Snad každý v dětství skládal obrázky z kamínků, a kdo by to chtěl popřít, nejspíš si své období nevinnosti pořádně nepamatuje. My si uděláme mozaikový květináč. Mozaika je zřejmě jen o málo mladší než civilizované lidstvo. Znali ji v Sumeru i staří Egypťané. Dokonalost jí dali v Řecku, kde ji skládali z kamenů stejné asi centimetrové velikosti řezaných do čtverců a trojúhelníků. Tato tesarae (kostičková) technika se dál rozvinula v Říši římské. Nejen v hlavním městě, ale ve všech svých provincích mozaikou (opus musivum) Římané osazovali podlahy a vytvářeli z ní nástěnné obrazy.
Celozrnné kornšpic a kajzerka po našem
Také ve vás vyvolává velebný pocit zrající obilné pole? Nechte si špičky prstů a bříška dlaní lechtat větrem rozvlněnými klasy! Každé zrno v klásku má na lechtání osinu, to je ten fous, který vstoupil do úsloví jako něco, co není milé mít – však vy už víte, kde. Zrno dál obalují plevy. Pluchy jsou vnitřní obal, tedy to, co člověk, který neodolá, klas utrhne a sládnoucí zrno drtí mezi zuby, plive kolem sebe jako lama. Nicméně celozrnné pečivo na žebříčku toho, co máme rádi, stoupá.
Malé mšice – velký problém
Druhů mšic je spousta a tak můžeme vlastně mluvit o štěstí, protože ze známých tří tisíc druhů nám tady ve střední Evropě škodí JEN necelá čtvrtina. Víceméně „mšicíprosté“ jsou tropy. Rod je to jak patrno již na pohled různorodý, některé mšice mají lysé tělo, jiné jsou chlupaté, velké zpravidla od jednoho do tří milimetrů. Tykadla měří asi jako polovina těla. Žijí v koloniích. Nejčastěji jsou zelené barvy, dále ovšem i černé, hnědé, bílé, žluté, červené či oranžové. A existují dokonce i dvoubarevné potvory.
ŠŤOVÍK – když už kyselé, tak pořádně!
Nenápadná rostlina, do které by leckdo ani nekopl, jeden čas aspirovala na úlohu energetického spasitele, pak zase svět měla chránit před hladem. Její osobitou chuť zná každé dítě zvyklé žvýkat různá stébla a listy – je kyselá, až se z toho mhouří oči. Nevysloužila si žádnou slávu v lidové magii. Kdysi ji používali ranhojiči a v omezené míře nacházela uplatnění v naší kuchyni, kde se ze spousty existujících druhů používá jen šťovík kyselý (obecný) a nebo šťovík menší – ten první roste hlavně na vlhčích lukách a v příkopech, ten druhý na sušších mezích či ve vřesovištích.
Zahradní skříň

Rozkvetlé mrňavé zahrádky v koloniích jsou pro mnohé z nás azylem klidu a ostrovem blaženosti. Kam ale se všemi těmi pytli se substráty, s hnojivy a osivem, s postřiky a jedy, lískami, bednami, bedničkami a květináči, bez nichž všechna ta krása pod našima rukama prostě nevznikne? A nářadí – jak to udělat, abychom stále něco nehledali a o něco nezakopávali? Pro toho, komu už nezbývá místo v zahradním domku nebo aspoň kůlničce (či své vášni holduje jen na balkoně) skoro drama… Vyrobíme si zahradní skříň.
Continue readingČESNEK – nepraktické příběhy a praktické rady
Spousta lidí i v naší racionální době věří na upíry. A spousta lidí nemá ráda česnek. Nicméně protože mast proti upírům k mazáním prsou se prý skládala z vepřového sádla, špíny sebrané mezi prsty nohou, smůly, slin a dětských výkalů, bylo obranné užití česneku přece jen méně odporné. A tak se věšely jeho svazky v bytech, nebo paličky či jen stroužky nosily ve váčku na těle.
Dva sirupy z bezu
Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.
Domácí sulc, aspik, huspenina

„Pane vrchní, jeden sulc!“ – „Takže jednou huspeninu? Hned to bude… Tak, prosím, tady je ten váš aspik, pane. Kuchař vám k tomu rosolu přeje dobrou chuť!“ Jen jazyka neznalý cizozemec spustil by povyk, že si z něj dělají blázny, protože snad každý u nás ví, že čtyři jmenované pochoutky v podstatě (i když ne tak docela) jedno jsou. Radují se z nich i dietologové, protože výrobek lze udělat bezmála tukuprostý a to i z masa drůbežího, telecího a kozlečiny. Domácí sulc nic neomezuje. Zeleniny tam může být spousta – my jsme zkusili i proklínanou brokolici a vůbec to nebylo špatné.
