Na dohled hlavního nádraží v Gdaňsku se tyčí tři kříže s kotvami. Nepřehlédnete je, měří přes čtyřicet metrů a váží sto čtyřicet tun. Připomínají oběti stávky v gdaňských a gdyňských loděnicích v prosinci roku 1970. K patě pomníku skládají věnce všechny oficiální delegace. Kříže tu tedy jsou, ale charakteristický pohyb obrovských jeřábových ramen a hluk nýtovaných a svařovaných ocelových plechů z loděnice zmizely. Od konce druhé světové války, kdy se zde prý mohly vyrábět i „české“ ponorky, loděnice převzalo Polsko. Ze zdejších doků vyplulo víc než tisíc plně vystrojených lodí, třicet každý rok. Ve třech směnách zde pracovalo osmnáct tisíc pracovníků. Dnes už tu loděnice nejsou. Vzniká tu nová gdaňská čtvrť. Celý příspěvek
O gdaňských pirátech a Posledním soudu
Ve starém městě přístavu, který se, jak šel čas, psal prusky Gyddanizc, německy Danzig, latinsky Gedanum a nakonec polsky Gdaňsk, mnohokrát lehl popelem a mnohokrát byl nakonec cihla po cihle obnoven, najdeme nejen zajímavou architekturu. V Pomořském muzeu je vystaven i oltářní triptych ceněného renesančního malíře Hanse Memlinga znázorňující Poslední soud tak, jak o něm píše Apokalypsa.
Gdaňsk a kupci kolem Artušova stolu
U kulatého stolu na hradě Kamelotu se k rokováním scházeli rytíři legendárního krále Artuše. Stal se symbolem rovnosti a partnerství, což jsou nepochybně vlastnosti libě viděné nejen mezi rytíři, ale nesmírně užitečné i pro svobodný rozvoj obchodu. V neskutečně bohatém přístavu Gdaňsku, ale i v dalších městech patřících k středověkému hanzovního svazu, se v tak zvaném Artušově dvoře scházeli bohatí kupci, městští patricijové a mořskými větry ošlehaní námořní kapitáni.
GGG čili Gdaňskem Güntera Grasse
Při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků a její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení a s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem („naším milým panem Matzerathem“) se setkáme v Potkance. Někdy se ale povědomá jména jen mihnou, jindy zachytíme letmou zmínku o příběhu z jiné knihy, jakoby se nás Grass snažil nachytat, zda jsme byli pozornými čtenáři.
Hraniční tvrz Osowiec
Pokud se necháme unášet přežívajícím vnímání carského Ruska jako zaostalého státu a příslovečného obra na hliněných nohách, pocítíme tváří v tvář některým památkám jeho pevnostního stavitelství přinejmenším zmatek. Vojenská věda zde byla na vysoké úrovni. Jeho agresivní sílu potvrzují mapy z konce devatenáctého století – „naše“ Rakousko-Uhersko s Ruskem hraničilo hned za Krakovem. Rozpínavost carského imperia konkurovala té německé, respektive pruské. Na dnešním území Polska asi padesát kilometrů od Bialystoku je krásnou ukázkou z konce éry fortových pevností (kdy systém vnějších fortů obklopuje jádro tvrze s citadelou) tvrz Osowiec na území Biebrzanského národního parku. Celý příspěvek
Vzducholodě nesou smrt
Lidi, zvyklé na to, že je z nebe může něčím trefit tak nanejvýš kroužící holub nebo vrabec, zachvátila panika. Z důstojně se nebeskými párami šinoucími aparáty – před válkou vždy vítanými s radostným úžasem, povykem a máváním – na ně najednou padaly bomby. Z otevřené paluby ve výšce přes kilometr se do čehokoliv přitom dalo cíleně trefit spíš náhodou. Psychologický dopad bombardování vzducholoděmi nejen na rusko-pruské frontě byl ale drtivý. Vzducholodě přezdívané lidmi létající doutníky případně létající okurky, přestaly být – jako ostatně cokoliv, co kdy vzali vojáci do rukou – podivuhodné a romantické kratochvilné hračky.
