Ať už prožíváme Velikonoce jako křesťané či jsme vyznavači pohanských kořenů těchto svátků, jsou pro nás synonymem jara. Lidem na jižní polokouli, kteří jako protinožci z našeho pohledu musí už tak chodit hlavou dolů, s Velikonocemi zase nastává podzim. Není pak ten náš svět arci bláznivý? To nevyřešíme. upleťme si raději velikonoční věnec!
Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.
Pokud vás zajímá morbidní důvod, proč byl vysazován na hřbitovech od nepaměti tis, vězte, že k tomu naše předky vedla vynikající schopnost jeho hustých větví dobře zachycovat hnilobný dech zemřelých, který z hrobů stoupá po západu slunce. (Nejspíš jste si doposud mysleli, že je to mlha. Omyl.) Tis ale není jen a pouze hřbitovní dřevina. Nelze mu upřít vznešenost. Vždyť sídlo severských bohů Asgard je hned za duhovým mostem také obklopené tisovým lesem. Ale pozor – kdo pod tisem usne, zemře. Strom často s více kmeny a uvnitř vykotlaný tak, že nelze podle letokruhů dobře spočítat jeho věk, si pro jeho plody oblíbili traviči, kteří jimi odpravili keltského krále Catibula, a také vojáci, protože v jeho šťávě máčeli ostří mečů a hroty šípů.
Vůni skořice si asi nikdo s jinou nesplete a její barva je příjemná, měkká, trochu podzimní, ale teplá. Prakticky všichni autoři skořici považují za mírné afrodisiakum. A neobejdeme se bez ní ani v kuchyni – a to nejen o Vánocích.