Klasické čepy můžeme nahradit jednoduššími kolíky, ale neměli bychom se divit, že takové spoje na pokos s kolíky až tolik nevydrží. Hodí se na rámečky malé a střední velikosti, u větších…, no, zrovna nedoporučujeme. Ale i tak je dobré zapamatovat si: kolíčky, které na spoje používáme, musí být z dřeva tvrdšího, než je dřevo, které mají držet pohromadě! Délkové spoje např. prodlouží prkno.
Continue reading
Technika zdobení smaltem je stará bezmála jako svět, protože na našem území ji prý používali už Keltové. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud se touto technikou zdobí povrch kovu, jedná se o smalt (což je slovo původu italského), když ale takto zkrášlujeme třeba keramiku, jedná se o email (z francouzštiny). Ozdobený předmět projde tepelnou úpravou a jeho povrch pokryje glazura, jakoby skleněná vrstva. Přestože se tzv. klasické smalty vypalovaly žárem kolem osmi set stupňů, na nové barvy vystačíme s plotnou sporáku anebo normální troubou – bude to prostě takové naše malé domácí smaltování.
Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.
Tak a má to. Nesmekl, nepucoval kliky, málo se hrbil, choval se nevstřícně. Prostě nepozdravil u vrbiček! Proč zrovna u vrbiček? No právě. Vždyť ani nečetl Palečka. A nejspíš ani neví, že tomu bude dvě stě let, co se narodil jakýsi Rubeš, který toto slovní spojení přivedl na svět.
Continue reading
Mít dobrou zásobičku dřeva není potřeba jen na zimu, protože stále víc ho používáme v letní kuchyni, venkovním grilu, peci na chleba či pizzu. Anebo v krbu, kde si oheň jen tak maluje po stěnách stíny a krásně praská. Říká se přitom o dřevu, že zahřeje třikrát: když ho těžíte v lese, pak při štípání na polínka a nakonec při topení. Je na vás, zda vám víc vyhovuje sekera nebo štípač. Dohřát se můžete v součtu i víckrát. A to s přihlédnutím k aktuálním cenám polen, při kalkulování toho, co vás stál benzin do pily a štípače, a nakonec nejvíc, když vám tu hranici dřeva někdo ukradne.
Continue reading
Truhlářskými spoji nejen dáme dohromady dva či víc kusů dřeva, ale dají výrobku vlastnosti, které by jinak nezískaly. Ty rohové a středové slouží ke spojení dvou vzájemně pravoúhlých kusů dřeva. Jejich obecnou vlastností je, že celková tloušťka spojů je stejná jako tloušťka jednotlivých spojovaných kusů. Jednodušší varianty těchto spojů odolávají lépe tlaku nežli tahu či napětí, složitější verze rohových či příčných spojů jsou i vůči tahu stejně odolné.
Continue reading
Některé dny jsou horší než jiné jaksi z předurčení. A že o tom, jak by mohly být osudové víme, činí je často ještě nebezpečnějšími. K obvyklým chybám z neopatrnosti přiřazujeme špatná řešení pramenící ze strachu, celkové nejistoty a panikaření. Jindy velebený princip předběžné opatrnosti se za určitých okolností může stát kontraproduktivní.
Slovo trendy je ošemetné, protože co je trendy dnes, nebude trendy zítra, to už je skoro zákon: být trendy znamená totiž být svým způsobem v poklusu. Přehodit v této souvislosti písmenko a psát o trendy milování – to by bylo něco! Zůstaneme ale tentokrát u úpravy stěn našeho bydlení. Trendy jde být ve výběru ponožek, druhu jogurtu nebo třeba muziky, kterou si pouštíte do hlavy. V zařizování bytu, které je zpravidla nákladnější a předpokládáme jeho delší životnost, je vždy „být in“ určitě problematičtější. Fungovat to ale může v povrchové úpravě stěn, protože malovat občas musíte tak jako tak.
Na prázdniny či prostě chvíle volna se každý těší, ale pokud máte na hlídání malého brášku, který už neví coby, může jít sourozenec na nervy, stejně jako vlastní potomci, když dlouho prší a nejde vystrčit nos. Zábavnost hraní kvartet či Pexesa je přece jen omezená. S otázkou, jak děti zabavit, mohou mít i prarodiče, kteří by si měli trénovat paměť. Co zkusit papírové skládanky? Stačí mít čtvrtku papíru či stránku novin a zkusit si vzpomenout, jak jen to bylo…
Sousední země pro naše teplo a mořemilovné občany nepatří mezi turistické taháky, což je ovšem škoda. Polsko nám může nabídnout spoustu zajímavých míst i dějů, protože naše historie občas zcela mimoběžná se jindy prolínala a dokonce neuralgicky uzlovala, což nám dává možnost podívat se na nás samé jinýma očima. A pak je tady fascinující příroda: o něco chladnější zadumané moře, pralesy a také několik nejpozoruhodnějších jezerních oblastí v Evropě, které zde vznikly v dobách, kdy ledovec válcoval starý kontinent, aby se zastavil až o naše hraniční hory. Jeďte se podívat do Krajiny velkých jezer, na polské Mazury – ten výlet bude určitě stát zato.
