Tak a má to. Nesmekl, nepucoval kliky, málo se hrbil, choval se nevstřícně. Prostě nepozdravil u vrbiček! Proč zrovna u vrbiček? No právě. Vždyť ani nečetl Palečka. A nejspíš ani neví, že tomu bude dvě stě let, co se narodil jakýsi Rubeš, který toto slovní spojení přivedl na svět.

Většina z nás nepochybně již v životě o nějakého zamindrákovaného blbce zakopla a v případě, že byl výše postavený, potvrdí, že zakopnutí bylo nečekané a často i bolestivé. A o tom vlastně shora řečená věta je. Její autor však upadl bezmála do zapomnění. Povězme si o něm, jeho době a také o tom, co ona věta „o vrbičkách“ v přeneseném slova smyslu v češtině znamená.

Nešťastné obrození

Zmatky devatenáctého století se většině žáčků nejasně scvrkly na sbírku do klobouku určenou ke stavbě Národního divadla, pokusy puristů o opravdu českou češtinu zastoupenou nosočistoplenou (kapesníkem) a slabosilnou břinkotruhlou (klavírem) a sporem o pravost starodávných rukopisů – ostatně dodnes ne zcela uspokojivě rozřešenou. První republika toto období zbožštila a předchozí politickoekonomická formace ideologicky orazítkovala. Dnes se zase občas ozývá, že by bylo jednodušší, kdybychom všichni byli Němci. A pak se dětem divme, že je tohle období zrovna nebaví.

Právník humorista

Syn pivovarníka Rubeše pokřtěný František Jaromír se narodil roku 1814 v Čížkově u Pelhřimova. Studoval v Praze na kněze – měl z něj být „panáček“ – ale nakonec přestoupil na práva. Do vzrušené doby se zapojil založením a redigováním prvního českého humoristického časopisu. Dikobraz či Trnky-brnky skutečně nebyly první… první byl „Paleček – milovník žertu a pravdy“. Měl ale daleko k řízné satiře. S laskavou shovívavostí zde Rubeš do r. 1845 vytvářel s vervou a jistotou neodolatelně směšné a mile pitvorné figurky. Sám psal především humoresky a deklamovánky, dnes vcelku zapomenutý literární útvar šířený na různých sešlostech, besedách a oslavách provázejících bohatý společenský život. Tento humorista a představitel tak zvaného měšťanského romantismu neboli biedermeieru zemřel na tuberkulosu roku 1853 ve Skutči.

Dnes veselé čtení chybí

Paleček měl v té době stejný význam, jako tištěné kramářské písničky a morytáty, protože jeho prostřednictvím se česká řeč kultivovala v nejširších lidových vrstvách. Časopis, který založil a redigoval, v tomto směru již zhodnotili sami obrozenci: „Paleček naučil více Čechů česky čísti, více duší získal našemu národu, než všecky sklady grammatik; jeho zásluhy o národnost naši jsou nesmrtelny!“ A Rubešovi samému byla čeština, jak z jeho vyjádření plyne, nejen prostředkem vyjádření, ale i osobitou milenkou: „Jazyk český plyne ze srdce,“ píše o něm, „není tak sáhodlouhý jako ruština, temný jako angličtina, nicotný jako maďarština a prsní jako němčina. Má španělskou hladkost a vlašskou sladkost.“

Zpět k vrbičkám

Takže kde se vzala věta z titulku? Pochází z Rubešovy novely „Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou“ z roku 1841. Amanuensis byl čerstvý absolvent práv, a hrdina textu Antonín Prášil nepochybně nese některé stopy Rubešovy autobiografie. Stalo se totiž, že mladý právník potkal muže v postavení a neznalý místních poměrů, nepozdravil ho, snad ani nesmekl. Kde se to stalo? No právě – u vrbiček. Když se pak pro jakousi patálii amnuensis dostal v blízkém městečku do nesnází, panáček mu řádně zatopil. Antonín Prášil se dostal za katr. A pan správce, protože on byl tím potrefeným, mnul si ruce a spokojeně mumlal: “Nepozdravil u vrbiček…“

Všichni známe podobné správce

Správce, převodová páka moci, byl lidem blíž než stát anebo vrchnost. Vesměs byl nemilován, tím spíš pokud to byl iniciativní blbec, který se nahoře hrbil a dole kopal. Ostatně z doby ne tak dávné víme, že servilní okresní husáci byli často horší, než ten generální. Dnes tuto úlohu podle všeho plní někteří úředníci, případně poskoci kmotrů. U nich se nám opomenutí „pozdravu u vrbiček“ může i přes všechny změny bohužel pořád zatraceně nevyplatit.