Gabiony (z italštiny gabbione = velká klec) se v určité podobě objevovaly již hluboko před naším letopočtem. V podstatě se jedná o dva paralelně namontované panely se specifickou výplní, často kamením. Gabionové konstrukce slouží k tvorbě stěn pro vytvoření soukromí, plotů a zídek. Jejich obliba významně stoupá nejen v oblasti bydlení.
Předchozí povídání o modelování terénu a jeho úpravách terasováním (ZDE) jsme ukončili rozdělením opěrných zdí na zděné, čili spojené takovým spojovacím materiálem, který neumožní jejich rozebrání, a na suché, jež buď spojujeme zeminou, nebo na nichž pracujeme zcela bez spojovacího materiálu.
Kolmé prvky v zahradě, působí v rozumné míře vždy zajímavě. Ve svažitých terénech je jejich použití jasné – prostě zpevňují svah a nebo jsou součástí opěrných zdí. Na rovinné zahradě může palisáda vytvořit vyvýšené záhony. Na koukání se stanou dominantním prvkem zahrady a nás při pletí a okopávání nebudou tlačit kolena a bolet záda, protože budeme mít k zelenině prostě blíž. Květinový záhon vynesený nad okolní úroveň vždy přitáhne zrak a pokud v tímto způsobem akcentovaném prostoru nechceme nic pěstovat. Lze sem umístit třeba okrasný keř nebo zahradní plastiku.
Po časně středověkých hradištích nám zůstaly tu a tam měkce zaoblené příkopy a valy. V takové časem ohlazené podobě by valnou překážku pro útočníky nepředstavovaly. Některé valy ale nebyly jen sypané, ale měly kamenné jádro. Konstrukcí hrázděných nebo zděných hradeb nezbylo moc. Dřevěné prvky, které ztrouchnivěly nebo shnily, umí archeologové zrekonstruovat podle kůlových jam anebo mladších stavebních analogií přežívajících třeba na vesnicích. My se podíváme, jak bychom na zahradě mohli použít tak zvaný „polský plot“.
Vedle modelace rovného nebo z nějakého důvodu nám nevyhovujícím způsobem zvlněného terénů je úprava svahů terasováním nejčastější prací, kterou musíme na zahradě vykonat. Už jen proto, aby se po ní dalo pohybovat, užívat ji v souladu s našimi zájmy nebo zde racionálně hospodařit. Zvrtnuté kotníky, klouzačky na mokré trávě, a jahodiště, z něhož déšť věčně splavuje zeminu, nadchnou málokoho. Budoucí usnadnění nám za tu práci při terasování pozemku stojí.
Pro člověka jemuž jdou ruce dozadu není na významnější zahradní práce vhodná doba nikdy: v zimě, to dá rozum, cokoliv dělat nelze, na jaře je půda dlouho promrzlá, v létě je horko a na podzim furt prší… A když neplatí jedno, najde se druhé, třeba že štípou mouchy. Větší dřina nám ale má budoucí práci usnadnit. To platí i pro vyvýšený záhon, který nabízí lepší pěstební podmínky a navíc se dobře pleje. Nevěřte „ekologickým“ vyznáním lenochů, že příroda si vždycky nejlíp poradí sama.
Pro jednoho představuje zahrada produkční plochu. Druhému je místem aktivního sportovního vyžití. A třetí? Pro něj může být prostorem pro snění. A když se všechny tři zájmy sejdou v jedné rodině (a nebo ještě další – řekněme potřeba vyčlenit místo pro hraní a zábavy dětí) a nabízí-li nám zahrada větší prostor, můžeme zóny zahrady od sebe opticky oddělit. Použijeme živé ploty, drobné zahradní stavby a nebo originální výškové rozrůznění. Modelaci terénu a nebo jeho terasování vyžaduje i svažitý pozemek. Tam by nám ze záhonů při každém dešti zemina i s tím, co jsme do ní zasadili, z kopce utíkala.
Jeden ze sedmi divů antického světa byly tak zvané visuté zahrady královny Semiramis. Historici se shodují na tom, že se jednalo o vysoce složitě terasované pozemky, o rostliny pěstované na sloupech a střechách. Klobouk dolů před starověkými staviteli i zahradníky! Není divu, že to, co z našeho pohledu s omezenými technickými prostředky dokázali, jejich současníci nazvali divem. Terasy, jimiž upravíme svah, nikoho až tak nepřekvapí, ale kaskády můžeme navážkou vytvořit i na zahradách rovných. Okrasná zahrádka se stupni osázenými květinami vypadá vždycky dobře. A jejich široký stupeň kde budeme pít čaj vybudujeme s pevným povrchem.