Veškeré šetření má dva styčné body: čím šetříme vlastní kapsu, tím šetříme i životní prostředí. Námitka, že ekologické výrobky nebo materiály jsou často dražší, neobstojí, když si spočteme, že za většinu těch levnějších budeme muset v bližší či vzdálenější budoucnosti zatraceně zaplatit. Opakování této ekologické mantry jako na modlicím mlýnku už lidi štve, zvláště když se ukazuje, že se jimi snaží vzájemně bít po hlavičkách politici, kteří buď kradou víc než straky a nebo rozhazují (ze společného) jako maháradžové. Někteří přitom budou tvrdit, že se počasí nemění – nebo že je to vlastně normální, i když už budou stát po kotníky ve vodě.
Sentimentální vyprávění o chutích, barvách a vůních prázdnin u babičky občas překryje mrak: vystupuje z něj dvoukolák s vědry plnými vody na zalévání drkotající na zahradu od místního rybníka, dloubání plevele, otlačená kolena a bolavá záda, sběr chroustů usilovně škrábajících do věznící je dětské dlaně… Rodiče v dobré víře často nevratně změnili vztah potomků k pěstebním pracím, když poznání zákonitostí přírody proměnili v trest („aby je přešly roupy“) a pobyt dětí na zahradě v trpké lopocení černochů na plantáži.
Člověk byl stvořen z hlíny, ale andělé z ohně. Tak praví islám. Andělé bydlí na nebesích. Židé tvrdí, že jejich jména jsou Michael, Gabriel, Samael, Anael, Rafael, Zadkiel a Uriel, ti stojí v andělské hierarchii nejvýš. Jsou to archandělé. Tak to převzali i původní křesťané, protestanti ale uznávají jen Michaela. V islámu získal vedoucí Michaelovu funkci Gabriel a andělem smrti je Azrael. Dále je nebe plné spousty cherubínů a serafínů. Šéfem padlých andělů, těch zavržených nebešťanů obývajících peklo, je Světlonoš, čili Lucifer. Za pobytu na zemi bydlí andělé v kostelech. Ale co když lidi napadne kostel přestěhovat?
Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.
Ve veselých filmech jsme to viděli snad stokrát: moula natírá podlahu a začne u dveří. Pracuje pečlivě a jde mu to moc pěkně. Když se blíží ke konci a zálibně si práci měří, výraz jeho očí se změní v děs, protože mu dojde, že nemá kudy odejít. Na krásně natřené ploše pak zůstanou jeho stopy a ty pokračují dál po domě… Smějme se, je to koneckonců zdravé, ale podobnou blbost sami neudělejme. Radíme vždy ustupovat ke dveřím. Natírat od okna (po světle) je dobré i kvůli vrstvení barev.
Tepelná čerpadla dosahují výrazných úspor energie pro vytápění i pro ohřev teplé vody. Výše dosahované úspory je závislá na zvoleném systému tepelného čerpadla a použitém typu topného systému. Před výběrem tepelného čerpadla je tedy nutné zvážit, jaký typ tepelného čerpadla dosáhne ve vašem domě nejvyšších úspor.
Co to vlastně je? Kaše? Nebo těstovina? Od obojího trochu. Kuskus se narodil na severozápadě Afriky, v Maroku, kde si ho žmoulali Berbeři. Zprávy o tomto tradičním pokrmu máme z počátku třináctého století. Do Evropy se dostal snad už s Maury, ale rozšířil se zde a pevně usadil hlavně po vyhnání milionu francouzských kolonistů (jímž se říkalo „černé nohy“) poté, co Alžírsko získalo samostatnost. V řadě zemí mimo Afriku zdomácněl. Například v Izraeli už nikoho nenapadne, že se jedná vlastně o arabskou potravinu a pod jménem berkokš se kuskus stal dokonce součástí národní kuchyně o náboženském svátku Purim.
Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.
Postavte si udírnu a všechno bude jinak. Samozřejmě, že jen v případě, pokud čarování s kouřem a jídlem propadnete – ze zúčastněných je ale procento postižených dost velké. Místo v hospodě budete sedět u skomírajícího ohníčku a hlídat tah, vztekat se na Frantu, který přece dřevo ze své staré třešně slíbil vám, ale nakonec ho střelil tomu Pražákovi – lufťákovi z Dolního konce, budete blbnout s teploměrem a ze spaní mumlat o velejemných střevech. Hračičkové propadnuvší uzení a grilování (další nebezpečná úchylka) i v lepší společnosti smrdí kouřem jako indiánská babička. Známá je jen konzervativní léčba časem, ale jednoho prý zachránilo, když si všudepřítomnou sůl k uzení nasypal omylem do kafe.
Mít doma „Itálii“ s křikem a létajícími talíři vyhovuje jen určitému typu jedinců, ale když se sejdou takoví dva, hádky si jistě užijí a ještě mohou okolí zásobovat zajímavými střepy. Pro nás by samozřejmě bylo lepší, aby třískali talíře barevné či zdobené, ale i čistě bílé můžeme dobře využít v mozaice. Tou ozdobíme leccos – květináči počínaje (ZDE) , přes servírovací tác či podložku pod horké hrnce, až po osobité lavičky na zahradě.