Continue readingSmažené a pečené květy černého bezu čili kosmatice
Bílý čas rozkvetlých černých bezů je radostný, protože znamená, že Zmrzlí muži jsou za námi a před námi je léto. Pro děti je to též jeden z nezpochybnitelných signálů pozvolna se přibližujícího konce školního roku. Po bezu už jen přijdou jahody, Den dětí, třešně, vysvědčení a prázdniny. Abychom čekání zkrátili, přímé potomky, vnuky nebo jiné nedospělce na procházce zaměstnáme sběrem bezových květů na laskominu jistě neobvyklou. U trhání (my květy stříháme starými nůžkami) i při přípravě zákusků se dá zažít spousta legrace. Continue reading
Barevný déšť čili Vistárie, štědřenec a akát

Dnes si představíme trojnásobný deštíček přepůvabných květů v bohatých hroznech. Budou to popínavka, keř a strom vzájemně spřízněné, totiž soukmenovci z čeledi bobovitých a taky původem cizinci, kteří v naší přírodě nalezli zalíbení, takže se v některých případech nestydíme mluvit dokonce o invazivních druzích. Akát je z Mexika, zlatý déšť pochází z jihu Evropy, přešel Alpy a snadno u nás zplaňuje, a vistárie rodem z Číny (jiný druh zase z Ameriky) se v Česku objevila až kolem roku 1913. Všechny tři jsou krásné, ale pozor – jejich toxicita může být nebezpečná.
Continue readingJamajský pepř čili Kde se vzalo nové koření
Jak víme, Cristóbal Colón známý spíš jako Kryštof Kolumbus, hledal na základě překvapujícího zjištění hvězdářů, že Země je kulatá, novou cestu do Indie opačným směrem než dosud a objevil Ameriku. Chtěl španělským královským investorům své objevitelské mise přivézt zlato a pepř. Uloupené indiánské zlato bylo nepochybně zlatem, jen s pepřem něco nebylo v pořádku. Chutnal jinak. Nicméně strom, na němž tak trochu po hřebíčku vonící kuličky rostly, dostal jméno Pimenta, což je španělsky pepř. A jmenuje se tak dodnes – Pimenta dioica. Angličané, kteří si novinku velmi oblíbili, vymysleli název „všekoření“ (allspice). Poláky ostrovní popularita kuliček tak zmátla, že je nazvali „anglické koření“. My, protože se v středoevropských kuchyních objevilo poměrně pozdě (až v sedmnáctém století), jim říkáme „nové koření“.
Kuchyňské vážení bez váhy jen podle oka
Když se mi před lety dostal do ruky jídelní lístek v němž sloupec lákavých pokrmů uzavírala poznámka „Všechny ceny jsou jen přibližné“, vyvolalo to ve mně nadšení. Představil jsem si například seznam obdařených státními či oborovými vyznamenáními se stejnou poznámkou pod čarou. Slovo přibližné je krásně neurčité a otevírá prostor fantazii a improvizacím. Ve vážení bez váhy o tom ale dnes nepíšeme. Promluvíme o kuchyňské přibližnosti pokud možno co nejvíc rovné zadání.
Tkaní na karetkách
Výsledky šikovnosti našich předků se snaží zachytit a zdokumentovat stále rostoucí skupina milovníků starých řemesel. Díky nim roste zájem o obory ještě před časem zdánlivě odsouzené k zapomenutí. V žádném případě se nejedná o muzejní exponáty či pouťové atrakce, význam těchto dovedností, postupů i konkrétních věcí můžeme ocenit v každodenním praktickém životě. Jednou z nich je například tkaní na karetkách. Jeho nejstarším dokladem je pětimetrový 3200 let starý tak zvaný Ramsesův pás z královské hrobky, který byl utkán byl na třech stech karetkách. Continue reading
Kostky jsou vrženy čili Umíš hrát v kostky?
Pokud si někdo myslí, že na své cestě k absolutní moci se Gaius Julius Caesar – miláček davů (dnes by mu jedovatí komentátoři dali nálepku populisty), jinak voják a politik, musel radit s náhodou, byl by bezpochyby na omylu. „Kostky jsou vrženy“ je to samé jako nastoupit cestu, z níž to zpátky nejde. A „překročit Rubikon“ znamená v podstatě totéž, protože tato říčka vyznačovala vnitřní hranici mezi římskou říší a předalpinskou Galií, kde se měl Caesar oné hry v kostky dopustit.
