Kníže básníků, ministr a tajný rada Goethe dobře věděl, proč měl Krušnohoří projeté cikcak kočárem a osobně prochozené: říci, že je to nezajímavý kraj může jen ten, kdo zde nikdy nebyl. Udělali jsme té krajině neskutečné jizvy a ona nám zato svítila elektřinou, hřála nás uhlím a zdobila kovy. Pro hledače cínu a později kovkopy i cínaře bylo Krušnohoří doslova zemí požehnanou. Začali sběrem v náplavech a později kopáním u výchozů žil na povrch. I když časem museli za rudou stále hlouběji pod zem, při spotřebě a ceně cínu se dolování víc než vyplatilo.

Konjunkturu na čas v patnáctém století přerušily husitské bouře, ale jakmile se situace zklidnila, vznikly zde desítky nových jam od Dubí, přes Komáří vížku až po Cínovec. Město Krupka z cínu úžasně zbohatlo. O dvě století později byly však obtížně přístupné žíly opuštěny, doly zaplavila voda a horníci odtáhli do  osady Tři lípy ve Slavkovském lese, kde z jejich potu vznikla tak bohatá města, jakým kdysi byl například Horní Slavkov.  Na náhorních plošinách krušnohorského hřbetu v trvale drsném prostředí jehož si v době nedávné „užívali“ a na něž s hrůzou vzpomínají uranoví otroci pracovních lágrů se otevíraly nové jámy. Uprostřed pralesů a rašelinišť se zrzavou vodou ve výši kolem 1000 metrů dolovali cín –  v Horní Blatné, Perninku i Vejprtech – oblasti „lesních cínových dolů“ – a další pobožní „jamníci“ rvali cín ze zemských útrob i na Hoře Svaté Kateřiny, Hoře Svatého Šebestiana a na Božím daru tak úspěšně, že zdejší bohaté žíly cínu způsobily dokonce odliv horníků ze stříbronosného Jáchymova.

Cín z Čech na evropských burzách

Celkem bylo od roku 1400 do Bílé hory v zdejších revírech vytěženo přes osmdesát tisíc tun cínu, přičemž český cín tvořil šedesát procent celé evropské produkce. Není divu, že pořádně rozhoupal burzu v Bruggách. Citelně znovu poklesla cena anglického cínu z Cornwallu a Devonshiru a ten na několik desetiletí ze západoevropského trhu prakticky zmizel. S českým cínem se obchodovalo především ve Frankfurtu, Štrasburku, Insbrucku, Basileji, Curychu a v Antverpách. K významným odběratelům patřil samozřejmě i vojenský arsenál ve Vídni a zbrojařské dílny ve Vratislavi a Krakově, zvonaři z celých Čech, výrobci stolního náčiní a dekorativních předmětů a po rozšíření knihtisku i tiskaři, kteří nezanedbatelné množství cínu spotřebovali na odlévání liter.

Jsem horník a kdo je víc

Obchodníci se mohli v nabídkách přetrhnout a na kov, který byl ještě v zemi, platili až devadesátiprocentní zálohy, takže těžaři mohli investovat do otevírání nových dolů. Ani horníci si na tu dobu nežili špatně: privileji měli zajištěn pětidenní pracovní týden, volné hlavní církevní svátky, šestihodinovou pracovní dobu i povinnost těžařů jim při úrazech platit po čtyři týdny část mzdy a uhradit veškeré výdaje za léčení. Pokud se kovkopové s majiteli dolů dostali do sporu, měli právo na odvolání k cechu i na obhajobu advokátem ex offo.

