Spousta lidí i v naší racionální době věří na upíry. A  spousta lidí nemá ráda česnek. Nicméně protože mast proti upírům k mazáním prsou se prý skládala z vepřového sádla, špíny sebrané mezi prsty nohou, smůly, slin a dětských výkalů, bylo obranné užití česneku přece jen méně odporné. A tak se věšely jeho svazky v bytech, nebo paličky či jen stroužky nosily ve váčku na těle.

(14.8.2010) *** Česnek je rostlina magická jako nějaký náš domácí žen-šen a podobně je i  uzdravující. V kuchyni se bez ní obejde málokdo. Takže nechuť, kterou vůči česneku někteří projevují, je jev veskrze podivný a vysvětlitelný jen tím, že se u těchto jedinců vlastně jedná o utajené upíry…

Léčí, kde se objeví

Česnek obsahuje vitaminy A, B1, B2, C, PP a biotin, dále látky regulující hladinu cholesterolu v krvi, rostlinná antibiotika a látky působící proti srážení krve. Česnek je i chemická továrna produkující z nerostných solí draslík, fosfor, jod, síru, vápník a železo. Čistí střeva od škodlivých bakterií, aniž by narušil střevní mikroflóru. Ověřená rada pro toho, kdo trpí vysokým krevním tlakem nebo zvýšenou hladinou cholesterolu, jakož i jedincům náchylným k infekcím. Preventivně jeden syrový stroužek denně! Podobně tam, kde viry a bacily již udělaly své (a také dobrá na kocovinu), je silná česnečka. Ve věci vedlejších účinků je česnek bezpečnější než antibiotika – jen vás na čas vyřadí z nóbl společnosti. Dětem, které neposedí kvůli roupům a škrkavkám, by je mohl z těla vyhnat.

Všeléky domácího doktora

Překvapivé vlastnosti česneku odhalili lidé dávno. Například Číňanům sloužil k léčbě lepry. A víte, čemu se ve středověku říkalo „ocet čtyř zlodějů“? Byl to nápoj olupovačů mrtvol povalujících se na ulicích za morových epidemií. Česnek byl samozřejmě jeho dominantní složkou, protože měl lotry chránit před nákazou. Šťáva z česneku se za první světové války v lazaretech používala jako antiseptikum na otevřené rány. Není prokázané, nakolik pomáhá proti kousnutí upírů, zevně se ale může úspěšně použít na štípance bleší, komáří, štěnic a dalšího neřádstva. Pozoruhodný recept proti horečce či zimnici z nachlazení spočívá v nastrouhaném nebo vymačkaném česneku přivázaném na hadříku na noc k chodidlům (osobně neověřeno).  Česnekové silice jsou však vůči kůži dost razantní, což lze využít proti bradavicím (ověřeno a funguje!). Před spaním se doporučuje česnekové mléko: když začne mléko vřít, přidáme do něj rozmačkaný česnek a po zchladnutí tento třaskavý životabudič osladíme medem. K dlouhodobému užívání si můžeme připravit elixír s vodou nebo tinkturu s vodkou – co kdo chce (recept je ZDE). Zdravou pochoutkou je „židovina“ – smíchané stejné díly nastrouhaného taveného sýra, jogurtu, majolky a něco stroužků česneku utřených se solí. Funguje to nejen jako lék, ale je to vynikající pomazánka především na topinky a bílé pečivo.

Čím to je, že nesmí chybět v kuchyni?

