V proužkovaném trikotu – včelařství

včela

Historii lidské práce se včelami dokládá pravěká skalní kresba v Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, stará nejméně patnáct tisíc let. Znázorňuje ženu, vybírající z dutiny stromu med. Tou drzou krádeží rozčílené včely nad vetřelkyní krouží. Před pěti tisíci lety přišli obyvatelé Středního východu s nápadem nabídnout včelám jako obydlí hliněné hrnce. A staří Egypťané s takovými úly dokonce kočovali: jak po proudu Nilu postupně rozkvétaly medonosné rostliny, měly včely v úlech na lodích zajištěnu snůšku a včelaři, kteří v městech v nilské deltě med nakonec prodali, zase zisk.

(2012) *** Včely v podobných domečcích studoval filosof Aristoteles a Řekové víno s medem považovali za univerzální lék. Římané na svých obydlích budovali výklenky, v nichž úly umisťovali tak, že med mohli vybírat přímo z bytu. Jiné úly, které vevnitř vymazávali hlínou s přídavkem kravinců, vyráběli ze slámy nebo mohutných stonků fenyklu.

První včelaři u nás

O historických formách včelaření jsme si už povídali (Vášně včelích králů ZDE). Z dutin – brtí – lidé med vybírali. V dutých kmenech – klátech –  přinesených blíž k jejich obydlím pak hospodařili včelníci. Ve středověku se jednalo o ctěnou profesi: včelaři se honosili právem nosit zbraň a cech měl i vlastní včelařské soudy. Na medových trzích v Praze se v desátém století český med směňoval v poměru 1 : 1 za dováženou sůl (a ta, jak učí už pohádky, byla nad zlato). V klášterech vařili medovinu i lili svíce, o čemž víme například z nadační listiny kapituly vyšehradské z roku 1070, a třeba olomoucký biskup Bruno píše v závěti: „…med od obojích včel, krotkých i divokých, připadá biskupovi, ze všeho vosku dvě třetiny dávati se budou kostelu olomouckému a jedna třetina kostelu kroměřížskému…“

Středověké ekologické myšlení?

V artykulích práva medařského Bernharta z Žerotína (1591) mezi povinnostmi hajných nacházíme úkol poblíž brd dohlížet, aby nikdo „lípy, javory, rokytí, střešňoví a jiného dříví, z kterého včely užitek berouce pastvu mají, na škodu medařům neroubal…“ Včelařství bylo zřejmě řemeslo výnosné: vždyť roční úrok z třeboňských měšťanských pozemků činil na sklonku 15. století 9 kop 57 grošů a 11 peněz a z městských a předměstských domů a dvou lázní 2 kopy 23 groše 1 a půl peníze. Ale úrok jen ze tří poplatných včelnic činil 6 kop 1 a půl groše, tedy téměř polovinu (groš měl dvanáct denárů neboli malých peněz – za denár bylo deset vajec, za dva kuře, beránek za pět a zručný sekáč si na poli za den práce přišel na sedm denárů).

Med od císařovny

Dlouhodobý úpadek přinesla našemu včelařství třicetiletá válka. Nezmohl s tím nic ani Komenský, který život včel studoval a k jejich chovu nabádal. Na obrat muselo středoevropské včelařství počkat až do druhé poloviny 18. století. Marie Terezie vydala 8. dubna 1775 tzv. včelařský patent.  Podle něho nebyly med i vosk zatíženy jakýmikoliv poplatky, včelař směl „jak na panské, tak na selské pole pohankou oseté za účelem pastvy“, úly nepodléhaly mýtu a ani počet včelstev nebyl nikterak omezen. Zato vrchnost a úředníci, kteří by včelařům nešli na ruku, „mohou naši nejvyšší nemilost očekávati…“.