Cínaři a konváři

Už od dvanáctého století se cínové předměty vyráběly především odléváním z negativní formy. Odlitky pak cizelovali, gravírovali, zdobili řezbou a raženým ornamentem, z cínového plechu řemeslníci tepali mísy a talíře nebo letovali víceboké předměty. Často se na jednom výrobku ozdobné techniky prolínaly. Řemeslníci předměty obohacovali koloristickými efekty, například částečným zlacením či stříbřením nebo kombinováním s mosazí a mědí. Od třináctého století se cínaři sdružovali v cechu. A byli to umělci od pánaboha, protože v Kutné Hoře zlatníci, kteří nad jinými řemesly ohrnovali nos, měli s konváři společné starší cechmistry. Cínové výrobky byly často opatřovány značkou města, mistrovskou značkou a také puncem kvality. Hlavními středisky tohoto uměleckého řemesla se stala města, v nichž se soustředil obchod především s českým cínem – Augsburk a Norimberk. Odsud pocházeli i dva znamenití cínaři jejichž jména známe i po staletích: Francois Briot (1550-1615) a Caspar Enderlein (1560-1633).

Do štoly Starý Martin

O historii dobývání, ale i o cídění cínových předmětů a o „nemoci“, která je může zničit, jsme psali ZDE. Dnes vás zveme na pozoruhodné toulání do míst, kde si můžeme udělat alespoň matnou představu, co dobývání žíly obnášelo a jak pozoruhodné předměty z kovu vznikaly. Cínový důl (GPS 50.696886,13.846684) najdeme nedaleko lázní Teplice mezi Krupkou a Komáří výškou na žlutě značené Příhraniční hornické naučné stezce. Na asi kilometrovou prohlídku dolu a cestu k žíle Lukáš se nám budou hodit pevné boty a oblečení, zohledňující stálou teplotu podzemí, tedy osm až deset stupňů.

Kopalo se tu už ve čtrnáctém století

Touto štolou horníci se horníci dostávali k žíle Lukáš, nejdelší ploché cínové žíle ve střední Evropě dlouhé dva kilometry a mocné v průměru přes patnáct centimetrů. Zrudnění v některých místech dosahovalo až několika procent cínu a to bez nežádoucích sirníku jako je například arsen. Štola Martin probíhá v hloubce asi sedmdesát metrů pod povrchem. Pracovalo se zde od čtrnáctého století. Pod štolou Martin je ještě dědičná štola Dürrholz (Duršlovka), která z důlních děl v oblasti odváděla vodu a která je dnes nepřístupná. Žílu Lukáš těžili do konce osmnáctého století i četnými jámami. Teprve po roce 1864 kdy krupské doly koupily bánští Schiller a Lewald rozběhla se jejich modernizace. Těžilo se tady až do roku 1956.

Muzeum v Krupce

Původní muzeum v Krupce vzniklo už roku 1919 a dnes zde najdeme expozici Krupka a cín zaměřenou na místní těžbu a zpracování cínu a především na sto padesáti čtverečních metrech ukazuje cínové výrobky z hlediska slohového vývoje a funkčního využití. Cínových věcí je zde tři sta sedmdesát – mimo jiné nejstarší cínové víko rakve z roku 1600. Zajímavé jsou kousky secese. Model rudného dolu postavili už pro předválečné muzeum.

A ještě projížďka lanovkou

Na Komáří Vížky (ostatně právě zde stávala zvonice, odkud vysloužilý havíř zvonil jamám roztroušeným po hřbetu hory a v údolích začátek a konec díla) vede z Krupky – Bohosudova nejdelší lanovka bez mezistanice u nás. Postavili ji roku 1952, ale s nápadem na ni přišel už hrabě Westfalen roku 1838. Zeměpán byl zároveň významným těžařem a šlo mu o to usnadnit obyvatelům z náhorních plošin cestu do podhůří, nicméně stavbu začali připravovat až roku 1903, nicméně přes válku se nedělo nic a roku 1932 zde pro změnu chtěli stavět kombinovanou kolejovou lanovku pro osobní i nákladní přepravu. Lanovka je vyrobená v licenci švýcarské firmy Von Roll a zdolává převýšení 480 metrů při délce 2348 metrů. A je to příjemná jízda trvající patnáct minut nabízející panorama Krušných hor a při cestě zpět výhled na opět se zelenající měsíční krajinu vyuhlených velkolomů v podhůří.