Ačkoliv noc je toho dne kratší než vzdech, zapalovali naši pohanští předci ohně na kopcích. V posvátných hájích zdobili prameny či studny ve vsi. Po řekách pouštěli věnce. Pohanské slavnosti letního slunovratu byly (aby to tak nebylo do očí) křesťany posunuty k svátku svatého Jana Křtitele (24.6.) jemuž voda také patří. Proto proudy dál unášely upletené věnečky a rozsvícená světla na vodách byly mihotavou vzpomínkou na prastaré zvyky v novém rouchu. S vodou je spojen i Jan Nepomucký, o jehož Navalis jsme již psali ZDE. Protože v racionálním století jedenadvacátém se stále více věcí nám stává nepochopitelnými, utíkáme se opět k magii. Podle novodobého drudismu nazýváme letní slunovrat mimo jiné Alban Heruin, tedy „Světlo břehu“.
Continue readingTag Archives: slunovrat
Za kouzly nejkratší noci
Když Slunce dosáhne ve svém zdánlivém pohybu vůči Zemi nejsevernější polohy, nastane letní slunovrat a podle kalendáře začne léto. Na naší polokouli přijde nejdelší den a nejkratší noc. Do podzimní rovnodennosti nám budou vládnout letní znamení – Rak, Lev a Panna. Byliny sebrané o letním slunovratu mají největší moc, voda kudy teče, léčí. O půlnoci naši předkové na kopcích zapalovali ohně, jak jsme už o tom ostatně psali ZDE. Je módní zaklínat se Kelty a i germánskou mytologii známe celkem dobře, ale skoro nic nevíme o tom, jak se s tímto dnem vypořádávali staří Slované.
O očistě ohněm
Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily tak řečené „čarodějnice“ v očistném ohni. Byly to pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.
Lucka to sama nezvládne
Podtitul této úvahy by mohla také znít „Abychom se nezbláznili“, což ve spojení se jménem světice resortně v našem povědomí odpovědné za vánoční úklid naznačuje, o čem bude řeč. Proč s ním svatou Lucii spojujeme, je tak trochu záhada, neboť jako patronka slepých by se mohla řídit heslem „co oko nevidí, srdce nebolí“. Předvánoční kalup v domácnostech by se jí tak netýkal. Nicméně například na Valašsku v předvečer 13. prosince bíle oděné Lucky obcházejí dodnes stavení s košťátky či husí perutí a symbolicky smýčí po koutech.
Dušičky – až přijde tma a začnem se bát…
Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky.
Continue reading„Neboj se, milá, svatýho Jána“ čili Upečte si věnec
Jan Nepomucký patří k národním svatým se světovým přesahem – u nás i jinde chrání mosty, mlynáře a „šífaře“ čili plavce. Ani na mučidlech prý neprozradil zpovědní tajemství a jeho mrtvolu nakonec roku 1393 shodili z Kamenného mostu do Vltavy. Reliéf upomínající na dávný mord je dotyky poutníků, slibujících si od toho štěstí a Plaváčkovu přímluvu v nebi, nablýskán do vysokého lesku, a jeho svatořečení připomínají svatojánské slavnosti vodní hudby – „Navalis“.
Obrana pranostik
Když se nám zdá, že počasí blázní, často se ptáme pranostik, jak by vlastně mělo být, ale ouha. Co například platí: „Jestli v máji neprší, červen to dovrší“, nebo „Když máj vláhy nedá, červen se předá“? Takovými protimluvy nás pranostiky rády matou. Jakés takés svědectví o počasí pozorovaném našimi předky nám zobecněné a často rýmované pranostiky nicméně dávají.
Slunovrat zase oddálil konec světa
Když se bohové koupou, napadají je divné věci: hromovládný Perun se se svým protějškem, podsvětním Velesem, otírali svazky slámy. Byl to Perun, jehož napadlo vdechnout povříslu život a z božského potu a slámy stvořit člověka. Jeho osud mezi sebou oba čelní bohové slovanského pantheonu rozdělili v životě i po smrti: duše zesnulého měla jít do nebe k Perunovi a ostatky získal Veles – pán Nicoty. (Podle jiné verze ale prvního člověka Perun uhnětl z hlíny a Veles do tohoto lidského prototypu udělal tři díry a tak lidem nadělil hlad, vyměšování a schopnost plození.)