Ztracená a další vejce – sázená, míchaná, a nebo omeleta?
Proč kyberprostor internetu zaplevelovat postupy, které každý zná? To jsme si říkali, když nás napadlo umístit sem recept na to, jak uvařit vajíčko. Takovou prkotinu přece zvládne každý! Alespoň jsme postup spojili s veskrze jarním tématem pletení pampeliškových věnečků – ZDE, což už každý nedělal. A lidi na to klikali. Protože je příznivců pampeliškových slavností v poměru k pojídačům vajec ovšem nemnoho, rozšiřujeme nabídku o další jednoduché recepty – ztracená a další vejce. Omeletu, míchanici a volská oka.
Napršelo a už lezou – slimáci
Není to radostný pokřik houbařů natěšených z pořádného hřibobraní, je to zoufalý hlas ze zahrad. Opanovali je neobvyklí slimáci. Cizokrajná náplava. Prostě invaze. Krajinou se totiž ozývá mlaskání nenasytných slizounů, rozlezlých po všem, co jde sežrat. Jazyky hrbolatými jako rašple strouhají nejen zeleninu, ale pustoší už i květinové záhony, trnité růže nevyjímaje. Slimáci jsou pohroma, kterou nedokáží jako pochoutku zpracovat ani kuchyňsky mimořádně vynalézaví Francouzi. Bohužel boj s plzáky se zdá být marný, ale bez něj by tihle rezaví hnusáci nejspíš zaplavili svět.
Chléb náš vezdejší (6): placky a chutný „ubrousek“
Původně chleba vypadal jinak, nevyžadoval složité pece a dobře se s ním cestovalo. Byly to různě silné chlebové placky. Tuto podobu si zachoval především na Středním Východě, odkud naše civilizace pochází. Komu se po vůni arabského chleba stýská, udělá si ho docela snadno, i když bez připálených puchýřů z hliněné pece na jejíž stěnách se placky pečou to tak úplně ono nebude.
Štorch a Dětská farma na ostrově, který není
Ačkoliv Libeňský ostrov na mapě Prahy je, sama mapa ukáže, že z čistě geografického hlediska se o žádný ostrov nejedná. Území je to ovšem úžasné. Osídlené bylo zjevně už v pravěku, odehrál se tu jeden pozoruhodný pedagogický experiment, tvořil zde zajímavý sochař a místo samo se otisklo i do české literatury. Osobité společenství přírodní a lidské znovu povstalo po ničivé potopě roku 2002. Ubrání se ovšem tento zvláštní kout chystané potopě urbanizace?
Drnová chajda pro jedenadvacáté století
Zemnice a polozemnice s dřevěnou nebo nasucho skládanou konstrukcí zdí a střechou z plátů kůry, vyskládaného dřeva nebo z plochých kamenů překrytých drnem si začali budovat lidé hned, jakmile opustili neútulné jeskyně. Nepochybně takové chýše pod zatravněnou střechou žádný luxus nepředstavovaly. Bylo je ale možné vybudovat tam, kde měla tlupa zdroj vody nebo jídla, loviště, pastvinu či základnu pravěkého „průmyslu“ – zdroj keramické hlíny a nebo naleziště pazourků. I ve středověku byla spousta obydlí kryta vrstvou zeminy. Nejdéle se takové střechy udržely na všelijakých polokrechtech a samozřejmě na vinných sklípcích. Izolační vrstva zeminy zajišťovala stálou teplotu, travní pokryv nebo keře se zase postaraly o to, aby déšť zeminu nespláchl a vítr neodvál.
Takové domácí dýhování
Především povrchy z překližky, sololitu či nejrůznějších dřevotřískových desek můžeme použít cíleně a těšit se z jejich struktury, ale v klasicky pojatém interiéru působí jako pěst na oko. Tak je natřeme barvou či potapetujeme fólií. Povrch z ušlechtilého dřeva můžeme zafixlovat tak, že dřevotřísku prostě odýhujeme. Investujete-li pečlivost, zhodnotíte takto upravené kusy mimořádně. Naučit se takové domácí dýhování není těžké. Zkoušet to je ale vhodné nejprve na místech skrytých, kde případné začátečnické chyby ničí zrak neurazí.
Continue reading