Stavba klasického krmítka není složitá. Vyžaduje ovšem měření a přesnost, což není všem blízké. Pokud chceme přesto v zimě ptáčkům nejen přilepšit, ale za obzvlášť dlouhých anebo sněžných zim jim doslova pomoct přežít, volíme divná řešení z lehko poddajného materiálu, a tak to leckde v lese či parku vypadá, jako když vítr rozfoukal smetiště. Mor nejrůznějších kelímků od pomazánkových tuků anebo různě prostříhané PET lahve sice účel plní, ale naši beztak dost zkoušenou krajinu věru nezdobí. Ptáci si ale péči zaslouží.
František z Assisssi prý sice ve svatém podivínství s ptáčky jako se sobě rovnými rozprávěl, ale lidstvo toho příliš nedbalo: ptáky klidně jedlo, trápilo v klecích a ničilo jako škůdce. A dodnes se o jejich úbytek přičiňujeme stále novými vybočeními z přírodní rovnováhy, takže už i ten štilip, škudlan, šplec anebo šprcek – čili jednoduše náš prachsprostý vrabec – začíná mít naší vlezlé přítomnosti dost. A stále tenčí skořápka ptačích vajec jako by sdělovala: lepší je se ani nenarodit.
Vrabec v těstíčku
Za císařovny Marie Terezie museli sedláci vrchnosti odevzdávat určený počet vrabčích hlav a pěvci často byli na jídelníčku. Pražští měšťané měli vrabce a další drobné ptáčky z veškerého masa na stole nejčastěji, a během šest dní trvající svatby Viléma z Rožmberka bylo podle kronikáře krom jiných dobrot snědeno i 20 688 kusů drobného ptactva. Trhovkyním je ve svazcích po tuctu dodávali ptáčníci, což byla celkem ctěná živnost, která platila daně. Podle nejstarší české Severinovy kuchařky z poloviny 16. století ptáky například pekli v chlebu, pak vykostili a na tři neděle nakládali do octa. Jiný recepis je doporučuje nadívat do buchet, sypaných skořicí a zázvorem…
Od klecí k širým lánům
Pak začali lidé ptáky chovat v klecích a voliérách čili ve foglhauzech. Dva kanáři pana Martinice (toho, kterého později Pražané vyhodili z okna do hnoje a svým způsobem tak započali třicetiletou válku) stáli roku 1617 tolik, co dvacet hus neb třicet kuřat. Kdo měl do kapsy hlouběji, nepohrdl tenkrát hojným slavíkem. Chudáci chovali drozdy, sýkory nebo třeba vrabce. Ptáčnická živnost jen kvetla. Pak začali lidé obhospodařovat stále větší pole, nejdřív statkáři a pak družstevníci rozorávali meze, vypalovali a vytrhávali křoviny, káceli osamělé stromy, melioracemi vysoušeli půdu. Všechny tyto kroky znesnadňovaly hnízdění a vzaly ptákům potravu.
Jak si vychovat svého škůdce
Když ptáci nemohli najít bobule z keřů, které zmizely, přeorientovali se na zrno a byli prohlášeni za škůdce. Extrémní případ je znám z Číny, kde v padesátých letech minulého století povýšili vrabce spolu s mouchou a myší na hlavního škůdce národního hospodářství. V průběhu celostátní kampaně nedovolovaly milióny Číňanů boucháním do kotlíků, cedníků a poklic poplašeným vrabcům usednout a vysílené ptáky na zemi dobíjely. A čím méně je ptáků, tím víc je hmyzích škůdců. Proti hmyzu nastupuje chemie. Otrávený hmyz vede k dalšímu zmenšování počtu ptáků. Takže je třeba víc jedů, a tak pořád dokola. Zcela hloupé, ale nic naplat nejjednodušší se ukázalo zvýšit chemickou ochranu a roztočit kolotoč, prohlubující nerovnováhu…
Můžeme něco dělat?
Vždycky se dá něco dělat! Na zahrádce vysadit nějaký keř. Chránit stromy. Trávu nesekat bezmála ke kořínkům, ponechat louky v přirozeném stavu. Můžeme umisťováním hnízdní budky, i věnovat pozorností tomu, co dělá náš potomek s vytouženou vzduchovkou. V zimě je nejčastější formou pomoci sypání do krmítek – ale tak, abychom péčí ptáčkům zpěváčkům íše neublížili (zde).
Krmítko trochu jinak
Ne každý si troufne na klasický domeček. Naše krmítko je dokonce v některých ohledech lepší. Vyrobíme ho z dostupných materiálů (čímž nejsou míněny strašlivé PET láhve a hrozné kelímky od pomazánkového másla). Výsledek bude součástí přírody a ač nemusí libě šimrat náš krasocit, měl by splňovat alespoň estetické minimum. My jsme konstrukci sešroubovali, ale ani hřebíky či dobrým lepidlem hřích neučiníme. Měřili jsme přitom od oka. Použijeme:
- skleněnou láhev
- laťku vysokou a širokou podobně jako láhev
- utahovací kroužky – správně se jmenují hadicové šnekové šroubovací spony – menší o průměru hrdla lahve a větší o průměru těla lahve.
- kulatou plastovou podložku se zvýšeným okrajem (nějaké víčko průměru 10-15 cm)
- samořezné vruty
- Z nářadí jsme uplatnili vrtačku s 1 vrtákem do železa a jedním do dřeva, pilku a šroubovák.
Pracovní postup
.
.
.
1. Z laťky odřízneme podložku pod hrdlo láhve a druhou, která vytvoří podstavu celého krmítka: na ni bude plastová podložka, tvořící zároveň zarážku pod hrdlo láhve. Smirkovým papírem strhneme hrany.
.
2. Horní část latě, k níž bude připevněna láhev, můžeme dekorativně zaoblit.
.
.
.
.
3. Vrtákem do železa vytvoříme v obou hadicových sponách po otvoru pro vrut. Dáváme pozor, aby šroub spony byl po připevnění k lati dostupný.
4. Vyměníme vrták a do latě předvrtáme potřebné otvory pro vruty.
5. Nejprve zkusmo přiložíme láhev k laťce a pro podložení hrdla připevníme malý dílek dřeva a k němu rovnou připevníme malý hadicový kroužek.
.
.
.
.
.
6. Spodní díl kolmý k lati přidržíme a oba kusy provrtáme najednou na obou koncích. Sešroubujeme. Na tuto zarážku přišroubujeme plastovou podložku.
7. V horní části laťky pečlivě přišroubujeme větší hadicový kroužek.
8. Láhev naplníme zrním nebo slunečnicovými semínky a připevníme ji do držáku tak, aby se její otvor nacházel asi 1 cm nad plastovou podložkou. Šrouby na hadicových kroužcích ji v této poloze zafixujeme.
..
.
.
.
.
9. Dokončené krmítko připevníme na strom, zahradní domek, stěnu balkonu a podobně. Nejlépe, pochopitelně, mimo dosah koček. Tím, jak ptáci budou postupně uzobávat zrníčka, posypou se jim z lahve další a další – nic zbytečně nerozhrabou, ani neznečistí. Až zrní dojde, povolíme šrouby, láhev vytáhneme a opětovně naplníme.