Spousta lidí i v naší racionální době věří na upíry. A spousta lidí nemá ráda česnek. Nicméně protože mast proti upírům k mazáním prsou se prý skládala z vepřového sádla, špíny sebrané mezi prsty nohou, smůly, slin a dětských výkalů, bylo obranné užití česneku přece jen méně odporné. Česnek – praktické rady – jeho svazky se věšely v bytech, nebo paličky či jen stroužky nosily ve váčku na těle.
Continue reading
Dnes si představíme trojnásobný deštíček přepůvabných květů v bohatých hroznech. Budou to popínavka, keř a strom vzájemně spřízněné, totiž soukmenovci z čeledi bobovitých a taky původem cizinci, kteří v naší přírodě nalezli zalíbení, takže se v některých případech nestydíme mluvit dokonce o invazivních druzích. Akát je z Mexika, zlatý déšť pochází z jihu Evropy, přešel Alpy a snadno u nás zplaňuje, a vistárie rodem z Číny (jiný druh zase z Ameriky) se v Česku objevila až kolem roku 1913. Všechny tři jsou krásné, ale pozor – jejich toxicita může být nebezpečná.
Continue reading
Není to radostný pokřik houbařů natěšených z pořádného hřibobraní, je to zoufalý hlas ze zahrad. Opanovali je neobvyklí slimáci. Cizokrajná náplava. Prostě invaze. Krajinou se totiž ozývá mlaskání nenasytných slizounů, rozlezlých po všem, co jde sežrat. Jazyky hrbolatými jako rašple strouhají nejen zeleninu, ale pustoší už i květinové záhony, trnité růže nevyjímaje. Slimáci jsou pohroma, kterou nedokáží jako pochoutku zpracovat ani kuchyňsky mimořádně vynalézaví Francouzi. Bohužel boj s plzáky se zdá být marný, ale bez něj by tihle rezaví hnusáci nejspíš zaplavili svět.
Continue reading
Zemnice a polozemnice s dřevěnou nebo nasucho skládanou konstrukcí zdí a střechou z plátů kůry, vyskládaného dřeva nebo z plochých kamenů překrytých drnem si začali budovat lidé hned, jakmile opustili neútulné jeskyně. Nepochybně takové chýše pod zatravněnou střechou žádný luxus nepředstavovaly. Bylo je ale možné vybudovat tam, kde měla tlupa zdroj vody nebo jídla, loviště, pastvinu či základnu pravěkého „průmyslu“ – zdroj keramické hlíny a nebo naleziště pazourků. I ve středověku byla spousta obydlí kryta vrstvou zeminy. Nejdéle se takové střechy udržely na všelijakých polokrechtech a samozřejmě na vinných sklípcích. Izolační vrstva zeminy zajišťovala stálou teplotu, travní pokryv nebo keře se zase postaraly o to, aby déšť zeminu nespláchl a vítr neodvál.
Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.
V zahradě bývá v tomto období ráj – rostliny jsou již v plném rozpuku, květiny se předhánějí v květu, zeleň nových listů září svěžestí, bzučí včely… Pokud ale nezasáhnou tvrdou rukou Ledoví muži a nespálí tu nádheru mrazem. To pak ve svém zoufalství jen tiše doufáme, že aspoň něco znovu obrazí. Na druhou stranu, jakmile Pankrác, Servác a Bonifác odtají, mělo by být vyhráno. Květen na zahradě nám vlastně otevře cesta do léta. Začíná plná sezona.
