Když se řekne pilný jako včela, znamená to, že jedna bzučící proužkovaná dělnice navštíví při svých cestách za květním pylem a medovicí během jedné minuty deset květů. V úlu, kde sběr proměňuje na med a vosk, vyloučí najednou osm voskových šupinek vážících 1,5 mg. Na kilogram vosku je jich potřeba asi pět milionů. A kvůli kilu medu uletí včela 280 000 kilometrů. Jak jsme si možná zapamatovali ze zeměpisu znamená to, že sedmkrát obletí naši matičku zemi kolem rovníku. Není to všechno úžasné?
(2012) *** Samci v úle, oni přísloveční trubci, nic nedělají, jen čekají na svou příležitost. Při svatebním letu oplodní budoucí královnu a pak je včely zabijí. Kdo je tedy faktickým včelím králem? Je jim bez jakýchkoliv pochyby včelař, bez jehož práce a lásky by často ani královna včelstva nepřežila. Práce a starostí mají se včelami nad hlavu – aby měly co jíst, nenapadly je choroby, a stále častěji také aby jim celé úly někdo neukradl. V laboratořích pak odborníci bádají nad křížením včel a tím, aby nám třeba další experimenty s bojovnými africkými včelami (ZDE) nepřinesly nové potíže.
Včelařský kalendář
Včelí bzukot lahodí našemu uchu nejvíc zjara, kdy nám neklamným způsobem sděluje, že jsme zase přežili zimu a my rozněžněle sledujeme ještě nejistý let nebo malátné pohyby včeliček na pukajících jehnědách. Ale někteří včelaři za počátek svého roku považují podletí, tedy období od poloviny července do září, kdy kvetou slunečnice, včely vyhánějí trubce, přenášejí zásoby a včelař provádí nutné podzimní prohlídky úlů. Jeho rok se nekryje s tím naším. Zmiňme proto ještě, že zhruba od září do konce listopadu trvá včelařův podzim, od listopadu do února zima, od února do poloviny dubna předjaří. Po něm následuje až do konce května jaro. Časné léto je nejkratší, trvá od konce května do poloviny června, a plným létem včelařský rok vlastně končí.
Čtvero způsobů medaření
Podle toho, jak se člověk se včelami potkával a jak s nimi zacházel, je možné ve vývoji včelařství hovořit o čtyřech obdobích. První – kořistnické období patřilo sběračům. Lidé prohledávali stromové dutiny a tam, kde narazili na včelstva, prostě jim plástve s medem sebrali. Brzy ovšem přišli na to, že pokud jim část zásob nenechají, včely buď zahynou, nebo se odstěhují. A už se jim nechtělo pro med do lesa. To znamenalo krok do druhé fáze: brtnického – lesního období. Nejen že část zásob medu v dutině nechali, ale zároveň se naučili určitým způsobem pro včely dutiny stromů upravovat, a na zimu včelí příbytky ucpávat drny nebo jílem. Na nové brtě využívali dutiny padlých stromů, leženy, které již pro zasídlení novými včelstvy připravovali. Aby unikli nepříjemným bodancům, se při práci nakuřovali. Máme zachované misky na dřevěné uhlí, v nichž spalovali silně páchnoucí látky. A včelařství se stávalo dědičným řemeslem. Domácí rolnické období následovalo po zániku brtníků. Kusy kmenů a leženy i se včelami byly přepraveny do blízkosti lidských sídel. Vyhraňovala se i pravidla chovu a sběru, doba ochrany včelstev a jejich držba. U nás nejstarší zachovaný právní akt (tzv. Kunrátova práva z 12. století) týká se – už tenkrát! – krádeže včel. A v 16. století došlo o na divoké včely, které už nebyly toho, kdo se jich zmocnil, ale patřily vrchnosti spravující dané pozemky. O racionálním období chovu včel mluvíme od doby, kdy do oboru vstoupila věda – samozřejmě na úrovni soudobého vědeckého poznání.
U nás ve střední Evropě
Náš chov včel a výroba medu mají dlouhou historii. Koneckonců svědčit by o tom mohla i praotcem Čechem vyslovená chvála na Podřípský kraj, hovořící o zemi mlékem a strdím (čili medem) oplývající – kdyby ovšem Staré pověsti nenapsal Alois Jirásek až v devatenáctém století. Materiálních dokladů o letité tradici včelaření máme ovšem spoustu. I mnohé dodnes užívané provozní technologie (volně zavěšené rámky, umělé mezistěny, medomet a použitelné nástavkové úly) jsou bezmála dvě stě let staré. Protože specializovaný výzkum v tomto oboru dlouho neexistoval, úly se vyvíjely podle znalostí konkrétního včelaře. A tak v době všeobecných normalizací v tomto směru dodnes existuje ve střední Evropě určitý zmatek, vycházející z desítek rámkových měr a úlových typů. Jinde ve světě tomu tak již není, i proto je středoevropské včelařství komplikované a nákladné. Výroba velkého sortimentu úlů v národních a místních standardech může totiž být pouze řemeslná – a ve výsledku tedy drahá.
O užitečnosti včelařství a dobrodiní medu
Bez vášnivé lásky včelařů k objektu jejich zájmu měli bychom ze včel málo. Přitom včelařství přinášelo v každé době prospěch, ale ten se měnil v závislosti na okolnostech. S rostoucí výrobou cukru klesal význam medu jako základního sladidla, s rozvojem petrochemie se přestal používat vosk ke svícení. A naopak s rozšířením a koncentrací ploch hmyzosnubných rostlin vzrostl význam včely jako opylovatele. A co se medu týká, ten kromě známých a pro život člověka významných složek v sobě nese druhovou pestrost místní květeny a obsahuje všechna přírodní specifika mikroregionu. Předchozí věta v praxi znamená, že konzumace medu místních včel může významně napomoci lepšímu přizpůsobení k životnímu prostředí, v němž žijeme. Exotické medy mohou být nepochybně chuťově zajímavé, ale pokud jde o zdravotní hodnoty, nejvíc jich náš organismus vytěží z medu, který vznikl v naší oblasti. Praktickou zkušenost můžeme nabídnout například u chuťově vynikajícího, zřejmě řepkového medu z Ukrajiny (expedován byl ovšem barbarsky v plechové konzervě). Citlivějším jedincům dokonce podráždil žaludek. Otázkou je, zda by chuťově razantní cizí medy dokonce nemohly vyvolat alergie. Zkuste ale určitě všechno – nejdřív však jen po lžičkách!
O včelích žihadlech a jejich jedu ZDE!