V staročeských předpisech je jícha z kopřiv hustá omáčka, z čehož nám v současném jazyce zbyla jíška jako zápražka. Kopřivovou omáčku si nepochybně můžeme připravit z kopřivového špenátu, ale tu skutečnou kopřivovou jíchu ocení rostliny a keře na naší zahradě. Buď je jen pohnojí, nebo celkem dobře ochrání před škůdci, například mšicemi, kteří by nám je chtěli sežrat. Jícha z kopřiv je způsob starý, osvědčený a ekologický – i když zrovna nevoní.
Continue reading
Gabiony (z italštiny gabbione = velká klec) se v určité podobě objevovaly již hluboko před naším letopočtem. V podstatě se jedná o dva paralelně namontované panely se specifickou výplní, často kamením. Stavby z gabionové konstrukce slouží k tvorbě stěn pro vytvoření soukromí, plotů a zídek. Jejich obliba významně stoupá nejen v oblasti bydlení.
Continue reading
Šípky, hložím a trnkami vylepšovali ochranu svých hradišť i hospodářských dvorů naši předkové. Akátové houštiny neměli, protože Trnovník akát (Robinia acacia – více ZDE) u nás tenkrát nerostl. Přivezli ho až mnohem později dobyvatelé Ameriky. Medonosný výtvarně zajímavý exot zdobil nejdřív panská sídla a okouzloval křivými větvemi, borkou, tvarem převislých hroznů květů a jejich vůní. Pak ho začali používat jako rychle rostoucí stromořadí a nakonec k zalesňování holin. Ujímá se totiž velmi dobře i tam, kam se jiným stromům moc nechce. A nemusíte ho tam ani vysazovat, vleze tam sám a co chytne, nepustí. Jak se zbavit akátu?
Continue reading
U španělského dvora jejich katolických Veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské bývalo veselo. Báječné víno teklo proudem. „Jaképak fraky“, rozkládal prý rozjařeně jeden vysoce urozený královský příbuzný. „Místo kolem Afriky a pak na západ plujete furt na východ. Až do té Ameriky. Nedělejte s tím štráchy, je to jednoduchý….“ Kolumbus ukázal, jak vznikají úsloví „Jako Kolumbovo vejce“. Vzal vajíčko uvařené natvrdo a podal ho smíškovi. „Dokážete ho, Milosti, postavit na špičku?“
Continue reading
Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list Jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.
Continue reading
Jmen má jak patrno spoustu a ani jedno nezní z hlediska kulinárního nijak lákavě. Černý kořen, Hadí mord (Scorzonera hispanica) je kořenová zelenina z čeledi hvězdnicovitých. Jí se její kořen, což je taková divná mrkev či petržel. Divná, protože černá. Je to chuťově zajímavá vytrvalá zelenina, které venku celkem snadno přezimuje. V době, kdy je tedy o čerstvé věci ze zahrádky nouze, jí uvítáme. A může docela dobře růst i u nás, ostatně znaly ji už naše prababičky. Dnes se k nám především dováží. Hlavními pěstiteli jsou mlsní Francouzi, Holanďané, kteří dovedou zpeněžit všechno, co roste, a velkém černému kořenu přišli ve velkém na chuť i Němci.
Continue reading
V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.
Continue reading
Když se o někom řekne, že je to náplava, je jasné, že není místním rodákem, přistěhoval se, přiženil anebo přivdala. A protože většina sídel u nás leží na nějakém vodním toku, občas se dozvíme, že ten či onen „není náš“, že „připlul na puškvorci“. Kdyby to ale měla být historická pravda, byl by přivandrovalcem opravdu zdaleka. Puškvorec z rodu Acorus je lidově zvaný mimo jiné také šišvorec (pišgorec), kalmus, tatarák či rotan. Řekům a Římanům prodávali Féničané z Indie, ale zmiňují se o něm prý už hieroglyfické texty. Na východ tehdejšího Polska tuto „svatou třtinu“ dovezli ve 13. století Tataři. Ale do střední Evropy se první sušený dostal o tři sta let později k botanikovi Matthiolimu.
Continue reading
Černé kulaté plody borůvek zmiňují už ve starověku Dioscorides a v raném středověku Paracelsus, nicméně spíš okrajově. Asi jim připadaly moc obyčejné, a proto je k lékařským účelům nevyužívali. Zato Slované a lidé ze severu Evropy si především v lidové medicíně borůvek cenili náramně. A to nejen proti průjmům, ale také třeba proti roupům a škrkavkám. Ale že by zasáhly i do lidských dějin? Co třeba spojení Borůvky a Rasputinovo tajemství? Kdybychom dotáhli do konce jednu praštěnou spikleneckou teorii, bez borůvek by náš svět vypadal úplně jinak.
Continue reading
I v okrasné zahradě musíme chodit a v užitkové zase máme záhony. Přesně vymezit hranice jednotlivých povrchů může být přitom problém. Tráva je totiž mimořádně životná a kde jí to dovolíme, drze obsadí nová území a cestička zaroste jedna dvě. Se záhony je jiný problém – pokud nejsou nějak ohraničené, deště z nich zeminu splavují do trávníku. Mimo těchto a dalších ryze praktických hledisek mají obrubníky i funkci estetickou. Nejde jen o dojem pořádku (někdo může takovou formální přísnost vnímat úkorně, jako bychom byli na cvičišti), ale to, že zahradní obrubníky trávník či záhony zakončují, vytváří uzavřený dojem, což naopak jiné lidi uspokojuje.
