Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek. Možná ani neví, že jí pomůže kozlík lékařský čili baldrián. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.

(2015) *** Valeriánské kapky (Valeriana officinalis) – bylinnou tinkturu pro zklidnění organismu nemá na svědomí žádná Valerie, ale německá abatyše Hildegarda (ZDE). Z jejího dnes nám vždy ne zcela jasně srozumitelnou latinou ve dvanáctém století sepsaného odkazu nás zajímá spis Liber simplicis medicinae. Je to mimořádná encyklopedie léčivých bylin s vesměs fungujícími recepty na nejrůznější neduhy. Se svatou Hildegadou jsme se již seznámili v textu o jejím trnkovém elixíru úspěšně dnes užívaném proti časným stádiím roztroušené sklerozy ZDE, nebo pitíčku z vína, medu a pelyňku proti arterioskleroze ZDE.

Chvála kozlíku

Mezi abytyšinými kapkami má významné místo medicína z kozlíku, celkem nevzhledné a až příliš voňavé byliny. Hildegarda zapsala, jak kozlík používat k lepšímu usínání. Vědecké výzkumy potvrzují, že jako zklidňující droga je kozlík skutečně účinný. Proto valeriánské kapky měli v oblibě – jak již řečeno – nervózní jedinci a úzkostlivé dámy. A proč ne? Vždyť obsahují sedativní valepotriáty, které na rozdíl od syntetických „prášků“ nejsou návykové a po ukončeném užívání nevyvolávají abstinenční příznaky.

Už Matthioli

„Kozlík jest trojí,“ poučuje nás slavný renesanční botanik Matthioli, „větší, menší a nejmenší. Roste v zemi ustavičně vlhké. Koření hojné, pobělavé, spletené, vůně silné a libé jako nardus. Čas kopání kořání všech tří kozlíků je na podzim. Suší se v stínu. Kočky rády se po něm válejí a sliní…“ Botanicus varuje před takto na člověka přenesenými kočičími chorobami. Pije se odvar ze sušeného kořene na „ženskou nemoc“ (menstruaci), dále „rozhání povětrnost“, též na hadí uštknutí. Proti morové nákaze stačí k němu vonět. „Dává se také dušným a kašlavým, vařený s řeckým vínem a s anýzem.“ A v bílém víně jako kapání proti unaveným očím. A zatímco Domácí lékař, mající své kořeny v devatenáctém století, za lepší považuje drogu z rostlin divoce rostoucích, současná literatura spíš fandí kozlíku pěstovanému.

Co se z „kočičího kořenu“ sbírá

Lidový název baldriánu napovídá, co je na bylině užitečné – oddenky s kořeny, a to kvůli charakteristicky smrdící silici. A vztah kozlíku a koček je dán právě pro ně neodolatelnou vůní kyseliny valerenové. O tom, co kočky blaží, jsme psali ZDE v textu o šantě kočičí. Dále je v kozlíku valerianol, kyselina izovalerové, další účinné látky jsou alkaloidy, triterpenoidní saponiny s kyselinou oleanovou jako aglykonem, depsidickou kyselinu chlorogenovou, alkaloidy chatinin a valerin a flavony a třísloviny. Drogu Radix valerianea obsahují v různé míře všechny tři u nás se vyskytující druhy kozlíku lékařského.

Kde kozlík roste

Najdeme kozlík v chladnějších pahorkatinách až do podhůří, raději má vlhko. Ale není to jen naše kytka – zná ji prakticky celá Evropa s výjimkou středomořských zemí. Sbíraný kořen se u pěstovaných druhů dobývá z dvouletých rostlin v říjnu, nebo následujícího roku před rozkvětem, kdy je prý obsah účinných látek nejvyšší. Omyje se a usuší rychle ve stínu nebo v troubě na čtyřicítku. Připravenou drogu je třeba uchovávat v dobře uzavřených nádobách. Tinkturou jsou baldriánové (valeriánské) kapky vyrobené extrakcí čerstvých kořenů v alkoholu.

Jak se užívá

Jako potravinový doplněk je kozlík nejčastěji k dostání v tobolkách nebo tabletách. Tinktury přes míru aromatické se dřív míchaly s medem. To byly ony v literatuře oslavené valeriánské kapky! My si můžeme připravit nálev z kávové lžičky tlučeného kořene na šálek. Užívá se při nervovém vyčerpání a žaludečních neurózách. Ale pozor na kozlíka šikulu! V malém zklidňuje, ale vyšší dávky mohou způsobit halucinace, křeče, lehkomyslnost a dokonce vleklou nervozitu. Doporučuje se ho proto používat pouze příležitostně a nikdy delší dobu – to je pak třeba užívání minimálně na stejný čas přerušit. Dámy v těhotenství by se jakékoliv forem kozlíku či valeriánských kapek měly zcela vystříhat, protože by droga mohla poškodit srdce dítěte. Závislost na kozlíku sice nevzniká, ale při soustavném podávání si na něj organismus zvykne, dávky se pak zvyšují a mohou mít shora řečený opačný účinek.

Jako lék na nespavost

Po kozlíku lékařském většina z nás nejen dobře usne, ale po probuzení se cítí rozhodně lépe, než po syntetických prostředcích vyznačujících se občas známým „efektem tupé hlavy“. Kozlík totiž vaše vědomí neomámí, ale zklidní organismus, takže usnete přirozeně. Jako vždy jsou ale i tací, které po kozlíku bolí hlava, jsou nevrlí, srdce jim bouchá, v noci mají divoké sny a budí se s hrozným suchem v ústech. A v užívání nestřídmému člověku hrozí pokles teploty, svalová ochablost a skoro opilecké motání. Droga příznivě účinkuje nejen při migrénách a kardioneurózách, ale také v případě poruchy štítné žlázy. Pozor ovšem na fakt, že valeriánské kapky mohou tlumit sexuální aktivitu.

Valeriánské kapky na AIDS?

Japonci zdá se vymysleli pro starobylý kozlík novou kariéru. Jeho kořen totiž obsahuje účinnou látku, která efektivně blokuje šíření viru HIV v organismu. Při AIDS proniká tento vir do lymfocytů a vkládá do jejich genetické struktury nový kus DNK, takže buňka pak místo svých bílkovin syntetizuje nové viry, které rozšíří do celého organismu. Kořen kozlíku brání pronikání virů do zdravých buněk a znemožňuje jim dostat se do buněčného jádra, kde už změna DNK proběhla. Virus se nemůže množit a zahyne. „Valeriána“ prý dokáže obsah nepřátelského viru v krvi snížit až o osmdesát procent.