Pěšky tudy kdo nemusí, nechodí. Slyšet je tu špatně a zle se tu dýchá, v čase dopravní špičky pálí oči, což není k toulání pobídka zrovna povzbudivá. Nicméně pojďte – bude to stát za to: právě tady totiž postavili první pražskou tělocvičnu. Neradno soudit budovu ze současného omšelého vzhledu: je to stavba úctyhodná. Sokol Pražský, jak se jmenuje, je utopený mezi mladšími činžáky a kolem se jednou větví severojižní magistrály k Národnímu muzeu valí nekonečný proud čoudících a lomozících aut. Podtitul tohoto toulání by mohl docela dobře znít „sokolská Zlatá kaplička“. 

Sokol byl založen v Praze 16. února 1862 a prakticky začal fungovat asi o měsíc později. K cvičení se bratři vlastenci scházeli v pronajatých sálech, o něž se často přetahovali s čile se rozvíjejícími německými tělocvičnými turnerskými spolky. Platit věčně někde činži by mladý spolek brzy úspěšně vykrvilo – s čímž možná rakouské úřady počítaly. Skutečně někteří Sokolové spolek opustili. Na schůzi 5. května 1863 oznámil první starosta Sokola Fügner překvapeným bratřím, že pro tělocvičnu koupil pozemek se zelinářskou zahradou a malým letohrádkem u městských hradeb.

Obětavý starosta

Fügner si z úspor chtěl pořídit statek na venkově, ale potřeba spolkového sídla se ukázala být naléhavější. Rozhodl se tedy peníze vložit do stavby, v níž bude tělocvična, byt jeho rodiny, spolková místnost, pokoj zástupce Tyrše a prostor, kde měl spolkový sluha vařit čaj k nekonečným a horoucím diskusím o českém národním obrození, vedených ovšem často německy, protože právě to byla řeč, v níž jediné se byli všichni schopni porozumět.

Příhradební parcela zelinářů

Pevnostní status Prahy zrušila Marie Terezie dekretem již v roce 1749. Fortifikační ředitel Cremeri dal hned hradební příkopy osázet 25 24O morušovými stromy, které se měly stát základem hedvábnického podnikání. Bašty pronajal soukromníkům – sanytrníkům, koželuhům, nájemcům výčepů a kolotočářům. Místodržící Chotek nechal o bezmála sto let později hradby parkově upravit a pražané sem chodili na promenádu. Dnes ze zeleného prstenu kolem Prahy zbyl jen park u hlavního nádraží a kousek za Národním muzeem. Místo Fügner ukázal staviteli Ullmannovi. To nebyl jen tak nějaký architekt, víme, že postavil Prozatímní divadlo či palác Lažanských s dnešní kavárnou Slávií, a teoreticky se zabýval i projektem tělocvičného ústavu, které v té době vznikaly všude v Evropě.

Nejkrásnější ve střední Evropě

Ovšem o praktických požadavcích takové stavby moc nevěděl a tak ho Fügner seznámil s Tyršem a společně upřesňovali, co, kde a jak: z původní Ullmannovy představy dvoupatrového palazetta z finančních důvodů zmizelo nejvyšší podlaží, ale i tak z upravených plánů na zakladatele Sokola hleděl střízlivý, ale slohově čistý novorenesanční objekt s trojlodní bazilikálně řešenou tělocvičnou dělenou pilíři, na nichž spočívala galerie. Na vlastní stavbu si už musel Fügner vypůjčit a Sokol si od něj měl podle desetileté smlouvy ve své době prý nejkrásnější tělocvičnu pronajímat denně od šesti do deseti hodin večer.

Korzo čumilů

Od 3. července, kdy se začalo s kopáním základů a odvozem zeminy, se přilehlá hradba u bastionu XXVII. novoměstského opevnění stala promenádou zvědavců, pozorujících, jak se dvě stovky sokolů tuží na stavbě, někdy i s kapelou a za svitu pochodní. Dole bosovaná fasáda v patře členěná pilastry rostla čumilům před očima, na podzim byl vztyčen krov a v listopadu bylo hotovo. Sál má rozměr 29 x 24 m s výškou 11 m. I s galeriemi, určenými pro diváky a k výuce šermu, má cvičební plocha 1100 metrů čtverečních. Nechybí oddělené šatny, sprchy, koupelna, vytápění teplým vzduchem ani vlastní studna. V sále se svítilo plynovými lustry a osmatřiceti pětiramennými plynovými svícny na pilířích a v obloucích. Cvičit bylo možné i na dvoře, určeném dále „k vrhání oštěpův a jízdě na velocipedu“. Poprvé ještě ne zcela dokončené stavbě nedočkavci „sokolovali“ 9. prosince roku 1863, pět měsíců poté, co zde poprvé kopli do země.

Život v Žitobranské (nyní Sokolské) ulici

V Tyršově bytě se navečer scházeli cvičitelé k poradám a k společnému vaření čaje v konvici, navlečené na šavli nad plynovým hořákem. Budova se stala i společenským střediskem: konaly se zde taneční věnečky a sokolské slavnosti Šibřinky. Tohle legrační slovo, napodobující prý vrabčí cvrlikání (tedy přeneseně žertování a šaškování), pro maškarní kratochvíli vymyslel Tyrš. Fügnerovi, který se do obytného křídla nastěhoval, uspořádali jako výraz poděkování sokolové pochodňový průvod s muzikou. Žil zde však nedlouho, zemřel 15. listopadu 1865 a ztichlou tělocvičnu potáhlo černé sukno. Pohřební průvod s rakví, taženou šesti vraníky s černými chocholy, odsud až na Olšany se stal nejmohutnějším shromážděním lidí, jaké Praha do té doby poznala. A do bytu se po pár letech nastěhoval Tyrš, který si vzal Fügnerovu dceru Renátu.

Co zde dnes už nenajdeme

Roku 1912 Ulmannovu budovu rozšířili o nový sál (23,5 x 19,5 m). Zachovaly se zde lunety Josefa Preislera Vítězství myšlenky sokolské z r. 1895 a Sokolský slib podle kartonu Františka Ženíška z roku 1891, ale archiv, knihovnu a řadu předmětů spojených s historií zde už nenajdeme – buď jsou v muzeu anebo nenávratně ztraceny. To se týká pláten a kartonů Mikoláše Aleše a Alfonse Muchy i portrétu starosty Fügnera s Křivoklátem v pozadí od Karla Klíče. Není jasné ani kdy a kam zmizel vycpaný starostův oblíbený pes, jenž měl podle pamětníků místo u bronzových nohou svého pána – tuhle sochu za války dali roztavit Němci. Za války bylo v budově (Sokolu se vrátila roku 1994) nejprve ubytováno vojsko a později skladován ukradený židovský nábytek. Z budovy zmizela i unikátní ornitologické sbírky všech druhů sokolů, vyskytujících se na území Čech.