Chvála cihlářského řemesla

Cihly vyráběné z jílů a hlíny se po proschnutí musí vypálit při tisíci dvou stech stupních, až zvoní. Což není jen básnický slovní obrat, ale pravda. Takovým dobře znějícím výrobkem se staří cihláři rádi chlubili. Nezaměnitelný zvuk správně vypálené cihly byl pro ně stejně důležitý, jako cihlářský podpis, značka čili kolek. Ostatně – víte, že jsou mezi námi tací, kteří právě takové historické „kolkované“ cihly sbírají? Ovšem i kdyby jich měli na celý zámek, nejspíš by je maltou za nic nepospojovali. I když jde „jen“ o cihlu, vášeň má nespočet podob.

(2015) ***/ Kolky jsme zmínili už v povídání o historii cihel od dob babylonských po dnešek (více se dočtete ZDE). Cihly totiž plácali jednotlivci, vyráběly je města a někdy i kláštery. Vznikaly všude tam, kde na ně byl odbyt a kde se nacházela příhodná hliniště. V cihelnách se vyráběly i celé prefabrikované části, například ostění oken a dveří.

Zlatý čas vepřovic

Egypťané máčeli v bahně slámu několika dní, než se přírodní materiál začal rozkládat a z hmoty uvolňovat lepkavou látku důležitou pro pevnost na slunci sušených cihel. S těmito tzv. vepřovicemi se stále můžeme setkat. Jejich základem byla hlína promísená plevami, slámou nebo chlupy. Ačkoliv nepálená hlína se nám vrací v podobě různých hliněných domečků (o tom, jak si takový postavit, píšeme ZDE), čas nepálených cihel vyvrcholil v sedmnáctém století. Pálené cihly ho vytlačily. Nicméně přírodní materiál, který je plně recyklovatelný, začíná být pro stavebníky opět zajímavý. Hliněné „buchty“ vytvářejí zdravé vnitřní prostředí příznivé pro astmatiky, alergiky, udržují stálé tepelně vlhkostní mikroklima a výrazně tak omezují nemoci z nachlazení. Nepálené cihly známé pod názvem egyptské, ejpské nebo také vepřovice, se dělaly do formy po jednom kusu. Byly značných rozměrů, zpravidla 35 cm dlouhé, 16 cm široké a 10 cm vysoké. Po každém vyklopení se forma vypláchla vodou, aby stěny i dno byly mokré a hladké. Později se vepřovice dělaly do formy po dvou kusech tzv. „na písek“, což znamená, že forma se po každém vyklopení vysypala suchým drobným pískem, jako když my pečeme bábovku. Dobrý cihlář s rodinou vyráběl denně 600 až 1000 kusů.

O údělu cihlářském

Vypalovat cihly se lidé naučili brzy, asi ve čtvrtém století před naším letopočtem. Bylo to pracné a zdlouhavé, ale čas dal cihlářům za pravdu. Dokonce tisíce let stará technologie zvaná výpal ve slohách proložených dřevem se používá dodnes. V Anglii tak vyrábějí lícové cihly s uměle patinovaným povrchem. Cihlařinu v dobách minulých mohl provozovat každý, kdo přihlásil cihlářství jako svou živnost a zaplatil daň. Tím odbyl administrativu. Na podzim před mrazy pak musel nakopat hlínu. Čím déle v haldách ležela a promrzala, tím snáz se s ní potom pracovalo. Na zimu, kdy se nic dělat nedalo, cihlář měnil profesi (nejčastěji pracoval jako skalák, čili lámal kámen, nebo alespoň pletl březová košťata). S příchodem jara pak začala ta pravá cihlářská dřina, což byla práce těžká a umazaná. V ruční cihelně byli nejméně tři zruční formaři. Pomáhali jim odnašeči, takže zpravidla měla co dělat celá cihlářská rodina.

S hlínou jako s těstem

Zvečera cihlář navezl na plac takové množství hlíny, které měl během následujícího dne zpracovat, a namočil ji, aby změkla. Hlína začala sama „pracovat“ a ráno ji nakvašenou dal cihlář na hromadu, kde ji s pomahači přeházel lopatou a důkladně prošlapal. Získal tak stejnorodou hmotu, kterou nakonec ještě prosekával kraclí. Pro ty, kteří netuší, co to bylo, vysvětlení – šlo o širokou ohnutou lopatu.

Pak cihlářský mistr kus hlíny přenesl na pracovní stůl čili štont (v maštali se tak nazývalo stání pro koně, na trhu místo hokynářova stánku). Drátem odřízl kus hlíny, zformoval ho do koule a tu vmáčkl do železným páskem okované a pískem vysypané formy z dubových asi tři centimetry silných prkének. Vršek urovnal rukou a seřízl drátem. Syrovou cihlu pak vyklopil na prkénko, které odnašeč přemístil k schnutí. Z počátku naše cihla schla na úzké hraně a v další fázi naskládaná do hranic.

Už se cihly pečou

Aby se pekaři starající se o náš chléb vezdejší neurazili, správně se cihly nepečou, ale pálí. Klasická pec byla podélná budova z pálených neomítnutých cihel deset až dvanáct metrů vysoká a asi osm metrů široká. Ve hřebenu střechy byl nástavec – dymník, který odváděl kouř. Po podélné straně stál pecník pro dřevěné i klasické uhlí. Jeho dno bylo asi metr pod úrovní silného železného roštu, takže zde vznikl prostor na popel. Do pece cihlář navezl i několik tisíc syrových cihel, které vyrovnával na roštu opět na úzkou stranu s takovou mezerou mezi jednotlivými cihlami, aby mezi ně mohly pronikat plameny. V plné peci se pak topilo nejméně šest dnů a následně pec chladla až dva týdny. Takže upečeno měl za tři neděle.

Vzhůru na cihlářský bál čili O nesmrtelné cihle

Jako patronku mají cihláři svatou Annu. Protože byli zvyklí stále na něco čekat (než hlína uzraje, než cihla uschne, než se správně vypálí a než pec vychladne), oslava tohoto svátku trvala zpravidla až tři dny. Slavit cihlu vypadá divně, ale je to zdánlivě předpotopní materiál, který nás ale ani v době nových a jistě skvělých stavebních hmot hned tak neopustí. Ohněm políbená hlína má totiž vlastnosti, které ji činí cennou. Cihla například akumuluje dostatek tepla. Díky tomu je při dočasném přerušení vytápění zase postupně vydává a po určitou dobu zajišťuje přijatelnou teplotu. Teplo akumulované v konstrukcích umožní i rychlé ohřátí vzduchu po nárazovém vyvětrání. A v letním období se účinek tepelné akumulace projevuje opačně – ve zdivu schovaný noční chlad prostředí přes den příjemně ochlazuje. Cihlová stěna optimálně tlumí veškeré výkyvy vnější teploty a tepelnou akumulaci a setrvačnost oceníme především zjara a na podzim, kdy jsou teplé dny a chladné noci. Cihly značně dokážou šetřit náklady na přitápění. Vedle těchto tepelných vlastností jsou cihly důležité i svým nízkým difuzním odporem, takže při zvýšené vlhkosti vodní pára prochází stěnou a dochází k vyrovnávání vlhkosti. Když stavby „dýchá“, vlhkost se nehromadí, nekondenzuje a plísně nemají šanci. A konečně jsou cihly i dobrým zvukovým izolantem.