Mimořádná krása kvetoucích rododendronů leckomu přivolá vidinu dalekých zemí. Ale jakýpak cizokrajný keř, jářku, když ve třetihorách u nás pěnišníky rostly hojně. Jak se ale měnilo klima, velice teplomilné pestré a vonící druhy ze středu Evropy zmizely a nám zůstal jen jejich titěrný příbuzný – vřes. Ačkoliv jeden divoce rostoucí keřík pěnišníku se u nás našel na Kralickém Sněžníku! To bylo učeného hádání: Zda ho sem někdo vysadil úmyslně a pokud ano, tedy kdo a proč. Jestli semínko přinesli ptáci z teplých krajin. Či je-li vcelku nenápadný keřík skutečně pozůstatkem původní květeny? Za nejpravděpodobnější se má, že ho zde vysadil okrašlovací alpský spolek, ale jednoznačně na tyto otázky dodnes neodpověděl nikdo.

Švédský botanik Linné našel pro rododendron jméno ve složenině řeckých slov „růžový“ a „strom“. To bylo ovšem v době dost mizerné znalosti pěnišníků jichž je přes osm stovek. Patří sem skutečně více než pětadvaceti metrové stromy, ale také sotva patnácticentimetrové keříčky. Badatelé je nenašli jen v Antarktidě a v Jižní Americe. V Himálajích rostou i v pěti tisících metrech. Stačí jim pokud mají dost vlhkosti, nepronásledují je náhlé teplotní změny během dne a nefičí na ně vítr.

Jedovatý med a voňavky

Už Karel Bořivoj Presl, který dal rododendronu české jméno, o něm ve svém Všeobecném rostlinopisu roku 1846 napsal, že „jeho pupeny a listy jsou hořké, trpké a mámivé, ženou na moč a pot, a horáci jej potřebují co domácí lék proti dnám a neduhům, olej z něj dělají, jejž užívají vně proti trhání v oudech a ranám“. Keř skutečně obsahuje některé omamující látky a jeho antiseptické účinky využívá lidové lékařství např. proti omrzlinám a otokům nebo k přípravě povzbuzujících čajů. Experimentovat s nimi však není radno: rododendrony jsou jedovaté a dokonce med z některých vyvolává závratě, ba i otravu – což však u druhů z našich zahrad, které opylují především čmeláci, nehrozí. Silice z květů pěnišníků se používají i ve voňavkářství.

Dlouhá pouť

Cesta divokých rododendronů do zámeckých parků nebyla snadná. Jako v případě šlechtění druhů koček, koní a psů děkovat za ně můžeme opět Angličanům. Přivezli je z kolonií, které měli po celém světě, a trpělivě je začali přizpůsobovat evropským poměrům, v čemž jim do ruky hrálo mírné a dostatečně vlhké britské klima. Nejdřív to zkusili s alpským pěnišníkem chlupatým roku 1656. Další, tentokrát asijské druhy uhynuly a na nové dovozy museli zahradníci čekat osmdesát let. Keře i semena přiváželi přírodozpytci i cestovatelé, hlavně Holanďané, Francouzi a Rusové (známý Przewalski objevil nejen světoznámého koně, ale jmenuje se po něm i jeden druh pěnišníku). Pak se do Evropy dostaly severoamerické druhy. K prvnímu záměrnému křížení došlo až roku 1817 v ústřední britské sbírce v Královské botanické zahradě v Edinburgu.

Rododendrony a azalky dnes

U nás se o pěnišníky významně zasloužil zakladatel dendrologické společnosti a parku u svého zámku v Průhonicích hrabě Silva-Tarouca (1860-1936). Víc než k tvrdým límcům, cylindru a španělce, tak slušícím hraběcímu titulu, tíhl k zahradnickým kalhotám, slamáku a motyčce a průhonická sbírka je v době květu opravdu krásná. Současné rododendrony v krásných pastelových barvách lze běžně koupit a bez problémů pěstovat, jen jim musíme dát to, co potřebují. Názvosloví ovšem není zrovna přehledné. Například původně byly azalky a rododendrony brány jako zcela odlišné rody. Později se zjistilo, že mají společného více, než se předpokládalo a došlo ke sloučení do rodu jediného. Ovšem zohlednit musíme fakt, že na pěstování mají částečně odlišné požadavky.

Kam s nimi na zahradě

Tyto mnohotvárné, v době květu sobecky k sobě přitahující krásnými květy a některé i vůní naši pozornost nás nejvíc těší od konce dubna do června. Vysazujeme je nejčastěji do větších či menších skupin. Vzhledem k barevnosti květů u stálezelených druhů i podzimnímu vybarvování listů je výhodné vysazovat je před tmavé jehličnany. Méně vzrůstné azalky tvoří kompaktní korunky a hodí se pro pěstování v menších zahradách i v nádobách. A úplně mrňavé pěnišníky využijeme do skalek a ve vřesovištních partií. Pěnišníkům se daří na chráněných, polostinných až stinných stanovištích. Většina z jejich rodičů rostla pod vzrostlými stromy, jen některým se ve volné přírodě daří na nechráněných horských svazích. U nás mají nejradši střední a vyšší polohy s vyšší vzdušnou vlhkostí, půdní vláhou a v zimě dostatkem sněhu, který je rovněž chrání. A jak už bylo řečeno – neměli bychom je vysazovat na místa vystavená větru, stejně jako do mrazových kotlin a také je musíme chránit před slunečním úpalem. Pokud je budeme sázet k budovám, volíme raději severní stranu. Optimální je výsadba pod vzrostlé stromy nebo do jejich blízkosti, kam sahá stín korun. Azalky a některé skupiny rododendronů však snesou slunečního svitu více.

Víc o péči o ně

Protože rostliny v nádobách potřebují živin víc, azalky pravidelně zaléváme měkkou vodou doplněnou speciálními hnojivy pro rododendrony. O výsadbě, průběžné péči a řezu pěnišníků ZDE.