Smrdí tu peklo? Ne. Jako všechny cibule totiž ošlejch (Allium fistulosum) i šalotka (Allium ascalonicum) ve značné míře obsahují síru. Autor našeho prvního herbáře Matthioli jednotlivé cibule dobře rozlišoval, ale v jejich označení to měl proti nám jinak. „Cibule nachází se v několikerém způsobu,“ píše. „Jedna obecní a hlavatá slove, druhá srostlá a třetí aškalonyka. Cibule bílá není tak kousavá jako červená. Srostlá mívá spolu několik hlaviček srostlých, někdy devět, až do jedenácti, a taková chutnější bývá než jiná. Ta pak, jež slove aškalonyka, jest náš ošlejch.“
Continue reading
Přídomek lékařský (Asparagus officinalis) má tahle rostlina právem. Pomáhá ledvinám, močovému měchýři, játrům a žlučníku. Vláknina je dobrá pro trávicí trakt. Obsahuje důležité esenciální aminokyseliny. Významně jsou v něm zastoupeny vitamíny A, B1, B2, C, E, niacin a kyselina listová, minerály draslík, fosfor, síra, vápník, hořčík, železo, mangan, měď a selen. Jedná se o špargl čili chřest. V kuchyni ovšem oceňujeme především málo čemu podobné chuťové vlastnosti této zeleniny.
Převislé pelargonie nebo jiné balkonové květiny se nádherně vyjímají zavěšené. Použijeme závěsné květinové košíky, květináče a další prostředky. Osazené nádoby jsme před tím, než se počasí zbláznilo, zavěšovali ven po „zmrzlých“, dnes už si netroufáme radit… Umístíme je přímo na verandu, terasu, do vchodových oblouků a na další místa, na nichž vyniknou – jen ne do průvanu. Dobře vypadají i ve větším množství – třeba zavěšené na uschlé větvi. Jen je dobré myslet na to, že je bude třeba zalévat, a nedávat je proto na šílená místa, kam bychom za nimi museli denně lézt po žebříku.
Continue reading
„Něžná exploze!“ tímto obdivným výkřikem ocenil návštěvník naše okno. Udělalo nám to dobře. Bodejť…, petúnie (petunia hybrida), která se nám toho roku opravdu mimořádně vyvedla, patří mezi nejoblíbenější letničky, jimiž zdobíme truhlíky na oknech a balkonech i závěsné koše. Petúnie a surfinie jsou vhodné i na záhony a rabátka. Pokud jim poskytneme vše, co potřebují ke zdárnému růstu, budou bohatě kvést po celé léto a leckdy až do prvních mrazíků.
Continue reading
Magnólie (Magnolia) neboli Šácholany se vyskytují ve formě stromů nebo keřů s poměrně velkými dekorativními květy, které se mohou vyskytovat v barvě od bílé přes žlutou, růžovou až po tmavě nachovou. Ty se otevírají ještě před rašením listů a činí tak rostlinu mimořádně přitažlivou.
Continue reading
Originální ručně tesaná kamenná koryta byla ještě před několika desetiletími při přestavbách venkovských stavení spíše na obtíž a často končila na skládce. Kdysi stávala někde nedaleko hnoje a dnes jsou hledanou (a draze placenou) starožitností. Koupit si k osázení koryta nová, vyrobená nikoliv s myslí na kdákající slepice nebo něžnou koňskou tlamu, ale již opatřená odtokovým otvorem, je drahé.
Otlučené, opršelé a lišejníky šedozeleně vybarvené staré kamenné žlaby představují skvělé místo k osázení rostlinami. Jejich cena by však většinu zahrádkářů zabila. A zkusili jste si takový udělat? Nejspíš dodnes se za podobný nápad proklínáte a hned si připomenete bolavá záda, poraněné kotníčky prstů a odštěpek kamene v oku. Bez fortelu a inštrumentů zkušených kameníků to byly galeje pro vraha s výsledkem nevalným. Za zlomek ceny a s neúměrně menším vynaloženým úsilím si však můžeme vytvořit koryta jako celkem přijatelnou napodobeninu.
Continue reading
Popínavé rostliny vyžadují ke zdárnému růstu oporu. Často jim poslouží plot, ale ne všechny rostliny sázíme podél něj. Pořídíme si opěrné konstrukce, které podepřou stonky popínavých rostlin a těm, co je mají slabé, umožní vzpřímený růst. Z výroby konstrukcí nemusíme mít strach: jsme přece šikovní a sama výroba navíc opravdu není složitá – hranolky, laťky, prkénka a další prvky musíme jen správně pospojovat, přičemž si konstrukce můžeme podle potřeby přizpůsobovat.
