozené, protože tam, kde při geologickém vrásnění se vrstvy posunuly, skutečně tak skály vypadají. Polštáře skalniček mezery mezi kameny zcela vyplní. Takovou skalku ze stejnosměrně do pískového lože kladených kamenů lze vytvořit při zvýšené míře estetického citu i na rovině miniaturních pozemků – třeba mezi domem a přístupovou cestou. Navazovat na ni mohou zakrslé dřeviny a nebo malé vřesoviště – viz odkaz výše.
Skalka by neměla být krátkodobé předsevzetí
Stavba skalky je fyzicky náročná a její údržba pak prověří naši trpělivost. Skalku můžeme vhodně doplnit jezírkem nebo potůčkem. Protože je pro alpínum charakteristická nepravidelnost, měli bychom se v jeho bezprostředním okolí vyvarovat přísně tvarovaných živých plotů a zeleninových záhonů. A teď něco o rostlinách – po pravdě řečeno, většina skalniček by rostla stejně dobře, ne-li dokonce lépe, na normálním záhonku, ve skalce jsou ale tak pěkné, že si zvýšenou péči zaslouží.
Jaké rostliny použít
Současná skalka není omezena na vysokohorskou květenu, spíš naopak: patří sem trávy (kostřavy, pěchavy), kapradiny (především kyvor, ale i některé sleziníky) i několik vyšších trvalek (třemdavy, máčky, pelyňky). Královnou suchých partií je dominantní juka, vhodná především pro soliterní výsadbu. Vysokohorské skalničky potřebují dostatek světla, ale nesnášejí úpal, proto my spíš uplatníme ty pocházející ze skal v našich nížinných polohách či ve Středomoří. Jedná se o různé tařice (Allysum), chudinky (Draba), delospermy, rozchodníky (Sedum), ježatce (Acantholimon), kociánky (Antennaria) či mateřídoušky (Thymus) a paronychie. A samozřejmě můžeme použít i zimovzdorné kaktusy – Opuntia fragilis a Opuntia phaecantha.
Nejvděčnější skalničky
Netřesky existují v mnoha nádherných tvarech, velikostech a barvách růžic i květů. Mají neobvykle tvarované dužnaté, zašpičatělé listy, jejichž okraje se zbarvují často dofialova. Dobře rostou na suchých zdech i v nádobách, snášejí i dlouhá období sucha. Plamenka šídlolistá vytváří nádherné polštáře bílých květů, ale můžeme získat i zářivě růžové, červené, modré nebo fialové. Kvete na jaře. Když ji po odkvětu zastřihneme v půli, vykvete na podzim ještě jednou. Umisťujeme ji na skalky, na zdi nebo jako olemování záhonů. Snadno pěstované jsou lomikameny, mechovitě a polštářovitě rostoucí, na jaře kvetoucí nejlépe v polostínu. V červnu až srpnu kvete zvonek karpatský fialově, modře, bíle až stříbřitě. Snese i suchou, vápenitou půdu. Vytváří kompaktní polštáře na skalkách a ve skulinách suchých zdí, ale je vhodný na okraje záhonů trvalek. Odolná plazivá rostlina je drobná mydlice, která kvete zářivě dlouho od časného léta. Je vhodná pro slunečné zídky, množí se samovýsevem.
Dobře snáší řez. Úložník šedý má krásné dekorativní stříbřitošedé listy a vytváří květy tmavomodré a sytě fialové, které s listy kontrastují. Nevadí mu ani kamenitá nebo písčitá půda a kvete od června do srpna. Rozchodníky vytvářejí kobercovité porosty, zdobí i listy, vykvétající druhy ukáží svou krásu koncem léta v srpnu a září. Podle odrůd se vyskytuje barva nachová nebo hnědočervená. Je ideální pro skalky a suché záhony. Hnědočervené semeníky necháváme přes zimu na záhonu pro dekorativnost a odstřihneme je až na jaře. Jednou z nejznámějších jarních skalniček je tařice skalní. Nádherné koberce květů vytváří tařička koníkovitá. Kvete v dubnu až květnu růžově, červeně, lila – modře nebo fialově. Vhodná je do skulin suchých zdí, na vrcholy zdí, do skalek i na olemování záhonů. Vysazovaná na okrajích zídek je skalková tařička vytvářející oblíbené převisy. Vyskytuje se mnoho kultivarů v odstínech modré a nachové barvy. Snadno se rozrůstající modřenec je silně vonící skalnička. Cibulky vysazujeme v pozdním létě. Hodí se nejen na skalky, ale i pod keře a na okraje záhonů. Trávnička vytváří celý rok trsy jako tráva. Kvete od časného léta růžově, červeně nebo bíle.
Aby skalka kvetla od jara do zimy
Pro výraznou barvu se vysazuje třezalka, kvetoucí v polovině léta v hustém porostu. Nenáročná stálezelená iberka, bohatě bíle (někdy i růžově) kvetoucí koncem jara, dosahuje vysokého stáří. Musíme ji zastřihovat a odstraňovat odumřelé části a na zimu ji raději přikrýváme chvojím. Koniklec je nachový, červený a růžový, zřídka bílý. Po odkvětu vyniká tato rostlina stříbřitě ochmýřeným souplodím. Protěž, která je jistým synonymem alpina, je nutno chránit před příliš vlhkou zimou. Velké květy vytváří čemeřice: kvete bíle, žlutě, růžově, červeně až purpurově od prosince do dubna. Vysazujeme ji na podzim a využíváme i jako podrost kvetoucích keřů. Ladoňka sibiřská kvete v březnu až dubnu v barvě bílé, růžové, světle fialové, modré. Cibule vysazujeme na podzim. Šafrán sličný kvete bíle, fialovomodře, částečně tmavě žilnatě. Na skalky vysazujeme jarní šafrány vždy ve skupinkách, na záhony mezi trvalky dávající stín. Po celé léto kvetou hvozdíky, velice vonné rostliny, které volně rostou v přírodě na písčitých stanovištích. Barva se mění od bílé přes růžovou po tmavočervenou. Hodí se na osluněné skalky. A ještě k skalničkovému základu doplníme devaterníky, které mají pokryvný charakter, výrazně se hodí na skalky a do štěrkových půd. Všechny druhy bohatě kvetou.