Mys Rozewie je často označován jako nejsevernější výběžek Polska do Baltského moře, i když přísně geograficky vzato takové místo leží asi kilometr východněji pod Jestřábí Horou. Zato jsou na Rozewiu dokonce majáky dva. Tyto stavby spolehlivě probouzejí romantické představy suchozemců. Mořeplavcům pomáhají neztratit se a neztroskotat.
Continue reading
Silný mořský proud omývající jižní baltské pobřeží za nejsevernějším mysem Rozewie trpělivě zrnko po zrnku ukládal po tisíciletí písek, až se dno stalo souší. Nejdřív jako řetěz ostrůvků, a nakonec jako polootrov, písečná Helská kosa dlouhá pětatřicet kilometrů a v nejužším místě mezi mořem a novou zátokou široká pouhých 200 metrů. V pěti vsích mezi borovicemi žili Kašubové, kteří se o živobytí rvali s mořem. Dnes by se zdejší rybáři dali spočítat. Pořád tu suší sítě, ale většinu stálých obyvatel živí turistika.
Loděnice a přístav Gdyně, foto archiv
Kdysi zde stála bídná rybářská osada. Mezi nečekaně vysokými pobřežními svahy ústil do moře potok. Kolem byl divoký převážně bukový les, prorostlý břečťanem a plný bludiček, hejkalů a dnes málo srozumitelných božstev. Později domorodí Kašubové místo nazývali Gdiniô, polští usedlíci Gdynia a němečtí obyvatelé nedalekého Gdaňska Gdingen. Přejmenování na vznešený Gotenhafen prý byl Hitlerův nápad. Vznik a prudký rozvoj významného přístavního města na místě rybářských chat byly výsledkem první světové války, obnovení polského státu a mezinárodním společenstvím Polsku přiznaného práva na svobodný přístup k Baltskému moři.
Obojí je správně, protože český název mořských lázní nad Baltem je skutečně Sopoty a tak jsme i léta vnímali dějiště ve zdejší Lesní opeře probíhajícího festival populárních písní. Jednotné číslo Sopot nás pak přivítá na polské mapě, ukazateli na silnici a jako název města na nádraží příměstské rychlodráhy spojující fascinující Trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. Kdo se ovšem rád přehrabuje v starých mapách nebo nostalgických pohlednicích, najde toto letovisko nejčastěji pod německým názvem Zoppot.
O nejsevernější výběžek gdaňského přístavu se zřejmě dobře válčí. První se zde roku 1734 v době obležení města nějaký čas bránily francouzské posily. Ty se poté, co král Stanislav Leszczyński v převleku za sedláka utekl před Rusy do Královce, z písčiny stáhly. Nejvýrazněji se Westerplatte do historie zapsalo sedmidenní hrdinnou polskou obranou poloostrova před Němci na počátku druhé světové války. Pak byl odsud po třídenním odporu na konci války evakuován oddíl německé pěchoty před dotírajícími jednotkami sovětské 76. gardové divize.
Na dohled hlavního nádraží v Gdaňsku se tyčí tři kříže s kotvami. Nepřehlédnete je, měří přes čtyřicet metrů a váží sto čtyřicet tun. Připomínají oběti stávky v gdaňských a gdyňských loděnicích v prosinci roku 1970. K patě pomníku skládají věnce všechny oficiální delegace. Kříže tu tedy jsou, ale charakteristický pohyb obrovských jeřábových ramen a hluk nýtovaných a svařovaných ocelových plechů z loděnice zmizely. Od konce druhé světové války, kdy se zde prý mohly vyrábět i „české“ ponorky, loděnice převzalo Polsko. Ze zdejších doků vyplulo víc než tisíc plně vystrojených lodí, třicet každý rok. Ve třech směnách zde pracovalo osmnáct tisíc pracovníků. Dnes už tu loděnice nejsou. Vzniká tu nová gdaňská čtvrť. Continue reading
Ve starém městě přístavu, který se, jak šel čas, psal prusky Gyddanizc, německy Danzig, latinsky Gedanum a nakonec polsky Gdaňsk, mnohokrát lehl popelem a mnohokrát byl nakonec cihla po cihle obnoven, najdeme nejen zajímavou architekturu. V Pomořském muzeu je vystaven i oltářní triptych ceněného renesančního malíře Hanse Memlinga znázorňující Poslední soud tak, jak o něm píše Apokalypsa.
U kulatého stolu na hradě Kamelotu se k rokováním scházeli rytíři legendárního krále Artuše. Stal se symbolem rovnosti a partnerství, což jsou nepochybně vlastnosti libě viděné nejen mezi rytíři, ale nesmírně užitečné i pro svobodný rozvoj obchodu. V neskutečně bohatém přístavu Gdaňsku, ale i v dalších městech patřících k středověkému hanzovního svazu, se v tak zvaném Artušově dvoře scházeli bohatí kupci, městští patricijové a mořskými větry ošlehaní námořní kapitáni.
Při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků a její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení a s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem („naším milým panem Matzerathem“) se setkáme v Potkance. Někdy se ale povědomá jména jen mihnou, jindy zachytíme letmou zmínku o příběhu z jiné knihy, jakoby se nás Grass snažil nachytat, zda jsme byli pozornými čtenáři.
Kterak ve středověku stavěli hrady, čím vytahovali těžké chrliče pod krovy katedrál a nebo jak nakládali břemena? Některé mechanismy byly překvapivě složité. Materiálem jejich soukolí bylo přitom tvrdé dřevo. Pohon ovšem obstarávala hospodářská zvířata, silní voli, osli, někde koníci. Nejčastějším a zřejmě I nejlevnějším motorem byli ovšem váleční zajatci či k takové úmorné a jednotvárné práci odsouzení vězni. Ti buď přímo otáčeli vrátkem nebo běhali jako veverky v dřevěném bubnu. Na obrázku je takový stavební jeřáb – stojí v polském Gdańsku. V přístavu na břehu Motlawy, jednom z přítoků ramene Visly před tím, než spojí své vody s Baltickým mořem, jím nakládali kupecké lodi bohaté Hansy a vztyčovali na nich stožáry. Pro zajímavost – je zapsáno, že vynikající pověst pro výrobu stěžňů měly v těch časech borovice od našich Třebechovic.