Sodovkáři, kteří se tetelili hrůzou, že coca a pepsi cola je svorně zcela převálcují, si mnou ruce. Výroba klasického malinového nápoje s bublinkami zase trhá rekordy a začali ji proto hospodským nabízet i některé pivovary. Na chuť malinovce přicházejí i generace, které už nemají sladký červený voňavý a do nosu trochu štípající nápoj spojený s vesnickou babičkou, prázdninami a zavařováním. Legrační přitom je, že maliny z našich zahrad často proměněných v relaxační prostor s grilem a bazénem skoro zmizely. Sice nevyžadují moc práce, ale nejsou zřejmě pro naše sídla patřičně reprezentativní. Škoda.
Category Archives: Zahrada
Práce na zahradě – prosinec
Závěrečný měsíc roku bývá spojen s nástupem zimy a sněhovými srážkami. Prosinec na zahradě nám práce moc nepřinese, ale s rukama v klíně bychom sedět neměli. Pokud mrzne, můžeme v teple dílničky čistit, promazávat a opravovat zahradní nářadí. V bezmrazých dnech prořezáváme dřeviny, přehazujeme kompost a kontrolujeme, zda je všechno v pořádku. Ozdobou zahrady jsou v tomto období zejména jehličnany a cesmína a keře s barevnými plody nebo kůrou.
Cypřišek Lawsonův a jeho aromatické dřevo
Víte, co z obyčejné zahrady vykouzlí neobyčejnou? Kromě nádherných barevných květin a pestrých záhonů jsou to i tvarované okrasné stromy. Stále váháte, který je pro vás nejvhodnější? Prohlédněte si cypřišek Lawsonův a zkuste o tomto krasavci popřemýšlet.
ŘEŘICHA: trochu opomíjený lék i koření
K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.
Zlatovlasá holka forzýtie
Forzýtie čili zlatice je sice symbolem jara, ale sázíme ji nejčastěji na podzim a její rychlená větvička jako barborku často mezi našimi okny září v zimě o Vánocích. To je dost důvodů, proč o ní psát, i když jako keř nevyniká po většinu roku ani tvarem, ani barvou olistění. Navíc si ji spousta lidí plete. „Jé, hele, už kvete zlatý déšť!“ radují se z poselství zlatice, jež nám neklamně ohlašuje jaro. (Jenže tohle pojmenování správně patří štědřenci…)
Pozor na žihadla čili včely, vosy a sršni útočí
Hrůzostrašné holywoodské historky o útočících včelích rojích mají reálný základ, protože zkřížené brazilské včely se v Americe při svém postupu na sever nějakými hranicemi nenechávají omezovat. Nebezpečná je i sršeň asijská, kterou Francouzi náhodně přivezli v kontejneru s bonsajemi a teď se šíří rychlostí sto kilometrů za rok. Zabíjí včely a útočí i na lidi. A psát o tom, jak bolestivě nás dovedou v čase zrajícího ovoce zřídit vosy, je nejspíš zbytečné.
Cukety a cuketové menu
Prý se u nás začaly cukety pěstovat proto, že se tak rozšířila plíseň okurková, že ve Znojmě neměli co nakládat, takže se jako ke spáse obrátili k cuketám. Je zelená? Je. Je podlouhlá? Je. A konec konců je s okurkou i prokazatelně spřízněna. Coby náhražka sice dopadla bídně, ale jako samostatná zelenina se u nás zabydlela jako variabilní součást kuchyně použitelná k neuvěřitelnému množství úprav. Pěstovat tuto další příbuznou z široké rodiny dýní je přitom relativně snadné.
Lékaři a kuchaři požehnaná červená řepa
Pamatujete se na neidentifikovatelnou potravinu červené barvy, kterou nabízely některé školní jídelny v rámci především bezmasých čtvrtků? Byla to řepa a to neblahé setkání náš vztah k této zelenině často předurčilo dlouhodobě. Také zemědělcům někteří s nosem nahoru říkají řepouni a snad ve vzpomínce na „tu věc“ na talíři nemyslí to chvályhodně. Čím ale byl pravděpodobně jejich dědeček, aha? Zbavme se vzpomínek na školní jídelnu, protože červená řepa je zdravá a chutná. A zanechme občasného přezírání selského stavu. V mnoha ohledech mu vděčíme za to, že jsme. Jen málo kterému Čechovi a Moravanovi nečouhá ve vzdálenější perspektivě z bot sláma. Takže pro příště jasně a stručně: Řepu na talíř ano a… Řepoun – to zní hrdě!
