Historie obyčejné cihly je s jemnou nadsázkou stejně dlouhá, jako neobyčejná historie lidské civilizace. Psali jsme v Našem hobby o vepřovicích a domečcích z hlíny (ZDE) i o alternativních stavbách ze slámy (ZDE), a rozhodně se budeme netradičním stavebním materiálům a technikám věnovat i nadále. Jen jsme tak nějak v hledání alternativ pozapomněli na tisíciletý základ stavitelství, totiž vypalované cihly. Tyto děti vepřovic sušených na slunci jsou z toho – co víme – staré šest tisíc let.

(2013) *** Nejstarší kultury vznikly tam, kde na naplaveninách bylo možné založit úrodná pole a zároveň najít dobrý stavební materiál. Z hlíny a nasekané slámy nebo plev tak první cihly plácali v říčních údolích na dolním toku Nilu, Eufratu i Tigrisu. Zajímavé je, že úplně nejstarší na slunci sušené egyptské „pracihly“ určené uhlíkovou metodou do roku 13000 př.n.l. měly rozměry srovnatelné s těmi dnešními. Což je na druhé straně ovšem logické, protože takový tvar prostě nejlépe padne do ruky…

Ručně hnětené cihly

Poté, co tyto civilizace odkryly dosud skrytý půvab vypalované stavební keramiky, získaly na své nejprve kultovní stavby rozhodně trvanlivější materiál. Nejdřív z pálených cihel  postavili svatyně v sumerském Uru. Jejich cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny a na protilehlých stranách seříznutých. Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes – pouze rozdílného čtvercového tvaru.

Věž, která se měla dotknout nebe

Asi dva tisíce let před Kristem začali lidé stavět legendární Babylonskou věž. Podle dnešních propočtů na ni bylo použito pětaosmdesát milionů (!) cihel. S jistou nadsázkou proto můžeme mluvit o časné průmyslové výrobě, která musela řešit i spoustu logistických otázek. Tato věž, zikurat, je jedna věc. Z cihel byl zbudován celý Babylon, tenkrát zřejmě největší město světa s nespočetnými paláci, domy a obranným systémem trojitých hradeb, věží a bran.

Cihly v antice

Cihlářské znalosti převzaly starověké středomořské civilizace, přičemž Řekové, kteří měli na své stavby k dispozici spoustu kvalitního mramoru, používali pálenou stavební keramiku hlavně na střešní krytinu. Římané objevili pro architekturu oblouk a klenby a tady se cihla uplatnila skutečně významně. Znalost výroby a toho, jak použít vypalované cihly, šířil Řím mečem. Všude tam, kde legionáři hlídali Limes – hranici Impéria, budovali i své cihelny. Římská cihla ovšem připomínala spíš dlaždici. Byla čtvercová s rozměry 58x58x4 centimetry, což prý bylo dáno problémy s jejich sušením před tím, než skončily v peci.

Legionářské cihly

Dělník v legionářských cihelnách u říšské hranice podle historiků denně připravil kolem sto třiceti velkoformátových a asi o stovku víc klasických cihel. Z předem nakopané hlíny se vyrábělo v jižnějších krajích zjara a na podzim, protože v létě by rychle vysychající cihly mohly popraskat. Na severu se nejvíc cihel hňácalo v létě a pálilo se na podzim. (Jistou kuriozitu pro archeology představují nalezené cihly, na nichž byly ještě zamokra naškrábány směnky.) Římské výboje rozšířily znalost výroby a užití vypalované cihly do Španělska, Francie, Anglie, Holandska, Belgie a Německa. Ale i k nám na Moravu a na Slovensko. Z vojenského tábora u Mušova máme přes devadesát cihel s kolky (tak se odborně jmenují cihlářské značky) desáté římské legie „Gemini“.

Cihly jdou dál do Evropy

Ve středověku k masovému rozšíření cihel došlo ve 12. století hlavně tam, kde byl hůř dostupný stavební kámen. Ačkoliv se dekorativní keramika na fasádách stala nedostižnou především v islámské kultuře, krásné ukázky máme z charakteristické cihlové gotiky především z Dánska, Polska a Ruska. U nás se ve středověku cihláři vyskytovali spíše ojediněle – například v Praze v roce 1419 víme pouze o čtyřech.

Začátky průmyslového cihlářství

I když Angličan John Etherington již roku 1619 vynalezl způsob na vytlačování a řezání cihel, převážně se cihly dál plácaly ručně. Mechanizaci do cihlařiny přinesl ve větším až Wattův parní stroj, který nahradil jednoduché pomocné mechanismy poháněné vodní energií a zvířaty. V Německu rozvoj zrychlili Carl Schlickeysen, který roku 1854 vymyslel šnekový lis a Friedrich Hoffmann, jenž si nechal roku 1858 patentovat první kruhovou cihlářskou pec. Postavili ji v Scholwinu u Štětína. První kontinuální tunelovou pec pak postavil roku 1877 Otto Bock v Braunschweigu.

Cihlářská současnost

I když dnešní cihly ve většině případů stále své klasické předchůdce připomínají, plně používají vědeckých poznatků pro to, aby lépe izolovaly. Dutiny a chodbičky v nich vytvářejí vzdušné kapsy, staví se dnes i z cihelných bloků nebo dokonce celých cihelných panelů. Ty se jmenují Cihelit a vznikly z cihelné drtě spojené s pískem a cementem vlastně na míru. Již s patřičnými stavebními otvory a připravenými rozvody elektroinstalace, sanity a případně i ústředního topení – přesně podle projektu. I to je způsob na maximální možné omezení tepelných mostů. A s novými cihlami souvisí i nové způsoby zdění a lepení.