Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde. Myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. S granátovými jablky ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.
Statných ořešáku a jejich plodů si lidé považovali od pradávna. Galenos jeho listy zastavoval už ve starožitném Římu pacientům krvácení. K nejvyššímu římskému bohu nás ve svém proslulém herbáři odkazuje zase Matthioli: „Vořech v latině slove juglans“, říká a hned vysvětluje: „Jako by řekl Jovi glans, to jest Jupiterův žalud. Neb lidé nejprve toliko žaludy živíce se, nalezše tento ořech, v chuti nad jiné nejlepší, pro vyvýšenost dali mu jméno Jupiterův žalud.“ Zkrátka ořechy chutnaly vždycky a potěší tedy nejen v mikulášské punčoše…
Zazimovaní osázených nádob je nutné, jsou-li málo odolné, například terakotové květináče, a zejména pak, jestliže v nich pěstujeme rostliny choulostivé, které by mohly zmrznout. Pokud jsou osázené nádoby příliš těžké a nedají se přemístit, nebo ve svém bydlení nemáme dostatek vhodného místa, kde by mohly přečkat zimu, musíme je zazimovat přímo venku na jejich stanovišti.
Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.
Zazimování balkonovek a dalších nádobových rostlin, které po celou sezonu zdobily naše okna, balkony a terasy, má smysl jen u některých druhů. Pokud pro to máme podmínky, určitě se vyplatí zazimovat pelargonie, fuchsie, verbeny, durmany, a to ať jsi v truhlíkách, závěsných koších nebo v přenosných nádobách. Obecně platí, že k zazimování jsou vhodné balkonové květiny, jejichž stonky časem dřevnatí.
Z koupelen se stává tam, kde to jde, prostor pro odpočinek. Třeba si na vaně zapálíme vonné svíčky a pustíme si muziku. Jenže to zde musí všechno, tak jak má také fungovat, jinak se tento prostor stává místem nekonečných rozčilování. Mnohdy ovšem stačí opravdu málo.
V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce mají jeřabiny zoubky jen v jejich horní polovině.
Ačkoliv lidé povrchní na straně jedné a estéti na straně druhé nemají pro obsah slova „eintopf“ víc než pohrdání, s kulinárními hodnotami takto připraveného jídla se míjejí dokonale. Eintopf znamená jídlo z jednoho hrnce. Přirozeně záleží na tom, co jsme do toho hrnce dali a jak s ním zacházeli posléze. Ač se nejedná o krmi vznikající z filosofické potřeby a bůhví jak rafinovaně, výsledek může být skvostný. Z nádobí potřebujeme především právě řečený hrnec a ostrý nůž, víc nic. I čas aktivní přípravy je krátký, protože pokud nemusíme přikládat do ohně, jídlo se vaří anebo peče vlastně samo. My připravíme tak zvaný Bosenský hrnec a známý Bigos. Obě tato jídla chutnají nejlépe až dobře odleželá. Nepředstavují tak nic, nad čím by plesali lékaři a urobyrokraté, kteří se již nesmlouvavými předpisy pokusili zavraždit náš hospodský guláš.
Dvakrát jsme se dotkli základů natírání a malování a dnes to uděláme do třetice a to vskutku na míru jedenadvacátého století. Parafráze v titulku pozměňující oblíbenou frázi bankovních lupičů ovšem není přesná: po tradičních nátěrech (a také válečkování) dojde tentokrát na stříkání. Stranou ponecháme – aby byl výčet úplný – máčení, polévání a clonování, což jsou techniky užívané spíš v průmyslu, než při domácím malování a natírání. V podobě práce se sprejem se ovšem již většina z nás se stříkáním setkala. Tentokrát na ně ovšem vezmeme rovnou pistoli.
Když dostanete fůru prachů najednou, je to fajn, ale nemusíte celý život chodit při zdi, abyste věděli, že i malý, ale zato stálý příjem má také něco do sebe: stačí, když kape. Když vám ale s každou kapkou korunky ubývají, je takové neustálé kapání k zlosti. Při nehorázných cenách vody kohoutek, z kterého co minutu ukápne jenom desetkrát, za rok odplaví do kanálu několik zeleňoučkých stokorun. Takže „stačí, když kape“ z titulku nejsou slova uspokojení – ale právě naopak!
Kraleláž je v podstatě soustava trhlinek v barevné vrstvě obrazu. Najdeme ji například na olejomalbách, kde stářím barva jemně popraskala, nebo na starém nábytku po babičce. Pokud po takovém vzhledu toužíme a nechceme čekat desítky let, než nám ho vykouzlí čas, můžeme zkusit výtvarnou techniku zvanou krakeláž. Díky ní dodáme opotřebovaným kuchyňským židlím i stolu ojedinělý vzhled.
Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná. Kdo z nás nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře? Většina z nás vnímá černý bez jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší z neopodstatněné pýchy pramenící neznalosti. Naši předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.