Klášter v Suprašlu a prorok Ilja z nedaleka
Obchodníci nabízejí superslevy, politici superdebaty a v bedně nás otravují soutěže průměru, z nichž má vyrůst nová superstar. Výkřik „To je super (případně „suprový“)“ zaslechneme několikrát denně. Ale co je vlastně super? To je relativní. Na jednom místě v krajině polského Podlesí se vzájemně opilují květy různých národností, kultur a náboženství a pak plodí mimo užitečné věci i proroky. Městečko jež dnes navštívíme se přímo Suprašl jmenuje. A prorok Ilja z nedalekých lesů se zase občansky jmenoval Eliasz Klimowicz.
Carskou silnicí přes blata
Severovýchodní Polsko je pro české návštěvníky poněkud z ruky, ale stojí za to. Mělo neúprosnou vojenskou logiku spojit zdejší pohraniční pevnosti carského impéria silnicí, po které by se daly tvrze zásobovat a jimiž by v případě potřeby přimašírovaly posily. Strategická silnice měla spojit hraniční pevnosti v Grodně, Osowci a Lomži. Na mapě to vypadá, že v generálním štábu (nebo snad car osobně) na mapu přiložili pravítko a z bodu do bodu vedli čáru. Tak vznikla na dnešním území Biebrzanského národního parku rovná silnice překračující po nasypané hrázi bažinu. Nápad se zrodil nejspíš za cara Alexandra III., skoro dvoumetrového medvěda s plnovousem a duší vojáka, který měl pro západní hranice své říše slabost. V nedaleké Bialowieži si dokonce nechal vystavět dřevěný palác.
Krakovský preclík a hostina u Wierzynka
Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?
Do krakovského židovského města a na blincesy
Učí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl Ibrahim ibn Jakub. Proslul jako kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova. Pokračovala dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahimovi židovští soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města s židovskými ghety, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.
O krakovských synagogách a jídle zvaném varnišky
Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.
Čeští lvi v polské Vratislavi
Žaludská sedma obecně není zrovna nejpříznivější kartou. V tomto případě výjimka potvrzuje pravidlo. Na mariášové kartě (Piatnik je tiskl v letech 1920 – 1931) je totiž vyobrazena jedna z nejkrásnějších evropských středověkých radnic. Na ostrovech a říčních nánosech mezi meandrujícím tokem Odry a jejími četnými přítoky totiž vzniklo město Vratislav. V starých mapách ho najdeme jako Breslau, na současných jako polskou Wroclaw. Jednou ze součástí městského znaku je český dvouocasý lev. Ve městě se s ním setkáte nejen na radnici. Protože zajímavá a pěkná Vratislav leží poměrně blízko naší hranice, stojí nepochybně za návštěvu.
Na Tumský ostrov ve Vratislavi
Kutálí se knedlík krajinou, polními cestami se kutálí, po břehu Odry skáče, od shluku chýší ze vsi Dubí k pyšně do nebe namířeným věžím a cihlovým štítům kostelů na mnišském ostrově se kutálí, koulí se knedlík k Vratislavi a honí ho Konrád. Čí Konrád a jaká Vratislav? A co za knedlík? – Záhada. Ale jen pro toho, kdo nectí kouzlo starých příběhů. S městem, které má jako součást znaku českého dvouocasého lva, Vratislaví (polsky Wroclaw a německy Breslau), je jich spojená spousta.
Vášně včelích králů
Když se řekne pilný jako včela, znamená to, že jedna bzučící proužkovaná dělnice navštíví při svých cestách za květním pylem a medovicí během jedné minuty deset květů. V úlu, kde sběr proměňuje na med a vosk, vyloučí najednou osm voskových šupinek vážících 1,5 mg. Na kilogram vosku je jich potřeba asi pět milionů. A kvůli kilu medu uletí včela 280 000 kilometrů. Jak jsme si možná zapamatovali ze zeměpisu znamená to, že sedmkrát obletí naši matičku zemi kolem rovníku. Není to všechno úžasné?