Včelařská sdružení

V roce 1770 byla dokonce založena první včelařská škola ve Vídni a o šest let později i v Brně a Novém Kníně. Včelích produktů však stále bylo málo, a tak o necelých sto let později se vláda jeho katolického veličenstva ve Vídni obrátila jmenovitě na ty, na něž měla jakés takés páky – vesnické kantory a kněze, aby se upadajícího včelařství ujali, což se i stalo. První včelařskou organizací v Čechách byl dvojjazyčný „Spolek ku zvelebení včelařství“, založený v roce 1852 J. N. Oettlem. V roce 1864 vzniká první „Český včelařský spolek“ v Chrudimi. Všechny okresní spolky se v roce 1872 sloučily v „Ústřední zemský spolek včelařský pro Království české“. Na tuto tradici současní včelaři navazují – ale nejsou na tom nejlépe, protože včely jsou i velmi citlivým indikátorem stavu životního prostředí, které je takové, jaké je.

Patálie s křížením

 včelí úlyV žádném roce nás okurková sezona neušetřila senzačních zpráv o krvavém tažení vraždících včel. Jak se věc má ve skutečnosti? Včela medonosná ze své pravlasti v indomalajské oblasti nejprve pronikla na Střední Východ, kde se její roje rozdělily. Jeden proud dorazil až na jih Afriky. Druhá fronta se vydala na západ, opanovala Evropu a po jejím obsazení se pustila přes Sibiř na východ. Hranicemi oblasti, v nichž žila, se nakonec všude stalo moře. Kde nestačila křídla, přišel na pomoc člověk, a tak dnes včely sídlí na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Protože se včela musela přizpůsobovat rozdílným podmínkám, vznikl celý vějíř jejích zeměpisných ras. V tropické Africe včely problémy s přezimováním nemají, teplota je optimální a pořád něco kvete, a tak velké zásoby chystat nemusejí a vesele se rojí celý rok. Sídlí ovšem na nepřátelům lépe přístupných otevřených místech, a tak pochopily, že nejlepší obranou je útok. Po stovkách okamžitě útočí na každého, kdo se k hnízdu přiblíží, a dokáží ho pronásledovat kilometry. Naše včely jsou poměrně mírné. V případě napadení úlu ho brání jen asi třicet bojovnic – u afrických včel však bojuje celý roj.

Pokus, který vyšel až moc dobře

Na druhou stranu jsou tyto líté včely pilné a pracují i za deště i měsíčných nocí, takže jejich snůška může být proti evropské včele prý až čtyřnásobná. Brazilské včelaře výsledky s dovezenými „klasickými“ včelami neuspokojovaly. Ve zdejším teple byly prostě líné a medovaly tak mizerně, že se tím dokonce zabývala vláda. Pověřila ctihodného univerzitního profesora genetiky Warwicka Kerra, aby s tím něco udělal. Kerr proto dovezl třicet šest teplomilných afrických včelích matek. Africké matky a evropští trubci se k sobě měli překvapivě čile. Protože učenec věděl, že věc může mít háček, zabezpečil česna pokusných úlů mřížkou, skrz kterou velká matka prolézt nemohla. Leč nějakému všetečnému návštěvníkovi se nebohých včelek, protlačujících se s nákladem pylu překážkou jen obtížně, zželelo.

Další mutace na obzoru

Než se přišlo na to, že mřížka je pryč, bylo pryč i šestadvacet afrických matek a malér byl na světě. Nově vzniklá divoká brazilská – nebo také afrikanizovaná – včela rychle dobyla jihoamerický kontinent a přes střední Ameriku postupovala rychlostí 250 – 400 kilometrů ročně na sever. Ačkoliv fyzicky při svém postupu ohrožuje zatím obyvatele Mexika, cestu si už našla  i do Hollywoodu, kde po ní lačně skočili scenáristé katastrofických filmů. Sami američtí včelaři doufají, že setkání s chladnějším podnebím invazi afrikanizovaných včel zastaví. V opačném případě hodlají nasadit krotké italské trubce a opět s geny trochu zamíchat. Co když ale vznikne rasa proti chladu odolných agresivních bojovnic?

Více o včelách a medu ZDE.