Continue reading
Ryba na talíři je jídlo nepochybně zdravé, s čímž sice nezanedbatelný díl lidí souhlasí, ale k jejich pojídání je to nepohne, protože se s hodnocením této potraviny jako chutné nedovede ztotožnit. Jejich škoda. Ale je překvapivé, kolik z odpůrců rybího masa se přidá na stranu jedlíků ryb, pokud je ochutnají dobře vyuzené, a to třeba i kapra, kterého často i v štědrovečerním menu nahrazují vepřovými řízky. Pokud mají vlastní udírnu krámskou nabídku mohou zajímavě rozšířit. Porovnání toho, co je zpravidla k mání s tím, co můžeme vyrobit sami, nezřídka bude mluvit ve prospěch domácího uzení ryb.
Continue reading
Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny Máta prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
Continue reading
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Continue reading
Divoká zelná brukev je vcelku mohutná rostlina. Na košťálu má růžici tlustých listů, z nichž v druhém roce vyrazí dvoumetrový stvol se žlutými kvítky. Na vápenci roste i v suchu. Tahle divná kytka se před tisíci lety stala rodnou matkou zelí, kapusty, kedlubnů, květáku i brokolice. A spousty dalších užitečných a zdravých zelenin pro naši kuchyni. Příbuznost rostlin se promítla i do zmatku pokrevních jazyků. Tak je české zelí slovenská kapusta a pokud vás Slovák pošle do kelu, máte jít do kapusty. Růžičkovou kapustu zase v Polsku koupíte coby brukselku, jakoby snad patent na její pěstování měli jen obyvatelé belgického hlavního města, a kadeřavou pořídíte pod názvem jarmuž.
Continue reading
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a už nemusí rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává Meduňka lékařská dokonce nepříjemný.
Continue reading
Drátenictví v minulosti bylo řemeslo užitečné a dráteníci vítáni, neboť prodlužovali životnost nádobí a zvyšovali i jejich funkčnost. Jako řemeslo vzniklo drátenictví v 19. století a zaniklo v polovině 20. století. Tehdy se přerodilo v dekorativní umění a ozdobné drátování se stalo oblíbeným koníčkem, jemuž se lze snadno naučit. Odrátujeme si hrnec! Drátování kraslic nebo výrobu drátovaných šperků si necháme na jindy. Hrnec nám slouží hlavně na sádlo a z odrátovaném hrníčku káva chutná věru báječně.
Continue reading
Kouzlo dřeva spočívá mimo jiné v neopakovatelné kresbě, kterou se nám tento materiál na povrchu předvádí. Kdo to umí, může na řezné ploše číst jako v knize. Jde o zajímavý příběh o tom, kde dřevo rostlo, kolik na něj a kdy pršelo, jak kmen přírodní podmínky deformovaly a spoustu dalších zpráv. Ale tohle všechno se dá zfixlovat: dřevěnou vizáž můžete dát třeba plechu, pozor na první dojem! Technika fládrování je tak trochu našvindlované dřevo.
Continue reading
Když se v červnu 1941 dalo do pohybu sto osmačtyřicet divizí s třemi miliony vojáků, mozek a nervový systém tohoto do té doby největšího válečného stroje pracovaly v ostře střeženém lesním komplexu mezi mraky komárů. Dodnes se z něj zachovala udivující stavebnice betonových krychlí. Mamerki najdeme na břehu jezera Mamry, druhého největšího na polských Mazurech. Nedaleko ústí nikdy nedokončený famózní Mazurský kanálu, který měl jezero spojit s Baltem. Město betonových bunkrů čili Velitelství branných sil Třetí říše neslo kryptonym kód Anna.
Continue reading
Tahle škola je příjemná, a protože tu nikdo nikoho nezkouší, tak honem ještě jednou do školy! Už jsme o tom červeném domě v polské vesnici Harsz nad Mazurskými jezery, kde na střeše bydlí čápi, psali. O tom, že tahle stará škola není vůbec obyčejná, svědčí nejen to, že se píše s velkým „S“ , ale i to, že nejživěji je zde o prázdninách… nicméně navštívit ji můžete celoročně. Koho čas nebo povinnosti netlačí, určitě by tady rád zůstal poškolákem!
Continue reading
Kde najít oslí můstek, po němž by bylo možné přejít z české kotliny do mazurského městečka na šíji mezi sedmi jezery? Můžeme to zkusit popisem hromadami vojáky navršených cihel, čili porovnáním tehdejší rakouské a pruské pevnostní architektury. Anebo si vzpomenout na zdejšího rodáka, nějakého Paula Davidsohna, který je dnes považován za jednoho z otců německého filmového průmyslu, protože mimo jiné založil filmové ateliéry v Babelsbergu u Postupimi. Jenže týž Babelsberg se původně jmenoval Nowawes a pruský král Bedřich II. místo věnoval tkalcům z Čech, českobratrským náboženským běžencům. Je to taková hra. Hledání společného jmenovatele odlehlých míst bývá krkolomné a výsledky často udivující. Gižycko: město polského jachtingu.
Continue reading