Chvála cihlářského řemesla je opravdu zasloužená. Cihly vyráběné z jílů a hlíny se po proschnutí vypalují při 1200 stupních, až zvoní. Což není jen básnický slovní obrat, ale pravda. Takovým dobře znějícím výrobkem se staří cihláři rádi chlubili. Nezaměnitelný zvuk správně vypálené cihly byl pro ně stejně důležitý, jako cihlářský podpis, značka čili kolek. Ostatně – víte, že jsou mezi námi tací, kteří právě takové historické „kolkované“ cihly sbírají?
Continue reading
Žijeme s prominutím v krabicích, a hranatými krabicemi – v reálném i přeneseném smyslu – se také obklopujeme. Je to praktické. Krabice nejsou rozmarné, ale vnášejí do našich neučesaných životů řád. Taky se do nich nejvíc vejde… a kolik se jen krabic vejde do krabice! Zkuste ale být trochu nepraktičtí a vzpomeňte si na ohromující dojem, jaký ve vás vyvolalo setkání s něčím jako babiččina krabice na klobouky, objevenou ve skříni. Vymizely stejně, jako podivuhodné klobouky a babičky. (Kdo neměl předka s kloboukovou krabicí, mohl podobný úžas prožít ve špajzu nad pestrou plechovou dózou na čaj nebo cukrlátka.)
Continue reading
Říká se, že papír vynalezl velitel císařského arzenálu a inspektor zbraní Cchai Luna v pozdním období dynastie Chan. Spíš ale popsal a zdokonalil to, na co lidé přišli už před ním. Technologie výroby papíru z rostlinných vláken – z bambusu, lnu a konopí, byla předpokladem vzniku techniky „suminagaši“, což byl předchůdce mramorování archů, které jinak měly přirozenou přírodní barvu. Mramorování, tedy otisk toho, co jsme namalovali na vodní hladinu, je tedy velmi stará výtvarná technika. Naprosto kouzlit se s ní dá způsobem „ebru“. To se ale přeneseme nejen v čase, ale i z Dálného Východu do Turecka.
Continue reading
Na méně než čtyřiadvacetihodinovou variantu klasických rychlokvašek občas v krámu narazíme pod názvem ogórki małosolné z produkce polské případně ruské nebo ukrajinské. Balené jsou zpravidla v plastovém sáčku. Setkat se můžeme i s pojmenováním marinované okurky. Je to v zásadě starý (samozřejmě bez použití plastu) východoslovanský recept prý z okolí města Permu na úpatí Uralu. Jak na křupavé okurky ve vlastní šťávě?
Continue reading
Vyštrachané rady našich babiček a prababiček mají dvě výhody: prověřil je čas a jsou velmi jednoduché. Nevýhodou je, že používají občas materiály, které kdysi byly v každé domácnosti běžné, ale dnes není důvod je mít – například vodní sklo. K čemu by nám asi tak bylo? Jiné běžné suroviny, třeba ocet či sůl, nám ovšem nechybí a mohou s porovnatelným výsledkem ekologicky nahradit mnohé prostředky tzv. domácí chemie. Některé postupy jsou sice pracnější, ale levnější.
Continue reading
Víno je víno, má se dělat z hroznů. Nicméně darů přírody, které lze úspěšně zpracovat kvašením, je spousta. Taková vína – nevína vyrábíme z drobného ovoce, z jablek, ale třeba i z plodů divoké růže. Právě šípkové víno je velmi dobrým přírodním výtažkem. Jazykové pohárky a vybíravá patra si přijdou na své. A které orgány mohou mít z domácího šípkového medicinálního vína užitek? Hlavně játra a ledviny. Pomáhá i na vodnatelnost a jí způsobené otoky, písek a krev v moči a proti zánětům trávicích cest.
A nešlo by třeba škumpa ale? To není probůh alibismus, jímž se vyznačují politici – jen pokus najít smír mezi odpůrci a přívrženci opravdu pěkného keře. Jedni i druzí představují do krajnosti vyhraněná stanoviska: je přitom zřejmé, že sázet škumpu všude je podobně zcestné, jako vzít sekyru a vymýtit ji bez slitování.
„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mattioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem! A zázvorový sirup je pochoutka i lék.
Continue reading
Dialektickou jednotu protikladů v čínské kultuře zastupují principy Jin a Jang, z jejichž polarity pramení životní síla Čchi. Odstředivá Jin je princip ženský, dostředivý Jang mužský. Zároveň ho symbolizují Den, Oheň a Vítr. Protože čínština je velmi poetická, znamená Jang taky „světlé místo“, „jižní svah“ nebo „severní břeh“, případně „sluneční světlo“. A taky – chcete-li – zázvor. Ten totiž podle synů Říše Středu patří právě k principu Jang. Naše zázvorová apatyka je ale víc o praxi než o symbolech.
Continue reading
V souvislosti s celkovou modernizací bytu nebo prostě proto, že topení topí málo, případně pohled na starý radiátor nám už připadá nesnesitelný, topné těleso vyměníme. Je to dobré rozhodnutí. Nové radiátory jsou lehčí, hezčí a hlavně výkonnější. Vybírat je typově celkem z čeho, ceny jsou přijatelné a hlavně při základní zkušeností s domácími opravami výměnu zvládneme sami – tedy lépe s ještě párem pomocných rukou. Tak jak vyměnit radiátor?