Jak pěstovat bonsaje
Bonsaje mají zvláštní půvab i vznešenost a jejich pěstování patří mezi nejkrásnější záliby, které posilují zejména naši trpělivost. Název bonsaj pochází z japonského výrazu, kdy bon znamená mělká miska a sai rostlina. Smyslem tvorby bonsají bylo vytvořit přírodní miniaturní a určitým způsobem idealizované krajiny. Bonsaj lze vytvořit z většiny typů stromů nebo keřů a některé exempláře, zvláště pak v Japonsku, se dožívají až stovek let. Na Wikipedii o nich píší ZDE.
S brokolicí proti rakovině
Brokolici bychom mohli použít jako poněkud absurdní květinu do vázy, protože to, co jíme, je vlastně nevyvinuté květenství. Brokolice opravdu vypadá divně. Ale na talíři je dekorativní a když ji umíte připravit (což není nic těžkého), je také chutná. A i ten, komu nebude šmakovat hned a bude se jí přesto ládovat pro její nepopiratelné zdravotní přednosti, rychle si na osobitou chuť zvykne. Chorobná závislost na brokolici však prokázána nebyla! Ne všichni ovšem její chválu sdílí. Poté, co Homera Simpsona málem zabila, vyslovila kapacita na slovo vzatá, totiž doktor Dlaha, známá slova: “Brokolice je nejnebezpečnější zelenina na světě. Přitom se nás snaží varovat svou odpornou chutí…“
Mečíky čili gladioly
Kdo mečík ve váze vnímá jako extravagantního cizince, má pravdu jen částečně. Kdysi byl u nás natolik běžný, že ho do svého Bylináře velmi užitečného zahrnul i botanicus Matthioli a objevil v něm i zajímavé léčebné schopnosti. Ovšem hledej mečík v jeho tlustospise, když se tam jmenuje Devatero odění, což učenec dále vysvětluje. Hlavy současných nádherných exemplářů jsou někdy tak těžké, že je pěstitelé vyvazují ke klacíku. My potom musíme dát pozor, aby vázu, kam jsme je naaranžovali, když upijí vodu, nepřevrátili. K proměně ovšem nedošlo samo – zasloužila se o ni řada domácích i zahraničních šlechtitelů.
Tymián a jak voní Provence
Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.
Skalky a skalničky
Dojem, že vášeň pro skalky a skalničky je stejně stará jako zahradnické umění, je mylný. Uměle vytvářet napodobeniny skalních útvarů a osazovat je rostlinnými společenstvími napodobujícími horskou přírodu jsme v Evropě začali až v souvislosti s rozvojem horolezectví. A protože k vrcholům skalních velikánů přestali na sklonku devatenáctého století lidé vzhlížet a jedinci pokládaní okolím za šílence je začali dokonce zdolávat v Alpách, dostalo osobité zahradničení sice milovníků hor, ale lezců méně zdatných, jméno alpinkaření.
Continue readingMajoránka – nenápadná, ale nezbytná
Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“. Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!
Lilie královské, skautské – prostě nádherné
Některým lidem se těžká vůně těchto květů spojuje s hřbitovní kaplí, existenciálními řečmi či úpornou bolestí hlavy, a proto je jako takové srdečně nenávidí. Jiní lilii vnímají hlavně jako mnohovýznamný symbol. My ostatní (a troufám si říct, že je nás většina) tuto úžasně dekorativní květinu obdivujeme prostě proto, že je krásná. Není to nějaká módní novinka, ale stálice a vůbec rostlina z rodu královského. O čemž ostatně lidé vědí už zatraceně dlouho.
Levandule – omamná fialová pole
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.
Setí a vliv Měsíce na zahradu
Že družice Země, jíž básníci říkají Luna a my obyčejnější Měsíc, zdvíhá svou přitažlivostí moře do přílivu a z některých lidí dělá blázny, je všeobecně známé. A houbaři by přísahali, že když Měsíc dorůstá, má to vliv i na růst hub. A tak jsou divně nervózní, drbou si brady, brousí nůž a bručí to svoje „Měsíc jde nahoru“. Ostatně na vliv této naší přirozené družice věří i rybáři. A aspekt bezpečnostní? Když ještě lumpové kradli a loupili podle nějakých pravidel, o novoluní, kdy Měsíc nesvítí, nechodili poutníci přes les a lidé na řetěz zamykali domy, stodoly i kurníky.
Vřesoviště pro veselého baskervillského psa
Milovníci detektivek mají o Dartmoorském vřesovišti s Velkou grimpenskou bažinou a příšerným psem jasno. Melancholický obraz blat nad nimiž se buď válí mlha a nebo stále prší v našich představách vyvolá obraz démonického psa s ohnivou tlamou. Vřesem k nám spěchá Sherlock Holmes. Do Národního parku Dartmoor v jihoanglickém hrabství Devon umístil Artur Conan Doyle svůj pravděpodobně neznámější příběh. V představě většiny z nás jsou snad proto vřesoviště zatraceně nehostinná místa.
Dobromysl – svatojánské kvítí
Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.
Libeček – dobrý do bot i do polévky
Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.