Když v systému plánovaného hospodářství najednou nebyl k mání hajzlpapír, mohli za to „Rusáci“, vzpomínáte? A když v ekonomické formaci preferující tržní vztahy podraží vejce, může za to zase Evropská unie. Ať už naši iniciativní blbci spáchají cokoliv, co nedopadne dobře, může za to vždycky někdo jiný. „Odkloní“, jak se módně říká, naši vcelku oprávněnou zlobu pokud možno daleko. Kurnik šopa! Vždycky spoléhají na to, že až se vyzuříme, nějak už se z maléru sami vyhrabeme.
Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. A nakonec octovou vodu. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi (někdy devíti) životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.
Pokud jsme se rozhodli pro chov králíků, nevystačíme s pravidelnou péčí o ně a případným mazlením chlupatých a ušatých oblin s chvějícími se čumáčky a s velkýma očima. Aby se králík změnil v zdravý a chutný obsah talíře na našem stole, musíme ho zabít. Tak to prostě je. Filozofické rozjímání na téma násilného zbavení života zvířete definovaného jako součást potravinového řetězce odložte až na dobu po obědě. Zabít králíka není žádné potěšení, ale není ani nic složitého, a pokud se tak stane odborně a rychle, ani to nepředstavuje akt, jenž by měl nějak zatížit vaše svědomí.
Některé dny jsou horší než jiné jaksi z předurčení. A že o tom, jak by mohly být osudové víme, činí je často ještě nebezpečnějšími. K obvyklým chybám z neopatrnosti přiřazujeme špatná řešení pramenící ze strachu, celkové nejistoty a panikaření. Jindy velebený princip předběžné opatrnosti se za určitých okolností může stát kontraproduktivní.