Nežli práce s úhlovou bruskou začne, měli bychom zkontrolovat stav kotouče, a to nejen očima, ale i poklepem. Pokud bude poškozený – prasklý nebo vyštípnutý, nesmíme přístroj spustit. Také se ujistíme, že je kotouč dobře upevněný. Stále ještě před spuštěním připravujeme přístroj – natočíme a upevníme ochranný kryt tak, aby se nás chránil před odletujícími částečkami z broušení a jiskrami, a zároveň, aby se nám s rozbruskou dobře pracovalo. Také si navlékneme ochranné brýle a pracovní rukavice. Je to nutné, neboť by nám odletující částice kovu vážně mohly zranit oči. Po této přípravě necháme kotouč rozbrusky rozběhnout naplno, přičemž dáváme pozor, zda nevibruje.
(2011) *** Otáčky úhlové bruskynastavíme tak, aby odpovídaly zvolenému druhu práce a broušenému materiálu – největší otáčky používáme pro broušení a řezání kovu nebo kamene, nejmenší pro broušení dřeva a odstraňování nátěrů. K broušení materiálu nelze použít řezací kotouč.
Základní pracovní postupy
Jestliže nahrubo obrušujeme kov, vedeme kotouč pod úhlem asi 35 stupňů k broušené ploše.
Bruskou pohybujeme a vyvíjíme na ni přiměřený tlak, pokud tedy k němu nestačí její vlastní váha. O výkonu rozhoduje cit pro správný přítlak. Brusný výkon nejlépe poznáme podle jisker. Pokud je sprška jisker jasná a rovnoměrná, brousíme či řežeme správně.
Při rozbrušování musí kotouč směřovat k řezanému materiálu kolmo. K materiálu ho přikládáme, až když se kotouč rozběhne na plné obrátky.
Při dělení kotouč nasazujeme tak, aby se zařezával do materiálu na protilehlé straně od nás, v opačném případě hrozí „kopnutí“ strojem.
Při dělení profilů se musí kotouč zařezávat do řezu přes hranu profilu, aby nebyl po najetí na větší plochu nebo kolmou hranu nadhozen.
Nejlépe se rozbrušuje bruskou, která je upnutá do výklopného držáku rozbrušovacího stolu. Tyčový materiál, trubky nebo ocelové profily upínáme do svěráku s pákovým výstředníkem. Délku přířezů nastavujeme dorazem. Kotouč přisouváme stejnoměrným tlakem.
K rozbrušování kamene můžeme použít vodicí saně a prach z kamene odsávat.
Trubky a profily můžeme řezat i na pokos.
Je ze zdravotních důvodů zakázáno brousit materiál, který obsahuje azbest, například eternit.
Vhodnost kotoučů pro konkrétní práce
Hrubovací brusné kotouče o tloušťce 4–6 mm jsou určené zejména pro broušení oceli, litiny a kamene. Brusivem jsou zpravidla zrna umělého korundu pojená syntetickou pryskyřicí. Kotouče jsou vyztužené laminátem a některé mají ve středu vybrání.
Rovnými nebo prohnutými řezacími kotouči o tloušťce 1–3 mm řežeme ocel, barevné kovy a kámen. Podle materiálu, k jehož řezání jsou určeny, se mění i skladba kotouče. Směs většinou obsahuje tvrdé brusivo (korund nebo karbid křemíku) a umělou pryskyřici, vyztuženou sklolaminátovými mřížkami.
Tenké kotouče o tloušťce 1 mm používáme na řezání plechů, trubek a kabelů do tloušťky 3 mm. Jejich předností je chladnější řez, takže jimi můžeme řezat i plasty.
Diamantové řezací kotouče používáme na beton a většinu stavebních materiálů, cementové tvarovky, keramickou dlažbu, žulu a přírodní kámen apod. Nosný kotouč je z vysoce legované oceli. Podle tloušťky segmentů je šířka řezu 1,6 – 2,6 mm. Diamantové brusivo je v segmentech vázáno kovovým pojivem z bronzu, niklu, kobaltu, wolframu nebo titanu, to podle materiálů, na jejichž dělení jsou určeny.
Hrncové kotouče se zrny ze slinutého karbidu a prolisovaným středem o průměru 115 a 180 mm jsou vhodné na broušení sklolaminátů, tvarování a obrušování vápenopískových cihel a plynobetonových tvárnic aj. Různá zrnitost a rovný nebo šikmý okraj kotouče umožňují přesnou plošnou i bodovou práci.
Pryžové talíře jsou určeny pro upínání smirkových kotoučů na suchý zip nebo lešticích kotoučů. Podle zrnitosti se kotouče volí na broušení dřeva, plastů, laků nebo k odrezování konstrukcí. Na talíř můžeme upnout i skládaný vějíř smirků vhodný zejména na obrušování vypouklých nebo vydutých ploch.
Drátěné ocelové kartáče hrncové, kuželové nebo kotoučové jsou vhodné na odrezování konstrukcí nebo drásání dřeva. Tyto univerzální nástroje tvoří drátky z vytvrzené rychlořezné oceli. Drátky jsou buď zvlněné, nebo se splétají do copánků. Kartáče se upevňují středovou maticí M14 na závitové osazení vřetena brusky.