V oblastech, odkud k nám česnek přišel, se ho stále spotřebuje nejvíc: v Indii ho sice nesmí některé hinduistické sekty, nicméně je v kuchyni všudepřítomný: je v kari, v čatný, polévkách, hojně na drůbeži, rybách i krabech. Filipínci dávají česnek do rýže, v Barmě do nudlí. Čínská kuchyně přes svou neuvěřitelnou rozmanitost je v užití nesmírného množství česneku jednotná, Japonci jsou v jeho užívání střídmější. V starém Egyptě patřil do jídelníčku stavitelů pyramid. Islámský svět a jeho nejrůznější pochoutky z jehněčího a kozlečiny by se také bez česneku neobešel, a to navzdory mínění zdejších věřících, že česnek roste v stopách ďábla. Nezvyklé chuťové finesy kombinující česnek třeba s meruňkami a nebo citronem jsou zde působivé. A dál: nejen pejzy, ale i česnek je s obrazem dětí Tóry tak srostlý, že zdomácněl i v anekdotách. Je možné, že právě židovský exodus do značné míry přispěl k rozšíření česneku v evropských kuchyních.

Co a jak na záhonu

Než se dostaneme k praktickým radám, ještě trochu z těch druhých příběhů: tak Řekové spojovali česnek s bohyní smrti Hekaté a obětovali jí po jídle na domácím oltáříčku stroužek, proti kouzlům se česnekem chránil i mazaný Odysseus. Římané věřili, že česnek dodává vojákům odvahu, takže ho v legiích fasovali jako pozdější vojska rum. Válečnící různých národů se před bitvou potírali česnekem, kterýžto zvyk vydržel až dodnes v Mexiku toreadorům. Česnek by neměl chybět na štědrovečerní tabuli, aby zahnal zlé síly Temnoty, pro něž čas kolem zimního slunovratu představuje vyvrcholení jejich moci…

Ale teď už honem na zahradu

Česnek, který chceme sklízet na počátku léta, vysazujeme na podzim, česnek vysazený zjara sklízíme před zimou. Paličáky ozimé s kroutícím se květním stvolem jsou Vekan a Ojebin (oba, i odrůdu s působivým názvem sklízíme už začátkem července), Slavin, Elin, Anin a Džambul (v půli měsíce), Jovan, Mirka a Staník (před jeho koncem) a Blanin (úplně na konci). Nepaličáky bez květního stvolu mají větší výnos a lépe se skladují, mezi ozimé nepaličáky patří Anton (sklízený pro nať), Lukan (který sklízíme koncem června), Matin (o měsíc později) a Benátčan (začátkem srpna). Na jaře vysazujeme česnek hned, jak půda rozmrzne, na podzim od září do konce října.

Stroužky už jsou v zemi

Česnek nemá rád přímé slunce a už vůbec ne trvalé mokro. Půdu chce propustnou, písčitou nebo hlubokou hlinitou, dobře zpracovanou a s kompostem. Stroužky k sadbě neloupeme, použijeme jen ty obvodové, vnitřní sníme. A nesázíme po rajčatech, bramborách a cibuli. Řádky by měly být třicet čísel od sebe a stroužky v nich po deseti centimetrech, špičkou nahoru, zjara v hloubce pět a na podzim osm centimetrů. Zaléváme jen tak, aby zem nevyschla. Přílišné mokro přeje háďátku – a to je pak lepší napadené rostliny zlikvidovat.

Sklizeň

Správně zralému paličáku se malebně zakroucený květní stvol narovná, nať nepaličáku polehne. Pokud bychom se sklizní otáleli, hrozí, že se cibule v zemi rozpadnou. Sušíme ho na roštu a nebo v průvanu svázaný do svazků nebo spletený do vysoce dekorativních copů.

Divoký příbuzný

V současné době se v kuchyních začal znovu objevovat medvědí česnek, lidově též známý jako cikánský či lesní, zvaný též lenek. Najdeme ho na nečekaných místech – v Praze například na Petříně nebo v hostivařském lesoparku nad přehradou. Jako léčivku ho znali už v době kamenné a vyhledávali ho Kelti i Germáni. Možná ho měli po probuzení ze zimního spánku rádi medvědi, ale rozhodně se netěšil přízni sedláků, protože mléko krav, které ho na pastvě sežraly, prostě nevonělo libě. V chuti je jemnější, ale vůní ho s růží nespletete…