Předchozí povídání o modelování terénu a jeho úpravách terasováním jsme ukončili rozdělením opěrných zdí na zděné, čili spojené takovým spojovacím materiálem, který neumožní jejich rozebrání, a na suché, jež buď spojujeme zeminou, nebo na nichž pracujeme zcela bez spojovacího materiálu Zahradní zídky, terasy a schody vyžadují určitá technická opatření..
Continue reading
Japonci je milují: jsou jim víc než stromem a květem, v jejich vnímání je totiž život tak jako ony krásný, ale i stejně pomíjivý. Času kdy kvetou sakury je zjara věnována velmi sledovaná pasáž v předpovědích počasí, které hlásí kde rozkvetou napříč ostrovy. Toto období začíná v únoru na Okinawě, Tokiem přejde na rozhraní března a dubna a kolem 10. května dosáhne Hokkaida. Japonci v té době pořádají (prý už od třetího století našeho letopočtu) v přírodě jakési „sakurové pikniky”. Jmenuji se hanami, a v rádiu frčí o sakurách pop písně s elektrickými kytarami i lidové zpěvy o jejich bělostných květech doprovázené na bambusové flétny.
Na našem kuchyňském stole jakoby byly skoro samí přistěhovalci: při pátrání po původu spousty bylin, které už v našem jídelníčku zdomácněly, se zpravidla dostaneme do teplého Středomoří a pak ještě dál na východ. Platí to snad také o na pohled nenápadné pažitce (Allium schoenoprassum)? Ne. Trávu jen připomíná, je ale příbuzná s česnekem, a podle všeho je u nás skutečně už od pradávna doma – ovšem zrovna tak jako v Himalájích nebo Skalistých horách. Pažitka pobřežní divoce roste i v Africe nebo v Austrálii. Když řekneme, že je stará jako svět, zřejmě se moc nespleteme.
Continue reading
Počasí v dubnu bývá nestálé a ne vždy příznivé pro venkovní pěstování květin a zeleniny, neboť většina z nich začíná svůj růst od kořenů, a proto je odkázána na půdní teplotu. I rané zeleniny proto vysazujeme na záhony, až když půda dosáhne teploty +10 ºC. Ve skleníku nebo v pařeništi již pozorujeme vývoj mladých rostlinek, jarní květy na okrasných záhonech zase probarvily zimně zšedlou zem. Užijme si je, stojí za to zastavit, a bez jakékoliv práce na zahradě aspoň chvíli jen tak na ten zázrak koukat. Práce nás tento měsíc stejně čeká poměrně dost.
Jedincům s košatou sexuální fantazií při pohledu na pórek jistě dojde, proč má tahle zelenina pověst hříšnou. V Hájkově překladu Matthioliho herbáře čteme, že „šťáva z póru s medem k chlípnosti zapaluje“. Není tedy divu, že fungoval jako součást magických nápojů lásky (…že bychom ho vyzkoušeli?). Do naší kotliny přišel pór poměrně pozdě – divoký pórek podle všeho pochází ze Středomoří. Jako o jeho domovině někteří mluví o jižní Anglii a jiní o Persii, to druhé je pravděpodobnější. Každopádně ho pěstovali již Egypťané a zmiňován je také v Bibli.
Březen je tradičním měsícem pro jarní řez růží. V teplejších oblastech s ním sice můžeme začít již koncem února, ale na sklonku března by měl být jarní řez růží dokončen i v oblastech nejchladnějších. Čistě teoreticky platí, že všechny větve, které nesly v minulé sezoně květy, by měly být odstraněny. Jenže v praxi to tak udělat nejde, protože keř musí mít možnost vytvořit si z větví kostru – a to u všech druhů růží bez výjimky.
Continue reading