A nešlo by třeba škumpa ale? To není probůh alibismus, jímž se vyznačují politici – jen pokus najít smír mezi odpůrci a přívrženci opravdu pěkného keře. Jedni i druzí představují do krajnosti vyhraněná stanoviska: je přitom zřejmé, že sázet škumpu všude je podobně zcestné, jako vzít sekyru a vymýtit ji bez slitování.

(2012) ***  Velké oči strachu v kauze škumpy vyrostly ze zmatení. Máme totiž co do činění s keři z čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae), kterých je na sto padesát druhů. Spojuje je to, že po poranění roní z kůry pryskyřičnou šťávu, ale jinak to mohou být keře stálezelené i opadavé, stromy i liány. Některé z nich jsou opravdu prudce jedovaté a jiné skutečně mohou vyvolat alergické reakce. Třeba na takovou východoasijskou škumpu lakodárnou lidský organismus reaguje jako na bojovou látku yperit. Tuhle škumpu u nás ale najdete leda tak v botanických zahradách s cedulí Nedotýkat se! velkou jako hrom.

Odkud se vzala

Podobně na tom budeme, pokud se pokusíme u nás najít i další z těch nebezpečnějších druhů škump. Leda za plotem v arboretech. Ta, s kterou se setkáváme na našich zahradách a nebo v parcích, se do Evropy dostala roku 1624 ze severní Ameriky. Praktické využití našla například při výrobě octa a odtud je i její starší jméno: škumpa octová či ocetná (Rhus typhina). Současné druhové označení je ale škumpa orobincová. U nás byl první keř vysazen až dvě stě let po jeho poevropštění v pražské Stromovce. To se mu ještě říkalo škumpina. Pojmenování prý vycházelo z „illyrštiny“, tedy chorvatštiny, ale žádní jižní Slované nic takového neznají. Blíž už jsou se svou skompijou Ukrajinci a Rumuni se scumpinou. Mezinárodní jméno škumpy zní sumah, což pochází pro změnu z arabštiny.

Jiná škumpa v kuchyni

A zase: není škumpa jako škumpa a náš okrasný keř původem z Ameriky je jen vzdáleným příbuzným asijské škumpy tříslovinové, která je zcela nejedovatá a koření z jejího plodenství se používá k ochucení masa na rožnění i dušení a na ryby. Tak ji znali staří Římané před tím, než se dostali k citronům. Červenorezavým práškem sumah také zastavovali krvácení jejich legionáři. Námořníci si ho cenili při příznacích kurdějí, ostatní lidé na zklidnění žaludku a proti průjmu. Má ovocně kyselou, neostrou chuť bez vůně, a používá se tam, kde ocet nebo citrony. Nejen maso, ale také saláty, čočku, kebab a dokonce jogurty si bez něj nedokáží představit v Azerbajdžánu, Arménii, Gruzii, ale i v proslulé libanonské kuchyni.

Různé škumpy na různé věci

Užitečnost řečených stromů, keřů a lián je široká. Užívaly se v jirchářství pro základní zpracování kůží (nejlepší tříslo se prý dováželo ze Sicílie), další obsahují žluté barvivo používané na vlnu i hedvábí. Dřevo jiných je dobré pro jemné řezbářství a intarzie. Z dalších druhů vyrábí se vosk a zase z jiných lak. Octovou škumpu kouřili indiáni smíchanou s tabákem ve svých kalumetech. No, a pak jsou zde už řečené jedy…

Nejkrásnější je na podzim

Škumpa octová (velice dekorativní je okrasná odrůda Dissecta) vytváří až pětimetrové řídké keře s doširoka rozloženými větvemi. Půlmetrové lichozpeřené listy složené z pilovitých lístků jsou na podzim ohnivě červené. V zimě je škumpa také zajímavá, protože na ní až do nového narašení zůstávají palicovitě směstnané rezavé či téměř fialové plodové laty. Samčí zelenavé a samičí červenavé drobné květy na konci června jsou spíš nenápadné. Na půdu není náročná, nerada ale stín, vlhko a větrno. Množí se semeny a dělením trsů. Pokud se pro ni rozhodnete, nesázejte ji k plotu, protože pod zemí proleze k sousedům a jim se nemusí líbit tak, jako vám. Také nepatří k zahloubeným bazénům, do nichž se dokáže probourat. Na menších zahrádkách prostor jejich kořenů ohraničte plastovým nebo plechovým „límcem“. Ale aspoň osmdesát centimetrů hlubokým (podobným, jakým omezujeme na zahrádce podobně výbojný křen).

Invaze začala

Shora řečené ale neznamená, že bychom se měli krásné škumpy na zahrádce či v parku zcela vzdát. Jen ji nevysazujme do volné přírody – ani jen tak ji nedovolme utíkat za plot. Invazivní je s trochou nadsázky jako bolševník. A podobně může být nebezpečná prý až pro deset procent lidí. Těm po kontaktu kůže zčervená, bude svědět a objeví se na ni i puchýřky. Při opakovaném zasažení dokonce hrozí i vznik alergie… Zajímavé je, že k reakci může dojít až osmačtyřicet hodin po kontaktu. Takže pokud budeme keř prořezávat, vezmeme si na to rukavice. Když se ho budeme chtít  zbavit docela, musíme vykopat kořeny, jinak nám vyrazí i několik metrů od původního místa. A nebudeme spalovat větve a listí, protože citlivkám může kouř z nich podráždit oči a plíce. Ten pěkný keř je sice mírně, ale přece jen jedovatý, takže princip předběžné opatrnosti by měl zavelet tam, kde jsou děti, pěknou škumpu prostě oželet.

Takže co?

Takže je to opravdu jen na vás!