Druhů mšic je spousta a tak můžeme vlastně mluvit o štěstí, protože ze známých tří tisíc druhů nám tady ve střední Evropě škodí JEN necelá čtvrtina. Víceméně „mšicíprosté“ jsou tropy. Rod je to jak patrno již na pohled různorodý, některé mšice mají lysé tělo, jiné jsou chlupaté, velké zpravidla od jednoho do tří milimetrů. Tykadla měří asi jako polovina těla. Žijí v koloniích. Nejčastěji jsou zelené barvy, dále ovšem i černé, hnědé, bílé, žluté, červené či oranžové. A existují dokonce i dvoubarevné potvory.

(2011)  * Souhrnným termínem mšice (Aphis) označujeme kromě jednotlivých druhů celý rod i nadčeleď a nepřesně tak říkáme i dalšímu polokřídlému hmyzu z podřádu mšicosavých. Slovensky je mšice voška, což nemá nic společného s vyšší odbornou školou, ale označuje parazita libujícího si hlavně ve špinavých vlasech. Ostatně i my máme na zahrádce mšici rádi asi tak jako veš v kožichu. (Obecně je o těchto potvorách více a odborně psáno ZDE.)

Rodí se z vajíček i živé

Mšice zpravidla nemají křídla, jakmile je jich ale moc, začnou se líhnout letci, jímž je pak snáz najít další zdroje potravy. Ač to zní neuvěřitelně podle odborníků se reprodukční cyklus za rok stačí zopakovat u některých druhů až šestnáctkrát (o některých druzích se říká, že v ideálních podmínkách dokonce třicetkrát). Z vajíček oplozené samičky která přezimují se zjara líhnou opět okřídlené samičky, které k dalšímu množení nepotřebují partnera, z jejich neoplozených vajíček se rodí bezkřídlí jedinci. Samci se vyvinou až na podzim a všechno se po roce zopakuje. A jsou velmi rafinované – kanadští „mšicologové“ tvrdí, že predátorem napadený jedinec svého nepřítele označí feromonem tak, že už při jeho přiblížení před ním další mšice raději popadají z rostliny, než aby se dostaly označkovanému slunéčku do kusadel.

Rada, jak se nezmýlit

Černá mšice maková (Aphis fabae)  napadá i řepku, mrkev, špenát a její příbuzné trápí kaliny, břečťan, šťovík nebo bez. Přemnožená mšice chmelová (Phorodon humuli) představuje pohromu pro pivovarnictví, podobně jako mšička révová (Viteus vitifolii), která k nám přišla z Ameriky, pro vinaře. V lese najdeme další mšice – korovnici smrkovou, modřínovou nebo kavkazskou, a bůhví, že z nich nejsou hajní nadšeni. V sadech škodí zase vlnatka krvavá (rozmáčknutá Eriosoma lanigerum skutečně po sobě nechá rudý flek), při masovém napadení mohou dokonce stromy které vycucne uhynout. Podle jména jsou mšice specialistky: vojtěšková, krušinová, maliníková, řešetláková, tavolníková… Na jiné rostlině mšice přezimuje a na jiných žijí a rozmnožují se, takže laické pozorování v nás může vyvolat pěkný zmatek, třeba když mšici broskvoňovou najdeme na řepě či bramborách. Ale co, jaképak štráchy: Taková či jiná, ničme je na potkání!

Těžko uvěřitelná čísla

Cukry z rostlinné šťávy mšice nestráví všechny, a tak je vylučuje v podobě sladké medovice. Lze se dočíst, že mšice jí vyprodukuje za den 0,5 – 0,8 mg. Jedno mraveniště pase a dojí tolik mšic, že za sezonu může získat až 500 kg medovice, což znamená až 75 kg čistého cukru! Správnost tohoto výpočtu jeví se ovšem sporná. U některých mravenců je medovice půlkou jejich stravy, jiné druhy jsou na ní závislé totálně, proto je brání před bojovnými slunéčky sedmitečnými a dravými larvami pestřenek a přenášejí je na nové pastviny, na zimu do mraveniště stěhují jejich vajíčka a chrání larvy, které z jara vysazují na nejlepší rostliny. Také je prý trénují tak, že na poklepání jejich tykadly začnou mšice medovici vylučovat. Mravenec žlutý žijící v podzemí chová kořenové mšice, přičemž každý jen tu svou má za jedinou, takže počet mravenců v hnízdě rovná se zhruba počtu chovných mšic.

Kudy chodí, tudy škodí

Mšice saje šťávu rostlin a přenáší mezi nimi nemoci, které mohou oslabenou rostlinu zničit. Listy na ní se kadeří, svinují a vadnou. Rostliny zakrňují, nenasazují na květ, někdy dokonce hynou. Ačkoliv mšice škodí kdekoliv, přece jen nejraději se přicucnou na mladé výhony a listy. Některé druhy mšic vyvolávají vznik hálek. Přenášené virové choroby jsou i mozaika a kadeřavost brambor, svinutka, mozaika a žloutenka řepy, okurek či květáku a řady dalších viróz, a to i na okrasných rostlinách.

Jak na ně

* Napadené rostliny odstraňujeme dřív, než se škůdce rozšíří po celé zahradě.

* Pořádek nade vše: pravidelně vytrháváme plevely, na nichž se mohou mšice množit.

* Rostliny prohlížíme. Přítomnost škůdce detekujeme lepivými žlutými destičkami – bůhví proč mšice žlutou prostě milují.

* Pokojové rostliny můžeme postříkat mýdlovou vodou, vodou s jarem nebo páchnoucím výluhem z vajglů (brrr).

* Někdy pomáhají postřiky kopřivami vykvašenými v sudu, což smrdí nejen nám, ale rovněž mšicím.

* Proti mšicím ve skleníku lze nasadit přírodního predátora: vosičku Aphidius colemani. Na zahrádce nám pomáhají slunéčka sedmitečná – jeden tento milý brouček sežere až sto padesát mšic za den. Omezením výskytu mravenců se zbavíme i přirozených ochránců mšic.

* Chemické prostředky určené pro boj s mšicemi jsou vesměs velmi účinné – rozhodně v počátečních fázích, než si na jedy zvyknou, je dobré postřik po deseti dnech zopakovat. Použití v rozumné míře je zdůvodnitelné, ale přece jen – je to chemie.