Lešticím kotoučem zalešťujeme vosk, leštíme lak, barevné kovy i kámen. Na kotouč je připevněná plsť, lešticí houba, jehněčí vlna nebo skládané vrstvy látky – flanelu nebo molina. Upínají se do malých jednoručních brusek s nízkými otáčkami.
Dokud se stavěly stěny z cihel a podobných materiálů, vystačili jsme si při jejich vysekávání, dlabání a vrtání s majzlíkem a kladivem, později, jak šel čas, s vrtačkou. Jenže pak se domy začaly budovat z výrazně pevnějších materiálů na betonovém základě a vyvstala potřeba daleko silnějších strojů pro jejich prorážení či bourání. A na to tedy vznikla vrtací a bourací kladiva. Jmenují se tak, ačkoliv své předchůdce pranic nepřipomínají. Jejich výkon i využití jsou obdivuhodné, takže práci při stavbě a nebo větších rekonstrukcích nám významně usnadní.
Nepochybně se jedná o velmi různorodou nabídku a také kvásek, který použijeme, bude rozličný. Protože Italové si potrpí spíš na pečivo bílé (pro pořádek nicméně zmiňme také žluťoučké, ale pro nás chuťově poněkud nezvyklé výrobky z kukuřičné mouky), na naši variantu jejich ciabatty si připravíme pšeničný kvásek. Pokud jsme si dobře osvojili přípravu toho žitného, nebude to pro nás pranic složité, spíš jen otrava pro netrpělivé, že to tak dlouho trvá, nicméně i tady Naše hobby nabízí trik, jak čas ošulit.
Jsou rozhodně nepřehlédnutelné, když do letního soumraku svítí trochu strašidelně. V poledním horku ovšem hrají jinou muziku, velmi pracovitou a jen zdánlivě monotónní: zlaté divizny totiž voní medem a včelaři, kteří mají blízko úly, na ně proto jistě nedají dopustit. Divizna je doma v celé západní a střední Evropě, zasahuje i do Skandinávie na severu a na východu na jižní Sibiř. Je to půldruhého metru vysoká dvouletka, kterou si nemůžeme s ničím splést. Kvete bezmála celé léto, postupně zlatě rozkvétá od července do září. Její květy uspořádané do lichoklasu jsou krásné, ale pozor na ni: semena obsahující u nás exotický rotenon jsou jedovatá.
Když blbnutí politiků lidi unaví tak, že o nich na čas raději nechtějí slyšet, anebo se nám naopak uleví, protože strážci veřejného blaha odjedou na dovolenou, oživí novináři zasutá témata z loňské okurkové sezony a začnou strašit železničními pražci. Obecně jsou ekologická témata k udržení pozornosti vděčná vždy, protože, jak říkala babička, „zdraví máme jenom jedno“, k čemuž dodávala teta Máňa: „… a je to poklad“. Do meziministerské hádanice o staré pražce už zasahovaly soudy i eurobyrokraté. Nás jakoby se vřava netýkala, pokud je seženeme, na zahradě dál budujeme ze starých železničních pražců, protože je to ke zdivu a kamenům alternativa v mnoha ohledech – a to nejen cenových – příznivá.
Ve smutné slovní hříčce z doby prvorepublikové krize na otázku, zda budou k Vánocům kupovat smrček nebo borovička, paní odpovídá: „Ne, ne, letos bychom rádi jedli.“ Je pravda, že jedlička byla dlouho považována za krále vánočních jehličnanů, než ji z této pozice vystrnadily všelijací exoti a stříbrné smrčky bůhví odkud. A kdo se učil němčinu, má určitě ještě v uchu to, jak známá německá koleda Ó Tannenbaum velebí věrnost jejího jehličí, které neopadá… Ovšem o jedle je ouvej, za což částečně můžeme my a trochu také jedle sama: šiškami se totiž obtěžká zpravidla až po šedesátce.
Pokud nás trápí poškozený lak na vaně, nemusíme hned rekonstruovat celou koupelnu. Do takové investice se pustíme v případě, že už nám opravdu vadí i zubem času poničené obklady, nefunkční umyvadlo či toaleta, nebo chceme celou místnost upravit dispozičně. Ale kvůli škrábancům na vaně? Nepotřebujeme na ně objednávat odborníka a zvládneme to rychle a za snesitelné peníze.
Dnes přenecháme globální handrkování o tom, zda po globálním oteplení přijde globální ochlazení a nebo bude teplo ještě větší těm, kdo se vyznají. Počasí si udělá stejně co chce, i když si kvůli němu klimatologové mezi sebou a pak s politiky vjedou do vlasů. Jejich řeči nás neochladí. Vysoké letní teploty přitom mohou být doslova osudové: jen si vemte například malé děti anebo seniory, u nichž termoregulace ještě (a nebo už) správně nefunguje. Ani v bytě se před horkem bez nějakých opatření (nejlépe klimatizace) neschováme.