Continue reading
Přes jisté estetické i fonetické výhrady stojí za to tuhle drobnou slunečnici – Topinambur – jíž se květem snad trochu podobá, zkusit. Do Evropy přišla ze Severní Ameriky a na sklonku sedmnáctého století dokonce soupeřila o naši přízeň se zemáky. Proč hlízám rostliny Helianthus tuberosus říkali slunečnicový (nebo také jeruzalémský) artyčok je nicméně záhadné, protože pěstební podmínky se liší a sama zelenina rozhodně artyčoku příbuzně nevypadá ani nechutná. Případnější není tedy ani její další lidový název – totiž „židovské brambory“.
Continue reading
Máme tu, nic naplat, podzim. Co na tom, že se meteorologové a astrologové neshodnou na jeho počátku? Ti první ho odpočítávají od prvního září a ti druzí od dekády před koncem měsíce. Dětem je jejich neshoda fuk, protože školní zvonek jim uťal prázdniny a nemilosrdně nahnal žáky a studenty do lavic. Zcela bez ohledu na to, zda se léto (nejdřív tzv. Mariánské, po něm babí a indiánské) snaží chytit druhý dech. Nás čekají práce na zahradě v září. Dny se krátí a rána bývají chladná. To pan Podzim polehoučku vypouští zkušební balonky nastupujícího období nečasu a plískanic.
Jméno Žahour sice řadí jazykovědci k odvozeným z lidských vlastností, bohužel však nikam nenapsali, jakých. Pravda je, že jako příjmení nejsou Žahourovi zcela neobvyklí. Ale vysvětlení, že tuto borůvkovou (na Slovensku by řekli čučoriedkovou) kaši Jihočeši vařili v kuchyni zemanského rodu Žahourů a tak se dostala pod jejich jménem mezi recepty, je romanticky falešná. První zprávy o žahouru (původně „žahúru“) jsou sice z Jindřichohradecka už ze šestnáctého století. Místní Bílá paní, proslulá svou sladkou kaší, nemá s žahourem nic společného. My ho rádi jíme jako blbouny se žahourem, tedy coby kynuté knedlíky s borůvkovou omáčkou.
Continue reading
Kombinace dvou odstínů modré návrháře zase až tak příliš nevzrušuje, zato kuchaři, pekaři a cukráři (a především jejich mlsní strávníci) jsou z ní blahem „auf“. Protože zrovna ne moc často přitom na spojení „švestky s mákem“ narazíme v zahraničních kuchyních, mohli bychom si s trochou nadsázky tuto kulinární kombinaci dát v Bruselu patentovat jako regionální zvláštnost. Češi patří k významným pojídačům máku a maková zrníčka se s kdysi zcela pospolitým ovocem z alejí zdaleka nesloužícím jen k výrobě slivovice podivuhodně snoubí v celé řadě pokrmů.
Continue reading
Jak hodně dávno vypadaly dožínky veršem zaznamenal roku 1669 učenec a univerzitní profesor Jakub Jan Václavem Dobřenský z Černého Mostu. Když si v jeho spisku čteme, že „vesele prozpěvují při hojné žni ženci, panoše ozdobují obilnými věnci“, přirozeně nás napadne, zda zvyk dožínek není ještě starší. Je. Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol. Byly dožínky – jablečné polévky a chlodnik.
Continue reading
Srpen na zahradě bývá, až na výjimky, velmi teplým měsícem. Co na tom, že dny se krátí. Zralá krása zahrady je sice už trochu unavená, ale za odměnu za spoustu péče sklízíme množství ovoce – dozrávají rajčata, papriky, okurky, cukety a mnoho dalších druhů zeleniny. Práce na zahradě v srpnu se naplňuje a část rostlin již také částečně omezuje růst. Nelze přehlédnout, že kde neprší, většinou již žloutne tráva.
Continue reading
Asi jen málo je nás tak čiperných, že podezdívání základů staré chalupy, aby nám nespadla na hlavu hned nebo později, až se rozhodneme pro přístavbu, označí za hobby. Může to ale být. Spíš jsou úpravy základů prostě nutnost, které se nicméně zhostíme, protože jistota je jistota a my jsme přece proklatě šikovní!
Continue reading
Dobrým materiálem pro rekonstrukce bytu je sádrokarton. Je také relativně levný a jakýkoliv ostych před ním je zbytečný, protože práce s ním není těžká ani záludná. Jen je dobré být v práci přesný, měřit dvakrát a řezat jednou, držet se návodů výrobce a zbytečně neexperimentovat. Kdo si netroufne, ať se obrátí na firmu (nechť však stejně vybírá obezřetně – nesvědomité řemeslníky láká snadnost montáže k tomu ji sprostě odfláknout). Vlastní dílo však přece jen nejvíc potěší a máme, co jsme si udělali.
Continue reading
Dřevěné stavby a konstrukce vypadají v zahradní zeleni krásně. Nevýhodou ale je, že dřevo, i ošetřené, je-li vystavené kontaktu s vlhkou půdou, se velmi rychle zničí. Existuje však výrobek ze dřeva, který je vůči rozkladnému procesu dostatečně odolný – totiž vyřazené železniční pražce v zahradě, které jsou hloubkově impregnované. A navíc zahradě dodají, ovšem použité rozumně, další výtvarný rozměr. Nemluvě už o tom, že jsou praktické.
Continue reading
V staročeských předpisech je jícha z kopřiv hustá omáčka, z čehož nám v současném jazyce zbyla jíška jako zápražka. Kopřivovou omáčku si nepochybně můžeme připravit z kopřivového špenátu, ale tu skutečnou kopřivovou jíchu ocení rostliny a keře na naší zahradě. Buď je jen pohnojí, nebo celkem dobře ochrání před škůdci, například mšicemi, kteří by nám je chtěli sežrat. Jícha z kopřiv je způsob starý, osvědčený a ekologický – i když zrovna nevoní.
Continue reading