Sedlák ani nemusel ze světnice: kouknul z okna a podle toho, kam byl otočený plechový kohout na sousedově střeše věděl, co ho čeká. Protože vítr se v naší kotlině po staletí točil stejně, bylo jasné, který vítr přinese nejspíš mraky – zpravidla ten z jihozápadu, západu a severozápadu – a kdy bude třeba vozit vodu z rybníka, protože s tou ze studny bude třeba zatraceně šetřit (to když foukal severovýchodní, východní a jihovýchodní vítr).

Jak šla doba, drni už nemuseli sledovat korouhvičky ani na zápraží slinit prst. Předpovědi počasí byly celkem spolehlivé a ve větru vrzající ozdoby štítů či hřebenů střech nebylo proč udržovat či opravovat. A za hezké začaly být považovány jiné věci. Už to vypadalo, že tradiční ozdoba staveb zůstane jen na starých hradech. Korouhvičky na selských staveních dovrzaly – často vzaly za své při požárech a zkázu dokonaly koroze, smog a kyselé deště.

Národ se zelenou krví

Ale my tady v Čechách a na Moravě (o Slezsku ani nemluvě) i když už často v bůhví které generaci žijeme ve městech, jsme vesměs původem řepouni. Venkov máme pod kůží. A tak kdekdo z měst utíká na vesnici a tam si staví nový domov a nebo alespoň rekreačně chalupaří. Při rekonstrukcích se korouhvičky často vrací a objevují se i na úplných novostavbách. Najednou nám ani nevadí, že občas vržou jak branka na hřbitov. Jsou to zpravidla díla uměleckých kovářů a zámečníků, ale ti šikovnější z nás si s určitou technickou zkušeností mohou korouhvičku zhotovit sami.

Jak by to mělo fungovat?

Na svislé nosné tyči je upevněna směrovka větrné korouhve, kterou hýbe vzdušný proud: tvoří ji větrné křídlo (zpočátku plechová vlaječka, dnes nejčastěji siluety osob či zvířat) a protizávaží. Směrovka je na nosné tyči uložena otočně. Při větších rozměrech a hmotnosti může být spojena s nosnou tyčí pevně. Pak je spodek nosné tyče uložen v ložisku. Často je součástí korouhvičky větrná růžice označující světové strany. Větší směrovky bývají pevně spojené s nosnou tyčí a otáčí se v železné točně na kruzích a koulích –konstrukčně tedy na velkém kuličkovém ložisku.

Plechová kočka na rozpálené střeše

Silueta kočky představuje relativně jednoduchý tvar (tradiční kohout by byl značně složitější). Zvětšíme pomocí rastrové mřížky obrys, který jsme navrhli, na požadovanou velikost. Přeneseme ho na ocelový plech – viděli jsme i podařené realizace z novoduru nakonec natřené černou kovářskou barvou, bylo je jednodušší vyřezat a ve výsledku byly k nerozeznání. Nos a vousy budeme muset kočce přivařit. Nos bude z kulaté tyče, na jejíž zadní straně zahloubíme otvor, aby se kov při svařování rychleji tavil. Jednotlivé části nejprve jen přibodujeme, což snad zvládneme se zavřenýma očima, dále ale už budeme pracovat výhradně s kuklou. Nezapomeneme na ochranné rukavice a oděv z přírodního materiálu, ne ze snadno hořlavých textilií z umělých vláken. Kočku nakonec můžeme nechat na povětrnosti zkorodovat nebo ji, jak řečeno výše, natřeme.

Co se bude točit

U všech korouhviček je to prakticky shodné: abychom získali při svařování ocelové koule a otočné tyče větší kontaktní plochu, musíme místo pro otvor na horní straně koule zahloubit. A musíme být přesní, jinak by vnitřní kovová tyč nemohla stát na skleněné kuličce a otočný mechanismus by nefungoval dobře. Jednotlivé díly potřeme vazelínou, které chrání před korozí a usnadní otáčení korouhve. 

Nakupujeme:

Dvoumilimetrový ocelový plech velikosti 600 x 400 mm na tělo kočky a patnácti milimetrovou čtyřhranný profil na přední část těla šípu (délka 250 mm) a na jeho zadní část (470 mm). Na špici šípu budeme potřebovat 115 mm ploché oceli a na jeho „opeření“ dvakrát 155 mm. Dále budeme potřebovat: ocel 25×2 mm – 102 mm čtyřhranného profilu, ocel o průměru 12 mm – 600 mm ocelové tyče, 60 mm krycího dílu z ploché oceli 60×12 mm, ocel o průměru 60×4,5 mm – díl trubky délky 50 mm, 445 mm vnější půlcoulové ocelové trubky, 367 mm měděné trubky průměru 15×1,5 mm, 50 mm dlouhou ocelovou tyč o průměru 15 mm. A dále ještě ocelovou kouli o průměru 80 mm; skleněnou kuličku (15 mm); šest třímilimetrových a 100 mm dlouhých drátů na kočičí vousy a kousek tyče na kočičí nos.

Tohle bude kočka…

1. Vyznačené obrysy těla kočky z plechu vyřízneme nebo vystřihneme přímočarou pilkou. Kus připevníme svěrkami k desce pracovního stolu a úhlovou bruskou s vějířovitým brusným kotoučem začistíme vnější řezné hrany, rohy a špatně přístupná místa opracujeme pilníkem.
2. Na oči, nos a vousy použijeme vrtačku ve stojanu. Konečný oválný tvar kočičích očí dopracujeme kulatým pilníkem. Vousy vyrobíme ze třímilimetrového ocelového drátu. Drát nastříháme postranními štípacími kleštěmi a kombinačkami.
3. Čenich vypracujeme z kulaté tyče. Úhlovou bruskou vytvarujeme na kusu, upnutém ve svěráku, konec nosu, obrysy nosu dopracujeme malým ostrým dlátem. Nos odřízneme.
4. Špičku nosu, stejně jako šest vousů, přivaříme zezadu do předem vyvrtaných otvorů. Na zadní straně korouhve začistíme místa svárů úhlovou bruskou.
5. Narýsujeme obrysy špice šípu a částí, jež budou tvořit jeho zakončení. Jednotlivé díly vyřízneme. Silnější díly ze čtyřhranného profilu oddělíme řezným kotoučem na úhlové brusce upnuté do stojanu. Nakonec přivaříme špici a péra a sváry začistíme.
6. Do ocelové koule a do krycího dílu, jímž bude zakryta vnější trubka, vyvrtáme třinácti milimetrové otvory, jimiž později protáhneme otočný drát. Krycí díl přivaříme zevnitř k trubce o průměru 60 mm.
7. Dolní otočnou tyč zasuneme na doraz do koule a přivaříme. Horní část této tyče probíhá čtyřhranným profilem, svařeným s koulí a s krycím dílem.
8. Přední tlapy kočky přizpůsobíme zaoblení koule a kočku na ni připevníme. Špici a konec šípu přivaříme ke kouli v devadesátistupňovém úhlu. Zadní kočičí tlapy přivaříme k tělu šípu.
9. Nyní zastrčíme krátkou tyčku, která bude sloužit jako spodní nosník, do trubky. Pevně ji přivaříme. Z protilehlé strany tyče zasuneme nejprve skleněnou kuličku a potom opláštěnou otočnou tyč. A je to!