Rostliny a ryby v zahradním jezírku
Mít bazén na koupání a mít jezírko s rybičkami naplňuje u řady majitelů rodinného bydlení a chalupářů do značné míry jejich představu štěstí na zahradě. Variantu „dva v jednom“ se ovšem daří naplnit nejobtížněji. Ono i ve volné přírodě průzračnou vodu nacházíme jen zřídka – a to pak v ní jsou nejspíš rozpuštěny minerály, a jak známo, v chomutovském kouzelném Kamencovém jezeře toho opravdu moc nežije. A okrasné jezírko? Smiřme se s tím, že tento úžasný šperk naší zahrady s rybičkami a vegetací nejspíš křišťálově (2012) *** průzračné nebude.
Když zahradní jezírko potřebuje pomoc
Velká vodní plocha se o sebe zpravidla postará. Malou vypustíme, vyčistíme a hotovo. Ale okrasné jezírko tak říkající nejobvyklejší, s bahenními rostlinami a rybkami, by měl napájet zdroj tekoucí čisté vody. Protože na potůček nemá každý štěstí (ostatně co to je za štěstí, když v bláznivém počasí nás stále častěji pronásledují přívalové deště a ty i z roztomilé zurčící stružky dovedou v mžiku udělat proud, který vyrazí dveře od chalupy), musíme často použít technické řešení: ne zrovna nejlevnější vodu z vodovodu a její nucený oběh přes filtr. Pak jen doplňujeme, co se vybryndalo a nebo odpařilo.
V proužkovaném trikotu – včely a med
Říká se, že čím je kojencům mléko, tím je starcům med. Když se dětem prořezávají zoubky a jsou protivné, med také pomůže. Lžičkou medu totiž snížíme hladinu fosforu v krvi a tím otupíme vnímání bolesti. My přece jen odrostlejší bychom si po medu měli vždy vyčistit zuby. Med vytváří v ústech prostředí mimořádně milé zubnímu kazu. Včely a med patří k sobě. Kdybychom přepočetli na člověka výživný dopad a hormonální účinky mateří kašičky, kterou vedle vosku a medu včely produkují, žasli bychom. Kašičkou včely krmí královnu. Žena by se po takové stravě měla dožít 2500 roků a denně přitom porodit patnáct dětí…
V proužkovaném trikotu – včelařství
Historii lidské práce se včelami dokládá pravěká skalní kresba v Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, stará nejméně patnáct tisíc let. Znázorňuje ženu, vybírající z dutiny stromu med. Tou drzou krádeží rozčílené včely nad vetřelkyní krouží. Před pěti tisíci lety přišli obyvatelé Středního východu s nápadem nabídnout včelám jako obydlí hliněné hrnce. A staří Egypťané s takovými úly dokonce kočovali: jak po proudu Nilu postupně rozkvétaly medonosné rostliny, měly včely v úlech na lodích zajištěnu snůšku a včelaři, kteří v městech v nilské deltě med nakonec prodali, zase zisk.
Branka k laťkovému plotu
Kudy dovnitř, respektive – Kudy ven? To co vyrobíme je zahradní branka k laťkovému plotu. Bude zavěšena mezi dvěma kůly, pole vznikne spojením svislých latěk trojicí vzpěr upevněných ve tvaru písmene Z. Prostě venkovská klasika, srostlá s paměti lidských sídel v české a moravské krajině. Plot nakonec upevníme ke sloupku, na němž branka visí a který je pevně zakotven k zemi. Hosté mohou přijít. Tak vítejte u nás!
Výroba laťkového plotu
Přes plot se skákalo pro pírko, což je dnes navzdory řečem o nutnosti šetření disciplína vcelku zapomenutá. Ploty nicméně nadále slouží vymezení hranic pozemku, ale mohou také zakrývat nevzhledné objekty, oddělit část zahrady, podpírat popínavé rostliny či chránit před větrem. Z dobře oplocené zahrady se neztratí děti ani zvířata a přes plot jen tak někdo na naše území nepoleze. Přitom výroba laťkového plotu, třeba jen z latěk smrkových, vůbec není tak těžká, jak by se snad na první pohled mohlo zdát.