Města Krakov nebo Vratislav jsou bezmála hned za českými či moravskými pohraničními horami. Proto je jasné, že se jejich historie s tou zdejší často proplétala – v dobrém i ve zlém. Zamíříme do Krakova, který byl dlouhá léta polským hlavním městem a sídlem krále. Tomu odpovídá jeho výstavnost. Atmosféra zdejších hospod i smysl pro humor jsou nám v řadě ohledů blízké. Jaroslava Haška nám tady sice zavřeli pro potulku, ale kde ne?
Učí se už v české i polské základní škole, že tím, kdo první písemně zaznamenal jména dvou důležitých měst ve střední Evropě – Prahy (Fraga) a Krakova (Karakoro) – byl Ibrahim ibn Jakub. Proslul jako kupec, lékař a chalifův vyslanec k císařskému dvoru. Krakov ležel na levantské obchodní stezce z Norimberka přes Prahu, Vratislav a Krakov do Lvova. Pokračovala dál do benátských kolonií na pobřeží Černého moře. Ibrahimovi židovští soukmenovci měli monopol na obchod se solí, olovem, mědí, suknem a pivem. Města s židovskými ghety, kde se usadili nebo v nichž zřídili obchodní stanice (faktorie), z obchodu samozřejmě bohatla.
Z písemných pramenů víme o obchodních cestách židovských kupců do dnešního Krakova už v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Hodně jejich souvěrců sem přišlo koncem devátého století po velkém pogromu, který postihl jejich obec v Praze. Kronikář Kosmas píše, že tenkrát byla polovina pražských židů násilně pokřtěna a druhá se odstěhovala do Polska a do Maďarska. Dodnes se v krakovské Kaziměři, kde se židovská čtvrť nacházela, dochovalo sedm synagog. A protože mezi pražským a krakovským židovským městem je mnoho souvislostí, pojďme se s nimi alespoň letmo seznámit.